Rozhovor - Gaspar Noé, filmař narozený v Buenos Aires v roce 1963, bývá řazen do vlny nových francouzských extrémních filmů z přelomu tisíciletí (Bruno Dumont, Marina de Van a její V mé kůži, Ozonovi Kriminální milenci, Nový život Philippe Grandrieuxe).
Po snímcích Sám proti všem (1998) a Zvrácený (Irreversible, 2002) Noé s velkým odstupem loni natočil další celovečerní film Vejdi do prázdna (mezitím se věnoval tvorbě krátkých filmů a videoklipů . V distribuční předpremiéře ho nyní uvádí pražský Febiofest; 1. dubna pak film vstoupí do českých kin.
Jakmile Noé dorazil v pondělí do Prahy, hned se zajímal, jestli se film z prostředí tokijských nočních klubů bude promítat z projektoru o dvaceti čtyř nebo dvaceti pěti obrázcích ze vteřinu. V prvním případě se totiž jeho vizuálně konceptuální dvouapůlhodinový snímek plný explicitnách scén (včetně detailních záběrů na potracené embryo či záběr zevnitř vagíny, do níž ejakuluje penis) natáhne ještě o dalších sedm minut.
Holohlavý muž s knírem vzpomínal před novináři na více než sedmdesátileté pornoherce, se kterými film točil. "Kamery dávno skončily a oni ještě pokračovali. Bylo to obdivuhodné, jak je to bavilo," prohlásil filmař s tím, že mezi 14 a 20 lety místo hororů a sci-fi sledoval především pornofilmy.
Svou fascinaci vtělil i do klipu Protege-Moi pro britské Placebo; otevřeně sexuuální video nebylo nikdy oficiálně vysíláno. Při předchozím rozhovoru ale mluvil spíš o svých filmových vášních.
Prý jste film po uvedení v Cannes ještě předělával?
V podstatě jsem vystřihl tři minuty, vyměnil hudbu a nechal upravit některé triky. Na canneském festivalu jsme vlastně uvedli pracovní kopii.
Ve filmu sledujeme příběh Oskara, cizince v Tokiu, narkomana a dealera, který je střelen při policejním zátahu, načež se jeho vědomí vznáší městem, kde život pokračuje dál, ale už bez něho. Říkal jsem si, co mohlo být impulsem: apokalyptická atmosféra velkoměsta, nebo pokus o extrémní estetiku na hraně drogového rauše a blouznění, z něhož se máme ke konci filmu probudit.
První verze scénáře se vůbec neodehrávala v Tokiu, myslel jsem na moderní velkoměsto, jakými jsou New York, Londýn nebo Paříž. Ale protože často cestuji do Japonska, řekl jsem si, že bych to rád natočil právě tam. Tím se ale celý projekt zkomplikoval a hlavně prodražil - navíc s komplikovanou technologií kamery. V Paříži by to bylo dvakrát levnější.
Měl jsem spíš na mysli, že divák má v průběhu filmu čím dále větší pocit, že příběh tu není důležitý...
Máte pravdu, je to vlastně konceptuální film.
Takže jste se snažil natočit něco, co je vlastně nefilmovatelné? Vyšinutý stav vědomí, které poletuje hrozivě krásným městem a zároveň odráží sestup do našeho podvědomí?
Jako sedmnáctiletý osmnáctiletý jsem toužil stejně jako všichni teenageři objevovat extrémní zážitky, experimentoval jsem s houbičkami, hledal excitované stavy vědomí. V té době šel do distribuce jeden film Altered State od Kena Russela, který evokoval vnímání člověka pod vlivem drog. Svého času jsem také četl hodně knih o posmrtném životě a o tom, co se děje s naším vnímáním mimo vlastní tělo, které zemřelo. Třebaže v to už nevěřím, zůstávám tím nadále fascinován.
Jednou jsem si vzal houbičky, nikdo nebyl doma a já si pustil film Roberta Montgomeryho Dáma od jezera z roku 1947. Příběh je vyprávěný subjektivně z pohledu hlavní postavy, ale jak jsem se díval „pod vlivem", dostavil se zvláštní klaustrofóbní zážitek. Takže Vejdi do prázdna je vlastně jeden z mých nejstarších projektů - natočit halucinační film.
Člověk z něj může mít pocit, že se nachází v nějakém tunelu…
V jednom rozhovoru se mě novináři ptali, podle jakých scén by šlo poznat, že jde o můj film. Odpověděl jsem řekl, že podle rudého nebo růžového vlhkého tunelu. Je to pravda, najdete jej v mnoha mých filmech (smích).
Když jsem byl mladší, nedělal jsem nic jiného než filmy s obvyklou narací, kde herci čtou repliky, kde používáte standardní osvětlení. Ale tyhle věci mě čím dále tím víc nudí. Dnes se pouštím raději do dokumentů a experimentů. Obdivuji filmy Kennetha Angera ze 60. let, který se už tehdy snažil reprodukovat jazyk lidského podvědomí. Myslím si, že i Michelu Gondrymu ve Věčném svitu neposkvrněné mysli (2004) se podařilo něco z toho zachytit.
Filmy Stanleyho Kubricka mají také sugestivní pasáže, ačkoliv on sám nikdy neměl s drogami zkušenost. Velmi halucinační je konec filmu, který podle mého názoru stojí nad ostatními - 2001: Vesmírná odysea.
Nevím, jestli v mém případě převažuje klasické vyprávění anebo koncept, ale je to každopádně někde mezi oběmi cestami. Lars von Trier anebo David Lynch se v tomto smyslu odvážili jít dál.
