Recenze - Režisér Sam Mendes před deseti lety debutoval pětioscarovou Americkou krásou. Ceněný příběh o tragicky odcizených vztazích na navenek idylickém předměstí v mnohém připomíná i jeho Nouzový východ, nejnovější dílo nyní třiačtyřicetiletého Angličana.
I když výsledky letošní oscarové show se zatím opírají jen o spekulace, je už jasné, že Nouzový východ oslnivé vítězství Americké krásy nemůže zopakovat; pouze na ně navázat.
Získal nominace jen ve třech a převážně "vedlejších" kategoriích: za výpravu, kostýmy a za mužský herecký výkon ve vedlejší roli pro Michaela Shannona. Nemůžeme ho ovšem chápat ani jako přehlížený: nasbíral už řadu ocenění a přinesl Zlatý glóbus hlavní představitelce Kate Winsletové.
Americká krása 2
Nouzový východ nabízí elegantní variaci na Mendesův nejúspěšnější snímek. Podobně jako Americká krása se tu tichý, zuřivý střet manželské dvojice odehrává především na bojišti ohraničeném stěnami úhledného předměstského domku.
Hrdinové jsou sice mladší, ale také oni prožívají vážnou krizi svého vztahu. Manželství Franka a April Wheelerových je zrozené z lásky na první pohled. Po čase se však začalo bortit pod tíhou stereotypů spojených s očekáváním jejich okolí.
Maloměstská společnost v polovině 50. let klade na příslušníky střední třídy stejně tvrdé nároky jako současná Amerika na hrdiny Americké krásy. Mladý pár v bílém domku na konci úpravné ulice Revolutionary Road se tato očekávání snaží naplnit - a neztratit přitom sebe samé. Je to ovšem proveditelné?
Frank dojíždí každý den do nudné práce, dokonce do stejné firmy, kde celý život pracoval jeho otec. April se otravuje v domácnosti se dvěma dětmi, její amatérské herecké ambice brzdí skutečnost, že postrádá talent - a je si toho dobře vědoma.
Uniformitu Frankova života zviditelňuje scéna na newyorském nádraží, v níž spěchá do kanceláře v davu stejně oblečených úředníků. Jeho životní prostor se pak smrskne do kóje, kterou má k dispozici. Večer se vrací k nespokojené manželce, která se cítí stejně osamělá a zoufalá jako on.
Pak April dostane nápad, že se přestěhují do Paříže. V bohémském městě nad Seinou Frank určitě najde sám sebe, zatímco ona rodinu hravě uživí jako sekretářka u některé velké americké společnosti. Nápad šokuje maloměstské jejich přátele, ale pro Wheelerovy zprvu představuje občerstvující impuls.
Bezvýchodnost vs prázdnota
Od nápadu k realizaci však zůstává přece jen daleko, do cesty se navíc nadšenému páru začínají stavět nečekané překážky. Obyčejnost začíná vítězit nad vidinou jedinečnosti. A cesta do Paříže se rychle začíná jevit jako útěk před realitou, k němuž manželé nemají dost sil.
Komentář k jejich potížím tu nabízí jedna z vedlejších postav - sousedčin dospělý syn John, psychiatrický pacient, kterého šoková terapie už dávno zbavila unikátnosti: z bývalého brilantního matematika zbyl obyčejný a lehce asociální podivín.
Neztratil však schopnost pozorovat a hodnotit. A z Johnova pohledu se Wheelerovi liší od svých spoluobčanů snad jen v jediném: v konstatování své životní beznaděje dohlédnou o něco dál než ostatní. Tam, kde většina bližních zahlédne životní prázdnotu, spatřují Frank a April něco mnohem horšího: bezvýchodnost.
Perspektiva blázna
Postava Johna představuje klasický model - blázna, který s pronikavým nadhledem sleduje a komentuje probíhající události. Skutečnost, že tuto postavu okolí považuje za osobu mimo normy, v takových příbězích zpravidla zviditelňuje jeho vlastní nenormálnost.
