Recenze - Skandinávští filmaři by si na takové filmy jako je Hodný syn mohli už docela klidně pořídit trademark. Finský vítěz soutěže Nová Evropa, který byl dnes v poledne vyhlášen na Febiofestu, vypráví o patologicky nezdravém vztahu matky se synem.
Režisérka Zaida Bergrothová se svou ruční kamerou, zabírající často hereckou akci v detailních záběrech, hlásí stejně jako mnozí její kolegové k odkazu Trierova manifestu Dogma 95. Navazuje na něj i tematicky: od Vinterbergovy Rodinné oslavy se filmaři ze severu stali nekorunovanými experty na dramata o dysfunkčních rodinách. A značně ironicky nazvaný Hodný syn potvrzuje patent skandinávské kinematografie na organické špikování drásavých psychologicky vyhrocených zápletek hodně černým humorem.
Takže nic nového pod chladným severským sluncem, ale tenhle nenápadně gradující finský film míchá velmi zručně ingredience, které mají diváci rádi na současných skandinávských dramatech. A díky dotaci pěti tisíc eur od Febiofestu má vcelku slušnou šanci najít českého distributora.
Jak se vyrovnat s obřím egem matky?
Příznačné je, že právě z těch nejblahobytnějších zemí světa s nejkvalitnějším vzděláním a nejštědřejším sociálním systémem pocházejí tak přesvědčivé příběhy o citově deprivovaných hrdinech, kteří nedokáží udržovat normální vztahy ani se svými nejbližšími. Ve Finsku jsou, jak známo, lidé zvyklí osamostatňovat se a žít svůj život už od rané dospělosti.
Těžko říci, jestli to nějak přispívá k tomu, že jsou Finové zvyklí starat se hlavně sami o sebe a vlastní potřeby, jak naznačuje film. Režisérka se scenáristou Janem Forsströmem každopádně zalidnili svůj film sobci a egoisty všeho druhu. Na tiskové konferenci se oba tvůrci vyznali z toho, že jakkoli zavrženíhodně se jejich postavy chovají, mají je všechny rádi.
Upřímně řečeno, není moc důvodů, proč sympatizovat s hlavní hrdinkou Leilou Mannerovou (Elina Knihtilová). Lehce odkvétající samolibá herecká hvězda nesnese kritiku, a když se na ni po skandálku na premiéře nového filmu slétne bulvár, ujíždí se svými dvěma syny na venkovskou chatu u jezera. Oba její chlapci, které vychovává sama a které má podle náznaků z filmu každého s jiným partnerem, mají jiné strategie, jak se vyrovnat s obřím egem své narcistní matky.
Devítiletý Unto (Eetu Julin) reaguje na faktický nezájem ze strany Leily tím, že se uzavře do svého vnitřního světa a všechny máminy výstřelky po něm sklouzávají jako po neoprénu: dny tráví tím, že s kamerou šmejdí u jezera a fotí na makro všelijakou hmyzí havěť.
To dospívající Ilmari (Samuli Niitymäki), tedy titulní „hodný syn" manipulativnímu vlivu své rodičky podléhá. Pokládá se do role jejího kamaráda, přítele, bodyguarda. Jenže Ilmarimu se jeho ochranitelský komplex vymkne z kontroly, když na chatě po jedné party zůstane spisovatel Almo (Eero Aho) a začne si s Leilou románek. Ve zmateném teenagerovi se začnou probouzet spící démoni agresivity a letní prázdninová selanka se brzy mění v thriller, ve kterém jde o život.
Pevnou rukou rozvíjený příběh a věrohodné herecké výkony jsou už také u tohoto druhu skandinávského festivalového exportu samozřejmostí. Forsströmův scénář odehrávající se v průběhu několika dní a dodržující jednotu místa a děje by určitě dobře fungoval i na divadle. Film se natáčel chronologicky, což je na vcítění herců do často extrémních nálad svých postav docela znát.
Laická porota 33 filmových fanoušků zdůvodnila vítězství filmu s tím, že jde o „neobvyklý příběh, který vyslovuje něco podstatného o dnešní době" a „dokázal zkombinovat vážné téma s humorem". I porotci z lidu jasně vycítili, že Hodný syn nabízí v obalu psychologického thrilleru s komediálními prvky docela nekompromisní analýzu krize nukleární rodiny.
Ujíždějící vlak Nové Evropy
Letošní dramaturgie sekce Nová Evropa jasně ukázal, jakým směrem se ubírá mladá evropská kinematografie, a opět potvrdil, že českému filmu ujíždí vlak. Výjimka v podobě příjemně cynické hříčky Příliš dlouhá noc Olma Omerzu, která letos zastupovala tuzemský film, jen potvrzuje pravidlo.
Na druhém a třetím místě soutěže se umístili rumunské drama z prostředí mladistvých prostitutů Loverboy a sonda do psyché znásilněné Moskvanky s názvem Portrét v pološeru.
Letí zkrátka filmy, které se nebojí jít na dřeň, filmy, které ukazují nešťastné nebo nesympatické postavy, s nimiž se divák těžko může ztotožnit, a které skrze jejich příběhy odhalují symptomy nemocné společnosti, jež jsou často skryty za fasádou blahobytu a obyčejné lidské lhostejnosti. Pokud takové filmy nezačnou v Česku vznikat, můžeme si o úspěchu na světových festivalech v silné evropské konkurenci nechat snad jen zdát.
