Recenze - "Tak teď bych vám asi měl říct, na co jsem přišel. Svůj závěr. Můj závěr zní: Nenávist je přítěž. Život je moc krátkej na to, abyste byl pořád naštvanej. Prostě to nestojí za to," praví těsně před závěrečnými titulky Kultu hákového kříže mladý málem-nácek Danny Vinyard.

Provede tím vlastně to samé, co Brumbál na konci každého filmu o Harry Potterovi: zastaví se a krátce shrne vše podstatné, co se právě odehrálo, aby snímku porozuměli i ti nejpomalejší diváci.

Foto: Aktuálně.cz

V případě filmů, které oslovují většinou nedorostlé diváky, to lze bez problémů tolerovat. U Kultu hákového kříže, diváky nesmírně velebené reflexe rasismu, je s takovým postupem potíž. Není těžké si z toho vyvodit, že co do chytrosti vyprávěcích postupů na tom film není úplně nejlépe.

Závěrečný monolog navíc ještě pokračuje: "Derek říká, že esej je vždycky dobrý zakončit citátem. Tvrdí, že někdo předtím to už vždycky řekl líp, a když už to nemůžete překonat, tak to aspoň využijte. Vybral jsem maníka, kterýho asi máte rád: 'Nejsme nepřátelé, ale přátelé. Nesmíme být nepřátelé. I když nás může ovládnout zlost, nesmí přerušit naše pouto lásky. Mystické struny naší paměti nepochybně mohou znovu vzkřísit ty lepší stránky naší povahy.'"

Slova Abrahama Lincolna doznívají, moře šumí, slunce zapadá, pomalu nabíhají titulky. Působivé propagační video proti rasismu (které právě vydal na DVD Bontonfilm) končí.

Anatomie pouček o vzniku rasismu

Foto: Aktuálně.cz

Kult hákového kříže v kinech nijak neoslnil, vzápětí si ovšem vydobyl oblibu díky videu a televizi (viz žebříčky nej filmů na IMDB i ČSFD). Tak pozitivní ohlasy se snadno chápou: kult se chopil komplexní a nesmírně složité společenské problematiky a převedl ji v přehlednou story s jednoznačným poučením.

Bajka o tom, jak holá lebka k rozumu přišla, mapuje minulost Derek Vinyarda striktně v duchu sociologických klišé. Polopaticky se demonstrují poučky, jak a kde vzniká rasismus.

Derek (oscarová nominace pro Edwarda Nortona) jako obyčejný bílý americký chlapec z obyčejného bílého řadového domku nejdřív pláče nad hrobem svého otce - obyčejného bílého amerického hasiče, kterého zastřelili během služby v jedné z černošských čtvrtí.

Bolest se přelije v nenávist vůči všemu, co není "rasově čisté", až se z Dereka vyloupne nabušený nácek, který si s vytetovaným háknkrajcem a orlicí na ruce rychle vymůže úctu místní skinheadské komunity.

Foto: Aktuálně.cz

Na postavě Dereka se předvádí všechno svůdné, co s sebou tenhle "životní styl" může přinést. Pocit moci vymlácený z mexikánského majitele sámošky. Pocit vlastní síly během klácení náckovské přítelkyně pod vlajkou Třetí říše. Pocit, že Derek najednou něco znamená a může za něco bojovat; že jeho holohlaví druhové půjdou za ním, aby si podobně vybili frustraci na přistěhovalcích a barevných.

Jedné noci spirála násilí dosáhne vrcholu a Derek putuje na tři roky do vězení. Ven vyjde jako nový člověk, ale nákaza rasismem v jeho rodině žije dál. Tentokrát na ni slyší jeho mladší brácha. Proto je potřeba mu povědět výchovnou historku.

Černobíle o černých a bílých

Chronologie popsaných událostí je ve filmu zpřeházená, to ale jen přidává vyprávění na efektnosti - a neubírá na banalitě. Kult hákového kříže je ze své podstaty prosťoučkým příběhem o tom, jak se brutální nácek napravil díky kamarádství s černošským klukem z prádelny.

Derek prozřel a jsa poučen, promlouvá k nevyzrálému bráchovi Dannymu. Filmaři, též poučení, promlouvají k divákovi. Neubližuj jiným. Nebuď rasista. Nenech se strhnout nenávistí. Radši sám něco udělej pro svůj život. Padají jasná hesla, formulují se zvučná morální kritéria. Ano, plátno už poznalo sofistikovanější způsoby, jak publiku předat jakousi myšlenku.

