Recenze - V posledních letech zažíváme renesanci návratů z 80. let. Skomírající akční hvězdy chtějí dokázat, že ještě něco dovedou, a přitom přiznají, že stárnou. Jejich návraty se nicméně hodně liší mírou sebeironie a usazeností v každodenní realitě.
Sylvester Stallone si ze sebe v Rockym a Rambovi legraci nedělá, ale oba hrdinové také neprovádějí (úplně) nemožné věci, zatímco Harrison Ford přežije v Indianu Jonesovi atomový výbuch, protože se schová do ledničky, a publikum se z toho válí smíchy. Clint Eastwood rozdá v Gran Torinu pěkných pár ran pěstí, ale odře si klouby a hodně se zadýchá.
Zřejmě úplně nejdál v pochybovačné reprezentaci vysloužilého akčního hrdiny ale zašel Jean-Claude Van Damme ve snímku JCVD. Ten se zrodil v hlavě jeho dlouholetého fanouška Mabrouka El-Mechriho, který se jím rozhodl složit osmačtyřicetiletému Van Dammovi poctu - jež ovšem od aktéra vyžaduje značný stupeň sebeobnažení, a to tentokrát obnažení psychického.
Zlomený srábek
Film totiž vypráví přímo o Jeanu-Claudu Van Dammovi jako hvězdě za zenitem, která je nucená hrát v hloupých béčkách, a přitom má hluboko do kapsy, protože ji vysávají soudní spory o dceru z rozvedeného manželství.
Koncept „filmu ve filmu" je v JCVD rozehrán nikoli na principu, že by Van Damme točil film a my sledovali ze zákulisí, jak mu to už moc nejde - což by byl asi nejkonvenčnější přístup. Vtip je v tom, že pozorujeme Van Dammův obyčejný život, který je jednoho dne rázem promění v drama s filmovými parametry - a my se pak ptáme, jestli ho okolnosti nepřiměly stát se z klaďase padouchem, respektive čekáme, kdy se z toho zlomeného srábka konečně znovu stane triumfující bijec.
Herec se zaplete do přepadení pošty a my z několika vyprávěcích perspektiv sledujeme, jakou roli tu vlastně hraje. Nutí nás to ohlížet se do Van Dammovy filmové minulosti, ale brát v potaz i jeho skutečný život a v duchu jakési reality show přehodnocovat, nakolik je nám sympatický. A že je to vlastně docela protivný náfuka, ale taky outsider žijící v sebeklamu, a rovněž chlapík, na němž je cosi neodolatelně fotogenického…
Ne nadarmo si člověk vzpomene na slavný snímek Psí odpoledne s Alem Pacinem, kde jsme také k lupičům nacházeli sympatie a dav před bankou byl jakýmsi zrcadlem pro publikum v sále. (Odkaz na Psí odpoledne je ostatně veden i přes účes hlavního padoucha v JCVD, který vypadá jako John Cazale.)
Naladit se na Van Dammovy filmy
Jistě si na základě podobného fandovského nadšení, které vedlo El-Merchiho, dovedu představit i úplně jinak rozvinuté scénáře; a dlužno přiznat, že výsledek není nijak zvlášť sofistikovaný; připomíná hlavně povedené školní cvičení než mimořádný celovečerní film.
JCVD nestaví působivost a zábavnost na tom, jak promyšleně je napsaný a natočený, ale na tom, že počítá s aktivním fanouškovským dotvářením významů. Zkrátka, je nutné mít k Van Dammovi vztah a něco o něm předběžně vědět. Neznamená to bezmezně ho milovat ani přikládat snímku větší hodnotu „z vnějšku" kvůli osobnímu příběhu vadnoucí star.
Jde spíš o to naladit se na dialog mezi tím, jak vypadaly dřívější Van Dammovy filmy, co z nich JCVD potvrzuje a co převrací, a mezi tím, jak se herec veřejně představuje v médiích. V Česku možná není tak známo, že rozhovory s Van Dammem jsou show svého druhu.
