Recenze - Nový český film Normal se v budoucnu stane dobrým materiálem při zkoumání, jak dnes lidé podléhají reklamě, vytvářejí si falešná očekávání a neumějí se pak srovnat s dílem samým.

Zdá se, že po Normalu se chce, aby připomínal co nejvíce americké thrillery - když už má tak atraktivní trailer. Na základě toho mu pak je podsouváno, že by měl mít jasnější vztahy mezi postavami a čitelnější pointu, někoho snad zamrzí, že tu neuvidí "pořádnou akční nebo vraždící scénu" či vypjatou řeč u soudu.

A nakonec se přihlásí fráze "o vítězství formy nad obsahem". U nás totiž převládá přístup, kdy styl je jen kudrlinka na povrchu a teprve pod ní je "myšlenkové jádro" - namísto toho, abychom dovedli styl naplno prožít a vidět v něm kompaktní vizi světa.

Pouštění obrazu žilou

Co vlastně Normal nabízí? Východiskem je skutečný případ sériového vraha Petera Kurtena, který na přelomu 20. a 30. let minulého století děsil obyvatele Düsseldorfu. Po jeho dopadení následoval ostře sledovaný proces, v němž šlo o to, zda bude shledán svéprávným a bude popraven, nebo zda je duševně narušený a má být svěřen do ústavní péče.

Ústřední dějovou linií tudíž není žádná "americká zápletka", zda Kurten je vrah, zda jeho manželka ví, co spáchal, či zda žena svede manželova obhájce. Nehraje se tu o nic víc a o nic míň než o duši mladého "nevinného" právníka.  

Film sleduje jeho sestup a cestu zkázy, která začne jen tím, že na případ kývnul a myslí si, že z něj může vyjít čistý. To vše na příznačně a přízračně dekadentním pozadí Výmarské republiky, v druhém roce finanční krize a těsně před nástupem nacismu.

Dagmar Havlová ve filmu Normal | Foto: Axman productions

Normal je tudíž i stylově ponořen hluboko do minulosti kinematografie a úzce i koncentrovaně navazuje na vlny expresionismu, impresionismu a naturalismu, které poměrně promyšleně a soudržně střídá, jako když si člověk obléká trochu jiné šaty, ale pořád zůstává jednou osobou. Normal patří k tomu druhu filmů, které budují zcela soběstačný umělý svět, nezávislý na naší zkušenosti s běžnou realitou.

Vyčítat mu nedostatek emocí je až legrační omyl: jedním z principů expresionismu je právě zbavit věci života a ukázat, jak vše vitální bylo umrtveno, zobrazit civilizaci, z níž zmizel cit a vše lidské (ve smyslu srdečné a dobré). Proto zde mají svůj účel zimničně modré filtry a vyšisované barvy i časté přecházejí do monochromatičnosti; nejsou to povrchní hrátky, ale cílené "pouštění obrazu žilou".

Vše okolo páchne mrtvolnou zatuchlinou

S odstupem může celkové hodnocení Normalu jako zcela výjimečného díla v rámci české kinematografie lehce blednout, ale pořád si budu stát za tím, že takhle nějak by točil Fritz Lang (např. série Dr. Mabuse, Vrah mezi námi), kdyby žil dnes, a že jde o dílo na určité úrovni srovnatelné se Spalovačem mrtvol od Juraje Herze. Zastánci umění coby nápodoby skutečnosti sice ohrnou nos, ale co s nimi?

Přesně jako klasická (německá) expresionistická díla je Normal koncipován tak, že stav duše hrdinů je rozprostřený do okolí. Samy postavy nemají vnitřek a jsou totálně nečitelné, ale prostředí okolo nich vyzařuje jakési kolektivní naladění do deprese a podivného pudového pnutí.

Foto: Aktuálně.cz

Z toho, jak se na plátně občas objeví krev, pocítíme snadno, že se sice zabíjí (a umírá kdosi nevinný), ale samo prýštění a odkapávání červené tekutiny je znakem něčeho živoucího, protože vše okolo jinak páchne mrtvolnou zatuchlinou. Normal je ve své zrůdnosti maximálně estetický a člověk si snadno vzpomene na de Quincyho esej Vražda jako krásné umění.