Foto: Aktuálně.cz

Vizuálně jsou v černé a bílé jen flashbacky, myšlenkově se v černobílém vidění utápí celý film. Striktně se tu dělí na lidi moudré a otevřené (nový Derek, jeho učitelé), anebo tupé a nenávistné (starý Derek a jeho vyholení kamarádi). Nic mezi neexistuje, existuje jen světlá a temná strana, mezi níž si Danny vybírá jako Luke Skywalker.

Film je i díky tomu zrcadlovým opakem rasistických manifestů, přehlednou agitkou, která poučuje o pravdě skrze modelové případy vytržené ze složitého kontextu a účelově (dez)interpretované. Navzdory věrohodně zachycenému rodinnému klimatu snímek neobstojí ani v ranku syrových sociálních dramat.

Reklama na toleranci

Ovšem jako didaktická pomůcka propagující toleranci těžko najde konkurenci. Kult hákového kříže je film-kázání vedené velmi přesvědčivým jazykem. Ne nadarmo je pod ním podepsán režisér videoklipů a televizních spotů Tony Kaye.

Kaye svévolně překlikává mezi působivou řečí reklam (nechybí "cool" zpomalovačky) a realismem ulice, což je možná přístup stylově zmatený, ale nepochybně umožňuje tlačit humanistické klíny do hlavy VELMI podmanivě. 

Jako reklama na vzájemnou toleranci jde Kult hákového kříže dál než většina jiných idealisticky zhollywoodizovaných pohádek, na jejichž konci se černí a bílí bratrsky objímají.

Popularita Kayeho snímku se nicméně odvozuje z téhož: publikum rádo čitelná dramata, která zpoza nekompromisního vnějšku (scéna s obrubníkem patří vůbec k nejmrazivějším sekvencím historie) správňácky hájí "hluboce lidské hodnoty".

Koneckonců diváky prozatím nejlépe hodnocený film letošního roku, Eastwoodovo Gran Torino, zvládá strhnout podobně usedlým poselstvím v podobně banální historce, dokonce skrze podobně nezapomenutelnou hereckou kreaci (jen ty humanistické pravdy nejsou zaobaleny do tak efektních vyprávěcích kliček). To o chutích publika připadat si též morálně leccos vypovídá.

Jako stojí Gran Torino na Eastwoodovi, tak Kult hákového kříže vděčí za vše hlavně Nortonovi. Jeho elektrizující cesta od Dušína k Hitlerovi a pak zase zpátky musí v tomhle výukovém videu nahnat do tábora lásky a tolerance i nejdrsnější xenofoby.

Jen režisér by se vůči pochvalám pro Nortona asi ohradil. Jako skoro každý projekt, na kterém talentovaný chlapík pracoval, i Kult hákového kříže provázely kreativní spory. Na jejich konci chtěl Kaye vymazat své jméno z titulků.

Výsledná verze prý vznikla radikálním přestříháním podle Nortonových představ, aby měl ve filmu více prostoru a aby snímek víc zametal s city diváků. A tahle sebestřednost se mu evidentně vyplatila.

Okurková sezóna se projevuje i na trhu s DVD. Výraznější komerční potenciál má asi jen třetí díl (respektive nultý díl, jde totiž o prequel) fantasy ságy pro teenagery Underworld: Vzpoura Lycanů. O řád zajímavější žánrový zástupce Město Ember s Billem Murraym asi prošumí stejně jako v kinech.

Foto: archiv

Do půjčoven se jinak derou české klasiky Lidé z maringotek Martina Friče a Poklad hraběte Chamaré z roku 1984 od tehdy ještě respektovaného režiséra Zdeňka Trošky. Premiéru hlásí i zámořské romantické podivnosti Pravá blondýnka 3 a Nenávidím den sv. Valentýna, kde se znovu sešli protagonisté Mé tlusté řecké svatby Nia Vardalosová a John Corbett.

Na stáncích se nevyplatilo přehlédnout mysteriózní historické drama Iluzionista s Edwardem Nortonem, znovu uvedený thrillerový masjtrštyk Mys hrůzy režiséra Martina Scorseseho nebo dvě hudební lahůdky - koncertní snímek Block Party v režii Michela Gondryho a extravagantní biografii Beze mě: Šest tváří Boba Dylana od Todda Haynese.