První představení v Dejvickém divadle bylo uvedeno 14. října 1992. Svou školní inscenací hry Matěje Kopeckého Johanes doktor Faust se tu představil nastupující herecký soubor, který do Dejvického divadla přišel během svého studia na KALD DAMU pod vedením pedagoga a režiséra Jana Borny.
Dejvické divadlo bylo tehdy ještě součástí Obvodního kulturního domu Prahy 6, později Spektra K - sdružení kulturních zařízení Prahy 6. Statut profesionálního divadla získalo v roce 1993 a jeho prvním uměleckým šéfem se stal Jan Borna.
Původní herecký soubor působil v Dejvickém divadle celkem čtyři sezony. Během této doby vznikly inscenace Jakuba Krofty, Arnošta Goldflama či Jana Borny.
K nejvýznamnějším počinům této éry bezesporu patří inscenace J. A. Pitínského Sestra úzkost, která v roce 1995 získala Radokovu cenu jako Inscenace roku a Dejvické divadlo se stalo poprvé Divadlem roku.
V září 1996 přešel soubor Jana Borny do nově vzniklého Divadla v Dlouhé a na jeho místo nastoupil soubor nový. S ním přišel režisér Miroslav Krobot, který ukončil šestileté angažmá v Národním divadle a stal se uměleckým šéfem Dejvického divadla. Základ nového souboru tvořil původně opět celý ročník KALD DAMU.
Postupně se soubor začal zásadně proměňovat. Někteří původní členové odešli a řada jiných postupně přicházela, převážně z nejrenomovanějších pražských a mimopražských scén.
Soubor už netvořili výhradně herci stejného věku, ale doplnila jej velmi silná skupina tehdejších třicátníků (Ivan Trojan, Lukáš Hlavica, David Novotný, Martin Myšička, Igor Chmela, Pavel Řezníček), později nastoupili do angažmá další mladší členové (Lenka Krobotová, Tatiana Vilhelmová, Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík, Marek Taclík, Václav Neužil, Martha Issová).
Z původního Krobotova absolventského rčoníku zůstaly dodnes v angažmá Klára Melíšková, Jana Holcová a Zdeňka Žádníková Volencová.
S proměnou souboru vznikl prostor pro odklon od, do té doby převládajících, autorských kolektivních jevištních kreací k repertoáru, který klade důraz na práci s hercem a ctí jeho individualitu.
Dramaturgie nevychází pouze ze stávající nabídky domácích i zahraničních dramatických textů, ale vyhledává a iniciuje vznik textů původních (mimo jiné hry Petra Zelenky, Miroslava Krobota či Karla Františka Tománka) a soustředí se na dlouhodobější autorskou a režijní spolupráci s umělci názorově i generačně spřízněnými.
Zároveň však v repertoáru DD mají své pevné místo adaptace děl světové literární tvorby - takovými jsou především Oblomov podle I. A Gončarova, za jehož adaptaci získal Miroslav Krobot cenu nadace Český literární fond, Love Story podle I. B. Singera, Spřízněni volbou podle J. W. Goetha či právě Bratři Karamazovi F. M. Dostojevského.
Dejvické divadlo se v průběhu let stalo do jisté míry fenoménem na české divadelní scéně, o čemž mimo jiné svědčí téměř pravidelná účast na nejprestižnějších divadleních přehlídkách a festivalech a určitě i fakt, že v roce 2006 bylo již potřetí (po letech 1995 a 2002) oceněno nadací Alfréda Radoka jako Divadlo roku.
