Recenze - Ten příběh je starý jak lidstvo samo… nebo alespoň žánr slasheru, rozhodně ovšem jako legendární Evil Dead… Partička vysokoškolských přátel vyráží za zvuku cool hudby na chatu vysoko v horách. Hodlá tam strávit víkend plný zábavy a s největší pravděpodobností i sexu. Neodradí je ani podivínský pumpař, po jehož vystoupení už každý hororový fanoušek ví, že si mládež zaslouží všechny ty hnusné věci, co se jí následně zákonitě stanou.
Jenže jen málokterý fanoušek si umí představit, co přesně a jak se stane, pokud se tisíckrát provařeného námětu chopí režisérský debutant Drew Goddard (scenárista kultovních seriálů jako Buffy, Angel či Ztraceni) a Joss Whedon (tvůrce kultovních seriálů jako Buffy či Angel…). Jejich snímek bez diskuse patří k tomu nejlepšímu, co americký horor v posledních deseti letech nabídl. Což znamená, že v českých kinech na něj narazíte jen pokud jste členy zednářské lóže.
Distributory neobměkčil ani Chris Hemsworth (Thor) v jedné z hlavních rolí, a už vůbec ne zmiňovaný Joss Whedon, jehož poslední projekty byly až do letošních Avengers přes svou inteligenci a zábavnost natolik úspěšné, že reakcí fanoušků na oznámení nového seriálu je automatické vyhlášení petice proti jeho zrušení.
O to větší pozornost si zaslouží uvedení Chaty v horách na DVD, protože Goddard s Whedonem nabízí jakýsi rychlokurz moderních hororových dějin ozvláštněný reflexí toho, proč je žánr v krizi…
Víme, co děláme
Film paralelně sleduje dvě roviny, které se teprve protnou ve velkém finále. První rovina sleduje dva pracovníky jakéhosi moderního řídicího střediska (které připomíná civilnější verzi Blofeldova úkrytu z dahlovské bondovky Žiješ jenom dvakrát), kde připravují zatím blíže neurčený projekt, který „nesmí selhat". Druhá linie se zaměřuje na zmíněnou omladinu. Brzy se ukáže, že „projektem" jsou právě mladí lidé, respektive jejich podle scénáře běžící vyvraždění.
Postavy z první linie přitom aktivně nezasahují; pouze připraví scénu, v jejímž rámci se postavy druhé linie pohybují a na základě jejich „dobrovolného" rozhodnutí může (ale nemusí) dojít k tomu, že na ně budou vypuštěny zombie, vlkodlaci, vraždící klauni… v podstatě jakékoliv monstrum, které se za poslední čtvrtstoletí mihlo na plátnech kin či na monitorech videoher. Čím víc má divák „nakoukáno", tím víc ocení jednotlivé odkazy a citace.
Ale především situace, k nimž již neodmyslitelně patří komentáře typu: Proč tam leze? Proč neuteče? Proč je ta postava, s prominutím, blbá jak tágo? Neprůstřelná odpověď pánů Goddarda a Whedona zní: Protože je to tak ve scénáři. Ve scénáři, před kterým je třeba smeknout. A to nejen kvůli tomu, jak pracuje se znalostmi diváka.
Že mají žánrovky určitá pravidla, jejichž úspěšné naplňování (případně umné porušování) je zdrojem divákova potěšení, tomu už se vysmívají i postavy těchto žánrovek. Goddard s Whedonem se ovšem pokusili ona pravidla nejen popsat, ale i vysvětlit jejich původ a důvod (bez spoilerování snad jen jeden příklad: hloupá blondýnka není hloupá blondýnka, ale za vše může „upravená" barva na vlasy, která ovlivňuje její chování); znovu jim vrátit smysl, který ztratily neustálým opakováním v čím dál horších a horších filmech.
Aby toho bylo dosaženo, musí se pozornost obrátit od samotných atrakcí k těm, kteří se mezi nimi pohybují, tedy k postavám. Během necelých šesti minut v úvodu filmu je představeno osm klíčových aktérů (tři v řídicím středisku, pět „ve světě tam venku"). U každého lze mluvit o „typu" (tomu odpovídá i herecké obsazení), které je později vtipně komentováno. Máme tak co dělat se sportovcem, učencem, vtipálkem, děvkou a pannou - v jejím případě s rozkošným dovětkem „pracujeme s tím, co máme".
