Rozhovor - Elia Suleiman, host Dnů palestinského filmu, je bezesporu nejvýraznější palestinský režisér současnosti. Ve svých filmech vystupuje často v podobě jakéhosi svého alter ega, které vypadá a chová se jako kříženec Bustera Keatona a Jacquese Tatiho. V českých kinech jsme mohli vidět jeho film Boží zásah (2002), absurdní grotesku o životě u hranice izraelského a palestinského území. V létě se v kinech objevil povídkový film Sedm dní v Havaně, v němž Suleiman ve své epizodě ztvárňuje diplomata, který se marně snaží dostat k Fidelu Castrovi.
Jeho filmy svou metaforickou stylizací vypovídají mnohé o tom, co to znamená být Palestincem jak na okupovaných územích, tak coby zástupce menšiny v Izraeli. Suleiman se narodil v izraelském Nazaretu, ale mládí strávil v exilu v Londýně a v New Yorku. Nyní žije v Paříži, ke svému rodišti už přetrhává poslední vazby a nad realitou blízkovýchodního konfliktu se už odmítá byť jen rozčilovat, jak docela překvapivě přiznává v osobně laděné druhé půlce rozhovoru.
Aktuálně.cz: Vaše filmy mají spoustu autobiografických motivů a zároveň vypovídají o nelehké situaci vašeho národa. Cítíte se víc jako autor osobních filmů nebo jako kulturní vyslanec Palestinců?
Suleiman: Já se rozhodně snažím vymezit proti tomu, aby mne někdo považoval za nějakého mluvčího či vyslance čehokoli. Samozřejmě jsem se narodil na nějakém místě a jsem s ním spojen barvou kůže. Ale ve filmech se snažím jen o to, aby pravdivě vykreslovaly atmosféru místa, v němž se odehrávají. Nic není navíc jen osobní nebo jen politické, obě dimenze se prolínají v prostoru našich intimních prožitků.
Existují různí experti na výklad světa, kteří cirkulují v médiích a dostávají velké peníze za to, že věci umějí vysvětlit. Můj postoj je protikladný. Snažím se být upřímný, nepředstírám, že všemu rozumím a místo odpovědí pokládám otázky.
A.cz: Vyprávíte často o tragických věcech, ale vždy s odlehčujícím absurdním humorem. Kde se to ve vás vzalo?
To je strašně židovské, že? Opravdu je. Jsme v srdci Evropy, kde hodně lidí z tohoto národa našlo smrt a vždy si přitom pomáhali humorem. Humor funguje jako forma odporu proti nelehké realitě.
A když bych měl být osobní, tak hlavně moji rodiče byli velmi vtipní. Já byl rodinný benjamínek a od dětství jsem u rodinného stolu poslouchal jen samé vtípky, hlášky, nemravné poznámky. A to mě určitě ovlivnilo. A je tu ještě společenský a sociologický aspekt. Nazaret, kde jsem vyrůstal, je tak trochu Palermo, mafiánské ghetto. Život v něm doprovází nezaměstnanost, deprese, stagnace, zoufalství a opět spousta humoru. Takže je to kombinace všech těchto věcí.
A.cz: Ve vašich filmech hraje hlavní úlohu vaše jakési alter ego: rezignovaný muž s nulovou mimikou, takřka němý, melancholický svědek událostí…
Nevím, jestli bych souhlasil s tou rezignací. Melancholii bych tam viděl určitě, protože jsem melancholik. Ta postava ale nejsem já. Je to zprostředkovatel pohledu pro diváky, nasávač atmosféry, občas průsvitný průvodce nebo groteskní přízrak.
A.cz: Berete humor jako prostředek, kterým se globální publikum může lépe vcítit do problémů palestinské komunity?
Ne, neberu. Já nevybojovávám sympatie pro Palestince, o to ve svých filmech neusiluju. Možná otevírám, nebo jsem otevíral, prostor pro ztotožnění, které nemusí být jednosměrné, protože když myslíme, že tématem jsou Palestinci, zapomínáme, že Palestinci ten film pomáhali vyrábět a jsou tedy autoři a jsou to i diváci, protože jsou mým prvním publikem, takže to podkopává tu ideu, že se díváme na ně.
Snažím se přinášet pocit identifikace s něčím obecně lidským. Teď jsem udělal krátký film na Kubě a ten je zrovna tak o Palestině. Když se ocitnete ve vesnici na úpatí Himaláje a natočíte film o tamním pastýři, tak je to také film o nás, o tom kdo jsme a kým bychom měli být. Na začátku jste se ptal na něco o národu, ale moje filmy nejsou o Palestině, jsou o tom, kdo jsme my všichni. Ani nevím, jestli jsem víc propalestinský než vy, možná jsem židovštější než všichni v téhle místnosti. Jisté je jen to, že bychom žili v lepším světě, kdybychom byli otevřenější, pokrokovější a méně rasističtí, sobečtí a násilničtí. A tyhle hodnoty pro mě znamenají být Palestincem. A nemá to nic společného s původem. Nedávno udělali v Izraeli výzkum DNA, podle něhož jsou dnešní Palestinci genetickou výbavou shodní se Židy ze starých časů. A ten článek říkal, že jestli je to pravda, tak zabíjíme své vlastní lidi.
A.cz: Zmínil jste segment z filmu Sedm dní v Havaně. Proč jste se k tomu projektu přidal? Co vás na něm lákalo?
