Produktivní korejský režisér Kim Ki-duk snímek natočil v roce 2004, kdy za něj získal cenu pro nejlepšího režiséra na Berlinale; stejnou trofej si tehdy odvezl za snímek 3-Iron z Benátek.
Jeho filmy do českých kin míří napřeskáčku, ale pravidelně a stejně rychle, jako je slavný korejský tvůrce natáčí. Letos už tu byl uveden Luk, po Samaritánce bude 12. října následovat ještě Čas, který zahajoval letošní karlovarský festival.
Pravidelní Kim Ki-dukovi diváci tak vědí, co od svého miláčka mohou čekat - jeho příběhy zpravidla plynou samovolně a nevzrušeně, navzdory bizarnosti zápletek.
Velkou roli tu mívá krajina, která klidnou krásou často kontrastuje s tím, co se děje v duších hrdinů. V duších, ale nikoliv navenek: Kim Ki-dukovi herci se většinou tváří jako sfingy a divák musí domýšlet, co se děje uvnitř.
Samaritánka je příběhem dvou korejských školaček, které se rozhodnou vydělat si na cestu do Evropy prostitucí. Jedna z dívek se tedy prodává, druhá jí dohazuje zakázky a hlídá před policií.
Zatímco té první jménem Jae-young se však její "práce" celkem zamlouvá a vlastně ji baví, kamarádka Yeo-jin žárlí a nejradši by vše ukončila. Situace se ale vyřeší za ni; vyvrcholí tím, když Jae-young na útěku vypadne z okna a zemře.
Infobox
A Yeo-jin se rozhodne smrt pomstít typicky kimkidukovsky. Vyhledá všechny její bývalé zákazníky a vyspí se s nimi - ovšem peníze od nich nechce. Situaci ještě zkomplikuje její otec - policista, jenž vše odhalí.
Osudové předěly snímek člení podle oněch tří hrdinů na části se jmény Vasumitra, Samaritánka a Sonáta. První podle bájné prostitutky, která muže svým uměním uváděla do takové extáze, že se z nich po styku s ní stali buddhisté.
Stejně tak nemoralizující režisér zpracovává sice dráždivě perverzní zápletku plnou sexu, krve a násilí, ale přitom civilně klade otázky vedle sebe; ač jsou to témata kontrastní (a přitom právě magicky spojená!) jako sex a smrt.
Dívky působí nevinně, když ve školních uniformách s nanuky čekají na zákazníka. I když je to nevinnost okořeněná chroupáním prasečích nožiček nebo společnou koupelí s lesbickou atmosférou.
Silné momenty jsou spojené především s postavou otce - v zoufalství v bufetu napadne skupinu rozjívených středoškoláků, jindy jako přízrak pomsty sleduje domů jednoho ze zákazníků a před zraky klidně večeřící rodiny ho obviní, že s dcerou spal.
Kim Ki-dukova síla je i tentokrát ve spojování poetické atmosféry s brutálními tématy i brutálním dějem; režisér neredukuje běh událostí na jednoduché dobro a zlo. Krev tu znamená vraždu i očištění, rovněž amorálnost prostituce je tu sporná.
Brutalita je tu oproti jiným Kim Ki-dukovým filmům spíše vnitřní, ale o to působí silněji. Režisérovo čarování s atmosférou se i tentokrát projevuje zejména v exteriérech, například když se dívky usadí vedle modrého sousoší.
Emoce přicházejí hlavně v závěru, při postupném sbližování otce s dcerou - včetně scény, v níž spolu pojídají sushi na matčině hrobě. A stejně jako většina ostatních Kim Ki-dukových filmů zanechává i Samaritánka silný pocit, že takhle má působit skutečné filmové umění.
Samaritánka (Samaria), Korea 2004. Scénář, režie, střih, výtvarník, výroba Kim Ki-duk, kamera Sun Sang-jae, hudba Song Je-Yin. Hrají Lee Uhl, Kwak Ji-min, Seo Min-jung. 95 minut, distribuce Aerofilms.