Nemáte pocit, že i film se pak sám se postupně stává drogou, hypnotickým mechanismem?
Je už v povaze samotného média filmu, že diváky hypnotizuje. Režisér má k dispozici spoustu triků, jak oblouznit diváka, jak jím manipulovat. Stroboskopický 3D film je velmi blízký zážitku drogového rauše, při němž ostřeji vnímáte perspektivu. K hypnóze stačí určitá frekvence opakování obrázků, z nichž se stane mantra.
A přesně to se děje ve filmovém sále: díváte se, až se dostaví pocit, že nevidíte, ale sníte film. Takový zážitek mívám u Buňuelova Andaluského psa, Otevření domu rozkoší, zmíněného Angera či u Mazací hlavy Davida Lynche.
Chtěl jsem říct, jestli pak takové filmy neztrácejí odstup od reality…
Jazyk filmu je z principu jiný než jazyk snu, i když se jej snaží rekonstruovat. Máte pocit, že sen trval hodinu a půl, ale ve skutečnosti to nebylo více než pár vteřin. Jako kdyby počítač projel bleskově obrazový záznam. Já se snažím snu pouze přiblížit.
Jak si představujete svého diváka, když skončí film Vejdi do prázdna? Má tedy zažít probuzení ze snu?
No, alespoň jsem se pokusil film prudce utnout, jako bychom se vytrhli ze spánku. Inspiroval jsem se Faraónem od Jerzyho Kawalerowicze, který dosáhl snad nejprudšího konce v dějinách kinematografie - vedle Texaského masakru motorovou pilou. Francouzské konce filmů mají většinou epilog, utahanou hudbu a pomalé doznění.
Stačí nám vůbec audiovizualita filmového média, aby zachytila ten vnitřní proces, o němž stále mluvíte? Nechybí nám další smysly?
Takhle nepřemýšlím. Možná, kdybyste dovedli regulovat vlhkost v sále a teplotu, dosahovali byste ještě větších halucinačních účinků a diváci by se ponořili ještě hlouběji do příběhu. Každopádně ve Francii se prodává v sex-shopech jedna v podstatě droga, která se jmenuje Poppers. Jde o lahvičku, z které si čichnete, a poté se vám rychleji rozbuší srdce. Zažíváte euforické stavy, používají to údajně homosexuálové při sexu. Můžete si tedy čichnout a jít na film... Ale pozor, je to nebezpečné, zvláště pro kardiaky.
Co si lze představit pod vaším filmem Zkušenost televizní hypnózy z roku 1995?
V té době jsem se věnoval experimentům s hypnózou. Pokoušel jsem se dostat do vědomí, při němž bych opustil vlastní tělo. Existuje například duchovní cvičení, při němž máte s přestávkami opakovaně zadržovat dech. S hůře okysličeným tělem se máte snadněji vstoupit na vyšší úroveň duchovního nazírání světa. Upřímně řečeno, mně se to ale nikdy nepodařilo.
Také jsem se pokoušel o auto-hypnózu a učil jsem se hypnotizovat druhé lidi. V tu dobu jsem si řekl, že budu hledat způsoby, jakými nás hypnotizuje film anebo televize. Vždyť si stačí zapnout na chvíli MTV, abyste pochopil, že je v ní něco hypnotického. Lidé sedí u stolu, pojídají oběd a všichni jsou přilepení očima k obrazovce.
Jak se dělá auto-hypnóza? S trochou nadsázky si člověk představí zrcadlo, do něhož dlouho zíráte.
Musíte si něco opakovat. Vstanete a každé ráno si říkáte: Dnes budu lépe pracovat! Dnes budu lépe pracovat! Anebo že vystoupím vědomím ze svého těla! Vystoupím vědomím ze svého těla. A když to budete praktikovat dostatečně dlouho, nakonec se o tom přesvědčíte. Začnete tomu věřit.
Vraťme se ještě k předchozím celovečerním filmům Zvrácený a Sám proti všem: opakujícím se motivem je pro vás téma pomsty. Zajímá vás jako koncept, anebo je to osobní?
Vedl jsem na toto téma dlouhé hovory s otcem. Přiznám se, že já jsem pro pomstu! Pomstou člověk stvrzuje svou existenci, když mu bylo ublíženo, když mu někdo něco zlého provedl. Samozřejmě se nebudete mstít, pokud se vám vede dobře. V každém případě pomstě rozumím.
Jste francouzský režisér, ale narodil jste se v Argentině. Teprve ve školním věku jste přesídlil do Francie. Nenesete si outsiderský osud člověka zvenku?
To mi nikdy nepřišlo. Francie je dnes multikulturní zemí s množstvím etnik a lidí nejrůznějšího původu. Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl vyvrhelem, navíc si myslím, že Francouzi a Argentinci spolu snadno dobře vycházejí. To Raskolnikov byl mnohem větším vyhnancem ve svém vlastním Rusku než já v Paříži. Problém integrace souvisí především se sociální situací, s nezaměstnaností a vzděláním. Mnohem hůře jsou na tom ti, kteří nenajdou uplatnění.
A mimochodem, v krátkém filmu Eva jste natočil hrátky spoře oděné modelky Evy Herzigové s kočičkou. Nemohl jsem věřit, že jste to myslel vážně. Pořád jsem hledal ironii, odstup...
Tam žádná ironie nebyla. Obě byly velmi šarmantní. Kočička se s Evou mazlila ráda a mně se to líbilo natáčet... Taková roztomilost. O nic víc nešlo.