Je přitom důležité si uvědomit, že tyto typy neodkazují pouze ke svému vulgárnímu, nekonečnými vyvražďovacími sériemi (Halloween, Pátek třináctého, Noční můra v Elm Street, Saw, Nezvratný osud aj.) ustanovenému vnímání, ale jdou mnohem hlouběji. Například "vtipálek" tak odkazuje k tradici těch, kteří si díky svému bláznovství mohou dovolit vyslovovat nepříjemné pravdy a převrací běžný řád věcí.
Po pouhých šesti minutách má proto každá z postav něco „navíc", díky čemu jí bude divák fandit (místo unuděného tipování, kdo a kdy půjde „pod nůž" další). Hlavně však skvěle funguje vzájemná chemie - bez problémů uvěříte, že se spolu dotyční stýkají již několik let (případně že se mezi ně snaží zapadnout nováček). Projevuje se zde scenáristická škola zmíněných seriálů Buffy či Firefly (založených na dobře napsaných postavách a jejich interakci).
Zábava, která je smrtelně vážná
Na hororový žánr proto obsahuje Chata v horách velký počet čistě hereckých scén - postavy se opravdu chovají jako lidé; nejen logicky, ale místy i dětinsky (protože potřebují upustit ventil), a v konečném důsledku fandíme všem zúčastněným - jak mladým „chyceným" v pasti, tak jejich „loutkářům" (protože jejich důvody rozhodně nejsou nízké, ale naopak, byť to zní šíleně, vznešené). Sympatie pak podtrhují i chytré dialogy, které nejen zdůrazňují charakter postav či odhalují, co je trápí. Tvůrci v nich ale také jemně naznačují možné podtexty a pointy.
Bez většího nástinu děje a jeho zvratů není možné ony pointy, byť dílčí, náležitě přiblížit, ale je třeba poznamenat, že Goddard s Whedonem se vědomě hlásí k linii tvůrců jako John Ajvide Linqvist (Ať vejde ten pravý) v literatuře či Pascal Laugier (Mučedníci) ve filmu. V centru jejich zájmu jsou lidé v mezních situacích a společenský marast - Laugier správně podotýká, že nejlepší horory byly vždy silně podvratné nebo vyjadřovaly obavy společnosti.
Sociální otázky a otupělost mas po Vietnamu se promítla v zombie filmech G. A. Romera, chudoba a buranství v Texaském masakru motorovou pilou. Asijský i americký Kruh nabídly strach z moderních komunikačních médií - mimochodem, asijská vlna hororů se již vyčerpala, přes veškeré naděje do ní vkládané, což se ve filmu dočká náležitě šťavnatého komentáře.
Zmínění tvůrci tak stojí proti vnímání hororu jako konzumního, sériového zboží, které je určené jedině k zábavě (není na škodu připomenout, že kupříkladu Noční můra v Elm Street existuje i v podobě deskové hry pro celou rodinu!). To pochopitelně neznamená, že by se vyhýbaly humoru, minimálně tomu černému, ale berou své příběhy „seriozně" - vzorem jim je Clive Barker, který na konci 80. a počátkem 90. let napsal (ale i natočil) příběhy jako Hellraiser (o strachu z vlastního těla a jeho narušení) či Cabal, noční rasa (kde roli monster přiřkl netolerantním lidem a hrdiny byly příšery, děti noci). Není náhodou, že Barkerovi cenobité mají svou roli i v Chatě v horách.
Goddard s Whedonem ironicky - protože formou metatextového zábavného filmu - připomínají, že hledat v hororu pouze zábavu vede právě k jeho vyprázdnění případně do slepých uliček; a rozhodně odmítají jakékoliv pokračování (tedy sériovost, která je v žánru synonymem devalvace). Pokud má mít horor smysl, musí se dotýkat skutečných ran - jeho postavy musí trpět, což ale neznamená „být rozřezány na kousky". Jedině tak je možné vdechnout žánru novou sílu a vymanit ho ze zajetí klišé.
Jinak je řešením pouze naprostá zkáza všech model. A malý vtípek tvůrců na závěr: kdo by takové zavržení stávajících pořádků provedl lépe než staří dobří Prastaří?
Chata v horách (Cabin in the woods, USA 2011, 95 minut). Režie: Drew Goddard. Hrají: Kristen Connoly, Chris Hemsworth, Anna Hutchison, Franz Kranz, Richard Jenkins a další.
