Recenze - Během polární noci odlétá většina obyvatel aljašského městečka Barrow do světlých krajin. Zůstává asi sto padesát lidí, k nimž se tentokrát připojí skupinka upírů, která nadšeně vítá třicetidenní absenci slunečních paprsků.
Nový horor 30 dní dlouhá noc je typickým příspěvkem žánru, kde se hodní a zlí utkají na hodně ošklivém a izolovaném místem. Tentokrát tedy za polárním kruhem. Producent Sam Raimi, jenž se v poslední době režisérsky podepsal pod sérii Spidermana, se jím hodlal vrátit ke škatulce, se kterou si před lety získal jméno.
Vybral si komiks, jenž před pěti lety zahýbal světem, a režií pověřil nedávno debutujícího Davida Sladea. Jak se dalo předpokládat, výsledek nedosahuje výtvarných kvalit předlohy. Dramatickou kresbu s lehce expresivními a disproporcionálními figurami by ostatně bylo možné převést tak maximálně do animovaného snímku.
Možná je dobře, že se tvůrci o výraznější stylizaci ani nepokoušeli. Důslednost byla na místě při adaptaci Millerova Sin City, ale Bitva u Thermopyl dopadla po vizuální stránce značně chemicky.
V Dlouhé noci se hraje především na účinek ostrých zubů a nelidských, žraločích očí příšer. A také na neobvyklou práci s rytmem střihu. Režisér nenechá diváka skoro pocítit, že se k něčemu schyluje: jeho načasování záběrů určených k leknutí se většinou lehce přebíhá před očekáváním klasického hororového fanouška.
Očekávání diváků mate i hudba, která je po celou dobu dost vypjatá. Jejím autorem je Brian Reitzell (spolupracuje se Sofií Coppolovou) a asi nejblíže má k přízvisku industriální. Ve zvukové stopě se prolíná neustálý svist větru s kytarou zmutovanou téměř k nepoznání a abstraktními zvuky na hranici muzikálnosti. Uchopitelnější bubny se začnou ozývat až ke konci.
Kombinace hysterického odpočítávání dlouhého období tmy, které nelze urychlit, klaustrofobie malého města bez možnosti úniku vytváří kýženou atmosféru velmi uspokojivě. Strach z neznámého ještě podtrhuje upírská neznalost angličtiny.
Mluví jakousi řečí, která zní jako nezvedený levoboček z ugrofinské jazykové rodiny. Pro diváka jsou sice jejich sadisticko-existenciální výlevy překládány do titulků, pro hrdiny filmu z toho však vyplývá další důvod, proč, vyjednávání není na místě.
Dokonce ani hlavní záporák (v předloze Marlow) v podání charismatického Dannyho Hustona nemá ve filmu jméno, kterým by ho šlo oslovit. Anglicky mluví jen upíři vzniklí z pokousaných místních obyvatel a jedna křížená zubatá holčička, kterou zřejmě vzali do party při minulém pikniku.
Na ruku jí vytetovali cejch ve tvaru loga Einstürzende Neubauten, který značí takzvaného půlčlověka, z obrácené perspektivy tedy půlupíra. Scéna, kdy děvčátko nad zkrvaveným torzem řekne S tímhle jsem si už dohrála, kdo si chce hrát teď, patří k těm odlehčenějším.
Z herců si nejlépe si stojí právě Huston, coby upírský šéf se vymyká z party řadových šílených monster. Jako vhodný akcelerátor děje poslouží Ben Foster v roli cizince, který do Barrow přišel škodit výměnou za příslib upírské budoucnosti.
Josh Hartnett v roli šerifa Barrow naopak znovu nezklamal tím, jak hraje ploše. Tenhle svůj talent úspěšně rozvíjí po účinkování v Halloweenu H20 a ve Fakultě (jeho dřívější hororové zářezy). Scénář se mu snaží vnutit jakousi love story s manželkou před rozvodem; jenže na to v podobném snímku není dostatečný prostor.
Až na pár úprav se syžet drží své předlohy, podstatný rozdíl je přesto zřejmý. Zatímco komiks se stal ve svém žánru kultovním, řemeslně zručně odvedený snímek se v paměti až příliš snadno promísí s tituly, jako jsou Blade či Underworld.
30 dní dlouhá noc (30 Days To Night), USA/Nový Zéland 2007. Režie David Slade, hrají Josh Hartnett, Ben Foster, Melissa George, Danny Huston a další. 113 minut, distribuce Blue Sky Film.
