Praha - Program tradičních Dnů evropského filmu, které se po pražské části přesunuly do Brna, přivezl jednu pro nás neznámou nizozemskou perličku. Adaptaci i do češtiny přeloženého románu Tirza (Argo, 2009) z pera známého spisovatele Arnona Grunberga.
Česky mu vyšly ještě debutové Modré pondělky z roku 1994, po nichž se spisovatel přesunul do New Yorku, ale také romány Statisté (1997) či Fantomová bolest (2000).
Tirzu zfilmoval renomovaný režisér Rudolf van den Berg. Tvoří ji přepis knihy, v níž se provokativní literát známý komentáři k aktuálním společenským otázkám pokusil zachytit podle svých slov „nemocnou západní střední třídu". Sledujeme tu příběh stárnoucího Jörgena Hofmeestera, který se nedovede vyrovnat s dospíváním a osamostatňováním milované dcery.
Napětí i kouzlo Grunbergovy předlohy vycházelo ze způsobu, jakým autor sžíravě, ironicky a v první osobě zobrazil smutně obludnou postavu západního měšťáka. Vystihl typ ustrašeného a malověrného člověka „dobrých úmyslů", který vede zcela zbytečný prázdný život. Manželka ho opustila, nic nedokázal, v práci ho nepotřebují.
Nesnáší mládež, vystačí si se zakyslými názory a omšelými poučkami, jež pedantsky opakuje. Uzavřel se do sebe a do pohodlí vlastní domácnosti. Upnul se na mladší dceru Tirzu, která je anorektička. Jenže ta má právě odjíždět do Afriky se svým marockým přítelem, který holandskému xenofobnímu měšťákovi připomíná teroristu Muhammada Attu. A to v něm vyvolá nenadálou bouři emocí a revolty.
Film se pokusil převést do obrazu zesilující horečnatý monolog muže, do jehož utrpení žárlivosti se máme masochisticky vžívat. A pociťovat, jaké to je, když otec ztrácí poslední, co mu zbývá - vlastní dceru a kontrolu nad svým životem.
Rodinný thriller však oproti knize retrospektivně odhaluje pozadí osudné tragédie - výsledné zmizení dcery. Začínáme až v Africe, kde Hofmeester bloudí v doprovodu nezletilé prostitutky po Namibii a hledá Tirzu, než je donucen uvědomit si hrůznou pravdu: k jakému činu ho žárlivost dovedla. A tento zvrat má charakterizovat zabedněnou postavu, která nemá vůli, rozhodovací schopnosti ani charakter. Jen nutkavé potřeby vlastnictví.
Není to špatný pokus o přepis, na němž se scenáristicky podílel sám Grunberg; byť se pochopitelně ukázalo obtížné převest literární styl plný smyslu pro absurditu, zkratku a černého humoru do vizuálních obrazů. Van den Bergův film se ve výsledku ocitá blíž mainstreamu a „popisné psychologii" než vizuálnímu experimentu.
Zjednodušen byl i příběh vytvářející jakýsi labyrint afrických scenérií, v nichž bloudí do sebe zahleděný tatík pronásledovaný vzpomínkami. Vše tak leží na hereckém výkonu Gijse Scholtena van Aschata v hlavní roli.
V pozadí příběhu máme samozřejmě pořád číst řadu provokativních pamfletů. Autoři se strefují do západní střední třídy a netečnosti, s níž ztratila zájem o svět kolem nás. Obraz upoceného cizince v Africe s malou holčičkou má evokovat civilizační konflikt, kdy Západ delegoval chudobu na Třetí svět a drancuje ho i sexuálním turismem.
Grunbergův příběh můžeme chápat i jako pokus vyprávět příběh coby pozadí nejrůznějších zdánlivě nepochopitelných tragédií a výbuchů násilí , které se čas od času objeví v médiích. Naopak až ve druhém plánu se ocitl další, doplňující příběh Hofmeesterova vyprázdněného manželství, kterým se román otevírá. Žena se vrací domů; kdysi od něj odešla, ale teď nemá kam jít.
Z načrtnutých rozhovorů, oscilujících mezi zdrcujícími osobními útoky a snahou nějak spolu žít, v knize vystával mrazivý obraz impotentního soužití. Ve filmu nicméně zbylo jen několik obrazů zklamané unavené ženy a zbabělého manžela. Dovedete je litovat, ale i odsuzovat; představují antihrdiny našeho věku, skrývající v té navenek uhlazené a šťastné společnosti její nemoc.