John do domácnosti Wheelerových vstupuje jen občas jako nepříliš vítaný host; je ovšem jedinou postavou, která hrdinům odhaluje nelítostnou pravdu. Frank a April naopak opakovaně projevují zaslepenost snílků, kteří se zmůžou jen na opakovanou a sebeničivou ventilaci nespokojenosti.
Problémem Nouzového východu je právě to, že režisér ponechal Johna pouze v pozici vedlejší figury a nutí nás ztotožnit se s cítěním a myšlením svých hrdinů.
Sam Mendes má výjimečný dar diváka přesvědčit, aby přijal depresivní východiska jeho postav a přes ně splynul s jeho vlastním kritickým názorem na svět. Dokázal to nejen v Americké kráse, ale i v comicsové adaptaci Road to Perdition (2002) a válečném dramatu Mariňák (2005).
Nouzový východ však nejvýrazněji ukazuje problematičnost takového přístupu. Sen Franka a April působí od prvního okamžiku naivně, jenže Mendes své hrdiny ani na okamžik neopouští a silou svého talentu diváka nutí, aby s nimi úzce sympatizoval.
Jako hlavní nástroj volí vypjatý tón opřený o dialogy, realistický popis prostředí i křehká hnutí mysli. Tím navazuje nejen na literární předlohu Nouzového východu - knihu Richarda Yatese z roku 1961, ale i na dobové filmové hity, na které si Wheelerovi klidně mohli zajít do kina.
Musíme si tak připomenout adaptace divadelních her Tenneseeho Williamse (Kočku na rozpálené plechové střeše, 1958) nebo Edwarda Albeeho (především manželská čtverylka Kdo se bojí Virginie Woolfové? z roku 1966).
Tenhle "divadelní" realismus ovšem působí v Nouzovém východu poněkud staromódně. Poskytuje sice výjimečnou příležitost hlavním představitelům - Leonardovi DiCapriovi a režisérově manželce Kate Winsletové. Jenže jejich bravurní, intenzivní a přesvědčivé výkony jen zviditelňují chladnou vyabstrahovanost zápletky.
Film, kde se nedojídá
Souzeno Johnovým střízlivým sarkastickým okem: krásní hrdinové jsou představovaní hvězdami z romantického velehitu Titanic a nikdy nedojídají, co mají zrovna na talíři. Nosí na sobě krásné kostýmy Alberta Wolského (nominace na Oscara) a lhostejně těkají líbeznými interiéry, přesvědčivě zabydlenými výtvarnicemi Debrou Schuttovou a Kristi Zeaovou (další nominace).
I když pomineme (v tomto případě přiléhavě maloměstskou) námitku, že April, Frank a Sam Mendes nás zatahují do existenciálních problémů, jejichž důležitost nyní výrazně umenšuje realita hospodářské krize, pořád zůstává pocit, že dramatičnost vytěsněná na samé ostří nože působí značně salónním dojmem.
A neautentičnost detailů to ještě podtrhuje. Když vaše zlomyslné kritické oko od netknutých talířů zašilhá jen trochu stranou, všimnete si třeba, že děti Wheelerových nejsou skoro nikdy doma - a hrdinové se o ně prakticky vůbec nezajímají. Tvůrcům filmu by nepochybně překážely v jejich soustředění na "bezvýchodnou prázdnotu" a apartní depresivnost.
Tenhle drobný vypravěčský kolaps naznačuje, že za vypulírovanou realističností by se mohla skrývat i prázdnota a faleš. To ovšem vadí jen divákům, kteří dávají přednost sarkasmu v Johnově stylu před soucítěním se třpytivým a líbivým masochismem April a Franka.
Revolutionary Road, USA/Velká Británie, 2008. Režie Sam Mendes, scénář Justin Haythe podle románu Richarda Yatese, hrají Leonardo DiCaprio, Kate Winsletová, Kathy Batesová, Ryan Simpkins, Michael Shannon ad. 119 minut, distribuce Bontonfilm. Premiéra v ČR: 29. ledna 2009.
