Rozhovor - Francouzský filmař Laurent Tirard vystudoval Newyorskou univerzitu, pracoval v Hollywoodu a působil jako novinář. Od roku 1999 se věnuje filmové režii, v níž tíhne ke komediálním dramatům.
Předloni na Festivalu francouzského filmu festivalu uvedl zromantizovaná verzi Molierova života, která připomněla oscarový snímek Zamilovaný Shakespeare. Letos přijel Tirard na 12. Ročník ukázat svůj ve Francii úspěšný přepis Mikulášových patálií z pera Goscinnyho a Sempého. Snímek poté vstoupí do české distribuce.
Jak vůbec vzniknul nápad a projekt převést slavnou postavu Mikuláše a jeho spolužáků Celestýna, Vendelína, Kryšpína na plátno?
Na začátku mě oslovili producenti, s nimiž jsme předtím dělali Moliera. Zavolali mi, jestli bych se nezhostil Mikuláše a jeho patálií. V dětství to byla moje oblíbená knížka, sám jsem se v Mikulášovi viděl. Když jsem to uslyšel v telefonu, zůstal jsem jako opařený!
Rovnou mě napadalo, jak by mohl film vypadat. Až teprve později při natáčení jsem si uvědomil, jaké jsem na sebe vzal riziko. Mikuláše každý zná, nějak si ho představuje. Moji přátelé chodili a říkali ajajaj, to sis na sebe upletl bič.
Kdo je podle vás Mikuláš?
Když si dnes knihu znovu čteme, říkáme si dost možná, že tak nějak prožívali dětství naši rodiče či prarodiče v 50. letech. Ve skutečnosti už tehdy byly Goscinnyho a Sempého příběhy „zastaralé". Oni nepsali o svém dětství, ale podařilo se jim zachytit něco více - evokaci dětství, které si s sebou nese každý z nás celý život, na něž vzpomíná. Díky tomu ty příběhy nikdy nezestárly.
Váš Mikuláš se ale dost liší od jejich knihy, především od poezie Sempého kreseb, které jsou s textem nerozlučně spjaté.
To je pravda. Duch Goscinnyho vyprávění mi byl blízký, z uměleckého pohledu jsme jen řešili, jak jej převést styl do obrazu a rytmu filmu. Jemu se podařilo napsat knihu jazykem dítěte a jeho logiky, s níž Mikuláš opakuje některá slova, například stále dokola představuje spolužáky. Brebentí si bez interpunkce i stavby věty.
Naproti tomu kresby Sempého jsou kresby Sempého - tedy nenapodobitelné. Dlouho jsem si lámal hlavu, jednu dobu jsem dokonce uvažoval, že film natočíme s živými postavami, ale v Sempého namalovaných dekorací. Nakonec se ukázalo, že musíme nechat Sempého stranou a hledat jeho ekvivalent v estetice kinematografie - a tím je podle mého názoru poetika Jacquese Tatiho. Takže náš Mikuláš je střižený Tatiho poezií a minimalismem.
Zároveň jste všechny Goscinnyho historky spojil do jednoho dramatického příběhu.
Mikulášovy patálie a knihy jeho dalších dobrodružství tvoří sled krátkých příhod, téměř anekdotického charakteru. Do filmu jsme potřebovali silný příběh, který bude mít zápletku, emoce i dramaturgické vyústění; přece jenom trvá hodinu a půl. Procházeli jsme všechny knihy, opakoval jsem si oblíbené dialogy. Nakonec jsme se rozhodli pro silné vážné téma - ale viděné dětskýma očima. Vznikla hlavní dějová linie, v níž se Mikuláš bojí o to, že se jej rodiče chtějí nenápadně zbavit, aby udělal místo - jak se dojemně obává - dalšímu bratříčkovi.
Jeho typickou starostlivou mámu si zahrála komediální herečka Valérie Lemercierová známá z Návštěvníků, otce ztělesnil Kad Merad, jehož jsme viděli ve Faubourg 36. Už obsazení Paní učitelky ale překvapí.
Když si čtete knihu, máte pocit, že Paní učitelka bude padesátnice, která obětovala život dětem a vede staropanenský život. Na druhou stranu jsem si říkal, že děti ji mají opravdu rády, je pro ně druhou mámou, která se marně snaží ve třídě nastolit jakýsi pořádek. Ale nikdy nemá nakonec to srdce... Obsadili jsme tedy mnohem mladší Sandrine Kiberlainovou, která je spíše plachým učitelským typem.
A jak ne-snadno jste objevil hlavního dětského představitele, Mikuláše?
To bylo něco zcela jiného. Nejdříve jsme zkoušeli dětské herce, kteří už měli s natáčením nějaké zkušenosti. Jenže všichni byli v určitém smyslu „zkažení" - nebyli spontánní, opakovali to, co se naučili jinde. A my jsme hledali trochu naivnější herectví. Takže to zabralo nějaký čas. K obsazení role jsem sám zhlédnul asi osm tisíc dětí z celé Francie.
A nakonec jste si vybral toho, který je vám dost podobný!
Ano, když byl film hotov a já jsem jej poprvé shlédnul s publikem, uvědomil jsem si, že jsem jej natočil tak trochu o sobě. Na plátně jsem viděl věci, které se staly kdysi mě. Točil jsem zároveň o sobě.
| Čtěte také: Speciál: Česko dostává porci francouzského galimatyáše |