Byl jsem o to požádán, nebylo to tak, že bych se jednoho dne vzbudil s myšlenkou udělat film v Havaně. Tohle jsou kompilační projekty, které vznikají v hlavách producentů a já myslím, že se tenhle docela povedl. Režisér jistě musí cítit chuť se připojit, ale finanční stránka je také nezanedbatelná. Mezi dvěma celovečerními snímky to byla vítaná podpora. Ale nechci být cynický, ta touha v tom musí být taky, i když v tomhle konkrétním případě převažoval spíš strach. Bál jsem se točit na místě, o němž jsem nic nevěděl.
A.cz: Jak jste s tím strachem bojoval?
Stala se z toho výzva. Když jsem tam přijel a viděl, že je vlastně nemožné ten film natočit, rozhodl jsem se do toho jít. Zažíval jsem těžké chvíle, kdy jsem přemýšlel, jestli se mi podaří vystihnout atmosféru Kuby. Ale jsem rád, že jsem ten film natočil, mám ho sám rád a rád se na něj dívám. Jsem na něj pyšný a cítím se lehce dětinsky vítězně. Byla to skutečně velká výzva, měl jsem jen pět dnů na natáčení a měsíc na dokončení.
A.cz: Co jste si z natáčení odnesl nejvíce?
Probudilo ve mne dávnou vzpomínku na jakousi potlačenou něžnost. Havana nemůže nabídnout nejlepší jídlo na světě, ale něhu v sobě má. Duch tohoto zážitku si v sobě pořád nesu, někdy sdíleně a někdy intimně. Měl jsem pak letět zpátky do Havany na premiéru, nemohl jsem kvůli problémům se zádům, ale dostával jsem od producentů milé a něžné esemesky, že během mého segmentu patnáct set Kubánců v sále, největší testovací publikum, které jsem kdy měl, tleskalo.
Bylo to pro mě vítězství, i když to slovo nemám rád, spíš uspokojení, že jsem si sám sobě potvrdil, že upřímnost je možná. To je nadějné, protože nežijeme ve snadném světě, každý den nás něco táhne dolů. Nemusíme dělat tajnosti kolem toho, že v našich každodenních životech nejsme šťastni, někdy pouze přežíváme. Díky jednomu a půl měsíci práce na tomhle filmu jsem v sobě objevil něhu, kterou v sobě jinak nedokážu vyvolat příliš často.
A.cz: Motivovala vás tahle zkušenost k tomu, abyste do zahraničí umístil nějaký svůj další film?
Ano, chystám se natáčet v zahraničí. Jedním z racionálních důvodů, proč jsem vzal ten havanský projekt, bylo to, že píšu scénář. Havana pro mě byla něco jako zkouška oblečení, abych si ověřil, jestli mi „padne" natáčení v geograficky odlišném prostoru. Ukázalo se, že to není problém. Havana pro mě nebyla cizí místo. Aspoň se nemusím bát geografického dobrodružství a soustředit se na dobrodružství filmařské. Teď se mě určitě zeptáte, kde budu natáčet a já vám to neřeknu.
A.cz: To máte pravdu. Chtěl jsem se na to zeptat.
To víte, jsem prostě chytrý. Ne že bych vám to nechtěl říci, ale je to ještě daleko. První verze scénáře se může hrozně lišit od verze páté. Takže když vám teď řeknu, že nebudu natáčet v Praze, tak to nemusí být pravda. Ale jsem ponořen ve starém námětu, který je opět osobní. Je to opět o mém alter egu a o tom, kde se nyní nachází. A zcela jistě to není Palestina. Souvisí to s tím, že oba mí rodiče už umřeli a já nemám žádné velké vazby k Izraeli a Palestině, alespoň v tom intimně rodinném smyslu.
Zítra se vracím zpátky domů po třech a půl letech, co jsem se o to marně pokoušel. Ale nebyl jsem schopný jet ani do samotného Nazaretu. Pro mě je to teď úplně jiné místo, měl jsem se svými rodiči fantastický vztah a bral jsem je jako přátele. Jsem jeden z těch šťastlivců, co neměli traumatický vztah s matkou. Je těžké se pro mě vrátit, ale musím ten blok konečně rozbít, čím děle se nevracím, tím ta bariéra narůstá.
A.cz: Co pro vás tedy nyní znamená vaše rodné místo, Nazaret a Izrael jako takový?
Izrael pro mě nic neznamená. Mně hrozně obtěžuje procházet bezpečnostními kontrolami, komunikovat s idioty, kteří kladou stupidní otázky a sebestředně si myslí, že jejich práce je to nejdůležitější na světě. Můžou vás perzekvovat na základě svých paranoidních pocitů. Jsou to hrozní lidé dostávající lidi do hrozných situací, jen aby vás otravovali.
Já už chci svůj část trávit příjemnými věcmi, zabývat se sympatickými aspekty života, třeba rajčaty v salátu, a ne idioty, se kterými budu mít co do činění zítra. Už prostě nehodlám obětovat své emoce kvůli tomu místu. Už se nechci dál rozrušovat. Možná ještě před dvaceti lety jsem považoval za důležité se zabývat utrpením v oblasti. Teď už ne. Děje se toho prostě moc na to, abych si bral k srdci nějakého izraelského bezpečáckého idiota.
Napsal jsem první verzi scénáře a jedu do Nazaretu také zkontrolovat, jestli můj text odpovídá atmosféře místa, za tři roky se město může hodně změnit. Zkusím navštívit dům rodičů, což bude také dobrodružství. Moje postava ve scénáři to místo opouští a já cítím, že ho opustím s ní. Tedy jestli se mi třeba nestane nějaká nehoda.