Jeho způsob projevu je naprosto unikátní a balancuje už dlouho na hraně nechtěné sebeparodie. Ve Van Dammově tónu hlasu a pohybech jsou určité „gay prvky" kombinované s čímsi, co on sám nazývá „uvědomělostí" - a těžko rozhodnout, nakolik se v tom projevují drogy nebo směska východních náboženství.
Zkrátka, je to asi něco podobně mentálně a jazykově vykloubeného, jako když mluví Lucka Vondráčková, Dan Nekonečný nebo Jan Saudek.
Kde je pravý Van Damme?
Hlavní záludnost JCVD se pak ukrývá v tom, že se přes onu mediální image nikdy nedobereme pravé podstaty Van Dammovy osobnosti. Jen se tu vedle sebe konfrontují různé, více či méně známé obrazy, typická gesta a pohyby. Vícekrát tu zažijeme efekt zcizení, který nás má přenést blíže k realitě, ale ani jednou se to nepovede.
V jedné pasáži Jean-Claude ztratí nervy a vzápětí se omluví, když si myslí, že je natáčen skrytou kamerou, než mu s dvojitým pocitem trapnosti dojde, že se nic nenatáčí. V jiné části naopak s kamerou spolupracuje a odloučí se s ní od ostatních lidí ve scéně. Vznese se na židli nad celý plac a přímo do objektivu provede několikaminutovou intimní zpověď, která vhání slzy do očí.
JCVD přinejmenším v jednom ohledu zesiluje dlouholetý rys Van Dammových filmů, pouze ho otevřeně tematizuje jako „vyšší umění". Jean-Claude vždy byl ani ne tak akční figura jako spíš přeborník v utrpení.
Při tréninkových sekvencích (Krvavý sport, Kickboxer) ho neustále vidíte křičet bolestí a poté se svíjet na zemi, při většině soubojů je raněn, heká, pajdá, vrávorá a téměř vždy to vypadá, že nad ním soupeři dominují; často je i ponižován (nejvíce asi ve vězeňském dramatu Peklo), v Kyborgovi je dokonce ukřižován.
Už nejednou se za to dočkal parodické pocty, které do jeho v zásadě primitivních snímku implantují umělecký záměr. V rozhovorech s Van Dammem si navíc často přečtete, jak se vyznává z toho, že ve svých filmech projevuje city, kolikrát plakal a kolikrát ukázal svou zranitelnost.
JCVD z této linie nijak nevybočuje a potvrzuje svému aktérovi, že v zásadě je nejen mistr bojových umění, ale vůbec umělec. Aby ovšem Van Dammovo ego nenabobtnalo příliš, musí ho film ustavičně shazovat.
Teď je to na tobě, JCVD!
Nejlépe se mu to povede hned v úvodní sekvenci. Působivý, nepřerušovaný tříminutový záběr je na konci pokažen, a herec se navíc od režiséra dozví, ať si zbytečně nevymýšlí, protože beztak netočí nějakého Občana Kanea. Vzápětí se mu ale přes asijskou tlumočnici dostane ujištění o hluboké symbolice, kterou si jeho postava nese.
V kostce se tu shrne všechno pozérství i falešné představy typické pro Van Dammovu tvorbu, a přitom fakticky hlavní aktér dostal možnost natočit si nejpůsobivější záběr své kariéry. Byl to on, kdo do akčního žánru vnesl typ střihu, jež kouskuje plynulé, rychlé a návazné pohyby a chvaty do množství zpomalených střípků.
Snímkem JVCD a jeho úvodní sekvencí se tedy Van Damme rehabilitoval jako atlet, herec i člověk. Jistě, je to patetické tvrzení v tom vznešeném slova smyslu.
Milý sebevýprodej JCVD padlého Žánka trochu nakopnul ze dna - ale nyní už ten high kick musí udržet a ustát sám, aby se v budoucnu opět nestal patetický, ve smyslu trapný.
| JCVD | |
| JCVD | |
| Žánr: | Komedie, Krimi |
| Režie: | Mabrouk El Mechri |
| Obsazení: | Jean-Claude Van Damme, Zinedine Soualem ad. |
| Délka: | 96 minut |
| Premiéra ČR: | 09.04.2009 |