Jednotlivé výjevy se snaží být co nejgrafičtější a často mají geometrickou kompozici, své místo tu má i abstrakce s vybělením plátna či rozostřováním a mizením pozadí.

Tím se jen posiluje dojem, že se tu každý pohybuje ve své osobní bublině a nemůže proniknout za membránu, která ho odděluje od ostatních. Proto i ty časté záběry hrdinů ve vaně, záběry přes sklo, mříže či kabinu auta.

Jak se z lidí stávají zrůdy

Optické rozostření zase napovídá něco o tom, jak se rozplývají morální hranice mezi dobrem a zlem. V nejvypjatějších okamžicích zmizí i hranice mezi duší a tělem a na pokožce začnou pableskovat cizí tváře jako ozvuky svědomí.

V duchu (francouzského) impresionismu hladce pronikáme do mysli postav, jejich představ a snů - a tyto nespojité prostory přitom spolu vedou dialog na téma "čemu chcete skutečně věřit". Že existuje nevinnost a láska? Jak se z lidí stávají zrůdy?

Film si může dovolit tak velká a patetická slova, protože mu nejde o věcnou stránku soudního sporu a rekonstrukci zločinu, ani o psychologický profil vraha. Jenom na nás názorně demonstruje, jak je snadné se ušpinit a jak tenká je hranice mezi normálností a šílenstvím.

Foto: Aktuálně.cz

Pochopitelně, mnoho zhýčkaných diváků, kteří umějí filmům jen poroučet "bav mě", na to nepřistoupí, budou si zakrývat oči, říkat fuj, nebo se smát, aby si tu možnost, že pozorovatel je vždy zapojen do děje, nemuseli připustit k tělu.

Zlo je vždy charismatické

Normal nejspíš narazí na hranice maloměšťáckého pohledu, který neumí dojít nikam dál, než se ptát, jak to Dagmar Havlové sluší, a jestli Milan Kňažko vypadá víc jako Anthony Hopkins, Jack Nicholson, stará želva z Nekonečného příběhu, nebo prostě jako Kňažko (jaké překvapení!).

I opakovaná výtka, že Kňažko coby vrah Kurten je neskutečně charismatický, zatímco jeho spolu a protihráč v podání Pavla Gajdoše charisma postrádá, usvědčuje tyto kritiky z nepochopení.

Soutěžte o lístky na film ZDE.

Problém je přece v tom, že zlo je charismatické; že charisma nikdy nyní není neproblematicky pozitivní vlastnost, a proto proti zlu nemůžete bojovat jeho zbraněmi. Kurtenova osoba navíc získává nádech jakéhosi perverzního spasitele a mučedníka a coby typ se pak v doslovu stává předobrazem pro Hitlera i jeho ochotné katy.

Foto: Aktuálně.cz

Je jistě vhodné zeptat se, jestli tento výlet mladého režiséra Julia Ševčíka má v sobě něco aktuálního, a nebo to jsou jenom hrátky s veteší. Přinejmenším jednou sekvencí nás ale režisér ujistí, že poetika kabaretu Výmarské republiky je živá dodnes.

Ve chvíli, kdy mladý právník vstoupí do nočního klubu a proplétá se v hormonálních mrákotách mezi nadrženými groteskními těly za doprovodu současné hudby jako z nočního klipu na MTV, můžeme vycítit, že pořád zažíváme stejnou krizi a rozechvělost. Finanční, citovou a morální.

Na povrch se stavíme jako ctnostní, avšak uvnitř chceme krev. Mluvíme o demokracii a přitom jsme pudově přitahováni k vrahům typu Kurtena a Hitlera. Normal tento stav neomlouvá, jen této "normálnosti" vdechuje hrůzný rozměr. Kdeže thriller, metafyzický mefistofelský horor.