Praha - Na letošním FAMUfestu byl k vidění pozoruhodný dokument O domě. Jeho autor, známý slampoetrista Bohdan Bláhovec, tu loni bodoval s filmem Kdo chce zabít Ashley - portrétem plzeňské vysokoškolské studentky, která si přivydělává natáčením pornografie u Roberta Rosenberga.
Letos zvolil intimnější a osobnější téma. O podstatě jeho bakalářského filmu O domě svědčí už podtitul "dokumentární ego-muzikál s hendikepem".
Bláhovec tu upřímně, ale současně s velkou dávkou sebeironie reflektuje vztah k vlastnímu tělesnému postižení.
Činí tak skrze příběh domu na okraji rodné Plzně, který kdysi sloužil jako ústav pro tělesně postižené. "Byl původně postaven jako městské jesle, poté byl transformován na stacionář pro děti s kombinovaným postižením," vysvětluje.
V dětství tady byl sám internován. "Jednalo se jen o denní stacionář a já tam pobýval vlastně velmi krátkou dobu asi necelého roku," vzpomíná.
Později traumatické místo jeho rodina odkoupila a ubytovala v něm několik Thajek, které zde provozují masážní salon.
"Nejabsurdnější je právě to, jak tento dům vlezl do celého mého života a už tam zůstane," říká autor dnes.
"Jedná se vlastně o zdravotnický komplex tří budov. Můj otec je psychiatr a spolu s matkou si po revoluci vzali úvěr a celý komplex zprivatizovali. Z jeho části je dnes náš rodinný dům, což je dokonale krásně absurdní."
Bizarní proměny místa zaznamenává muzikálovou formou - a jako hlavního hrdinu tu inscenuje sama sebe v olysalém nemocničním županu se sborem tančících Thajek v pozadí.
Druhou rovinou filmu je neméně bizarní vytvoření "thajského státu v českém městě".
V domě jednu nepříliš vítanou komunitu vystřídala nová, pro většinovou společnost o nic méně podezřelá. Bláhovec ve filmu vede s vůdčí Thajkou hovory, z obou stran deformované neschopností se domluvit.
Výsledkem je bizarní, a přitom emotivní směs chytlavých písní prodchnutých autenticitou někdejších nikterak příjemných zážitků z domu.
Jedním z nejsilnějších momentů je duet Bláhovce s jeho matkou, který sám autor přeruší z obavy, aby ztvárnění divákům nepřipadalo příliš patetické.
Sám se tu sentimentalitě ostře brání, postižení vnímá spíše s nadsázkou. "Mám intenzivní potřebu si z toho dělat prdel," říká ve filmu. "Mně se z toho prdel dělá těžko," odpovídá matka, než se pustí do dalšího zpěvu.
"Celou démoničnost prostředí možná trochu nafukuju," přiznává Bláhovec. "Osobně beru ten dům spíš jako symbol stigmatu, s kterým jsem měl potřebu se ve svém životě vyrovnávat - a pravdou je, že všechny vzpomínky na dobu v něm strávenou jsem nechal odplout někam do hlubin zapomnění."
Bláhovcovi drsný přístup velí zpracovat poměrně hořké téma poetickou až komediální formou.
Výsledkem je film, z něhož občas i mrazí; ve své upřímnosti se nezastaví před ničím, přitom autenticky odkrývá vztek jednoho z mnoha lidí, který byl kvůli postižení vyloučen ze společnosti a dokáže bolestné téma s odstupem reflektovat.
"Po převratu se věci proměnily, kriplové vyšli zpoza zdí," rýmuje v písni, v níž zhudebnil i socialistické posudky na někdejší dětské pacienty domu.
Závěr pak patří triu Bláhovce se dvěma tělesně postiženými lidmi a společné interpretaci písně o holčičce s berlemi.
Přestože je lákavé film označit za autoterapeutický, Bláhovec působí velmi vyrovnaně a nejspíš to ani nemá zapotřebí; i s ohledem na úspěšnost na poli filmovém i básnickém. Svůj film sám v jedné písni označuje za "jen osobní zúčtování".
Snímek O domě je aktuálně v kinech k vidění v rámci ozvěn MFDF Jihlava. Bláhovec už mezitím pracuje na dalším filmu, v jehož středobodu bude téma peněz.
"Rozhodně vím, že už nechci točit osobní filmy, a myslím, že toto byla velkolepá rozlučka s daným žánrem," dodává.
