reklama
 
 

Bonnairová vyprovokovala k činu i Sarkozyho

24. 3. 2012 0:07
Dokument o autistické dívce zapůsobil i na prezidenta

Čtyřiačtyřicetiletá herečka a režisérka Sandrine Bonnaireová nezapře příčinu svých ďolíčků v koutcích úst: při rozhovoru i na tiskové konferenci se několikrát nakažlivě rozesměje. Přitom impulsem k jejímu prvnímu režijnímu počinu Jmenuje se Sabine, který v pátek představila na Febiofestu, byl spravedlivý hněv.

Dokument o vlastní, o rok mladší sestře je podle jejích slov primárně politickým činem, který měl zaútočit na špatně nastavený systém pomoci hendikepovaným. Sabine trpěla od dětství nejasnou diagnózou, ubližovala svému okolí i sama sobě záchvaty agrese. Jenže po pěti letech strávených v psychiatrické léčebně vyšla mladá postižená žena ven o třicet kilogramů těžší a utlumená koňskými dávkami neuroleptik do téměř vegetativního stadia existence.

Proti svěracím kazajkám

Bonnaireová pomohla i díky své popularitě sehnat peníze na vznik odnože jednoho z mála alternativních léčebných center, kde se ke klientům chovají s potřebnou pozorností a kde vzdor netrestají zvýšením dávek léků, izolací, ani svěrací kazajkou. A svým angažovaným dílem chce vzbudit společenskou debatu, jak je možné, že v jednadvacátém století v blahobytné Francii, v níž existuje dostatek kvalifikovaných odborníků, živoří velké množství lidí v psychiatrických ústavech, kde jim jako Sabine klesají výrazně fyzické a mentální schopnosti.

Režisérčino burcování nezůstalo bez odezvy. Film plnil kina ve Francii v množství pro dokument nevídaném. A jeho úspěch dokonce Bonnairové vynesl audienci u prezidenta Nicolase Sarkozyho. Ten zaúkoloval ministra práce a sociálních věcí Xaviera Bertranda, jenž navštívil Sabinin ústav a přislíbil systémovou nápravu. „Nešlo očekávat zázraky, ale věci se trochu rozhýbaly," komentovala Bonnaireová současnou situaci na tiskové konferenci.

Nejkrásnější film v Cannes

Film se vyhýbá k dobru věci jakémukoli sentimentu. Intimní a emotivní drama vztahu dvou sester přesto funguje jako upřímná a emotivní rána na solar. Bolest z toho, že zaznamenává neštěstí jednoho ze svých nejbližších, přetvořila režisérka v poetický a nekompromisní apel za právo hendikepovaných na důstojný život.

Pouhý kontrast mezi pohlednou a veselou dvacetiletou Sabine, jak ji Sandrine zachytila na turistickou kameru během společného výletu do Ameriky, a její současnou nemohoucností v osmatřiceti letech, je drtivý. Vydá za všechny burácející smyčce, které v podobných typech dokumentů mají působit na slzné kanálky diváků, a tady naštěstí scházejí. Mezinárodní federace filmových kritiků ocenila v Cannes film svou cenou a zdůvodnila ji tím, že to byl v očích jejích členů nejkrásnější film z celého festivalu.

Sandrine Bonnaireová poskytla Aktuálně.cz rozhovor, jehož první otázky se odrážejí právě od tohoto pozoruhodného dokumentu.

Aktuálně.cz: Téma filmu Jmenuje se Sabine je velmi osobní a drásavé. Bylo těch šest měsíců natáčení pro vás psychicky obtížných nebo jste je brala jako příležitost opětovného sblížení se sestrou?

To i to. Čas strávený na natáčení jsem brala jako dluh vůči Sabine. Ta už nemůže daleko cestovat, tak jsem to v symbolické rovině brala jako náš druhý výlet do New Yorku. A její stav se za ty týdny před kamerou skutečně viditelně zlepšil. Cítila se potřebná, na konci natáčení jsem se jí ptala, jak ten mumraj kolem na ni působil. Pracovala jsem, řekla mi na to. Takže byla spokojená. Na druhou stranu při některých rozhovorech v jejím pokoji jsem na ni hodně drsně tlačila, což pro ni někdy mohlo být i nepříjemné. Pro mne ale bylo nejdůležitější, abych si od své sestry udržela při natáčení distanc, jaký většinou režisér od svého subjektu mívá. Nechtěla jsem, aby se nad ní diváci jen dojímali, chtěla jsem ukázat všechny - i ty extrémní - polohy jejího chování. To vyžadovalo i jakousi tvrdost vůči ní. Ale udržet si vzdálenost od Sabine bylo pro mě i pro vyznění filmu zásadní.

A.cz: Jak je Sabine teď po pěti letech od vzniku filmu?

Bohužel opět trochu hůř. Měli jsme další úmrtí v rodině, zemřel mi další bratr, a to se na jejím stavu bohužel podepsalo. Fyzicky se cítí mnohem lépe, výrazně zhubla, ale opět se jí zhoršily záchvaty a výlevy agrese.

A.cz: Natočila jste dokument z vaší rodiny. V těchto týdnech jste dokončila hraný film J´enrage de son absence, který je založen také na autobiografických zážitcích. Neláká vás pustit se příště do čiré fikce?

Tenhle nový film je ale čirá fikce. Já jsem se jenom inspirovala člověkem, kterého jsem kdysi znala, ale ten příběh není stejný. Je to film o lásce, zármutku po ztrátě blízkého člověka a o tajemství.

A.cz: Máte na kontě přes čtyřicet filmů. Herecky jste prorazila už v šestnácti letech v nihilistickém dramatu Našim láskám (1983), který se na Febiofestu také promítá. Jeho režiséra Maurice Pialata označujete za vůbec nejdůležitějšího člověka, se kterým jste se v branži setkala. V čem spočívala jeho výjimečnost?

Měl velmi bezprostřední přístup k natáčení i ke svým hercům. Tvrdil, že herec nemá plýtvat energií a proto odmítal opakovat záběry, aby si herec nevyplýtval emoce a aby byl schopen na natáčení překvapit nejen režiséra, ale i sám sebe.

A.cz: Takže on ani nezkoušel?

Zkoušel jen kvůli nastavení techniky. Na natáčení jeho filmů nebyla ani klasická klapka, jen dal potichu pokyn kameramanovi, aby začal točit. Nesnášel herce, kteří si honí ego nebo si na place něco dokazují. Chtěl po nás, abychom prorazili krunýř své sebekontroly a byli přirození.

A.cz: Na tiskové konferenci jste zmínila, že jste se narodila pod šťastnou hvězdou, protože jste se proslavila v éře, kdy na scéně působila velmi silná generace filmařů. Kromě Pialata vám nezapomenutelné role dali třeba Agnés Vardová, Claude Chabrol nebo Patrice Leconte. Máte pocit, že nynější generace francouzských filmařů se té předcházející nevyrovná? A pokud ano, čím to je?

Hodně filmů se teď točí alespoň u nás v televizní produkci. To má za následek, že se jednak změnil způsob natáčení, které je rychlejší, a změnila se témata, která obecně cílí více na průměrného diváka. Jsou filmaři, kteří se takovému vývoji odmítají poddat a bojují za svou vizi filmového umění, ale jsou také režiséři, kteří chtějí za každou cenu točit a přizpůsobují se komerčnímu tlaku a svým způsobem se tak kompromitují.

A.cz: Po většinu své kariéry jste zůstala ve Francii. Nelákalo vás prorazit v Hollywoodu?

Ale já jsem natáčela hodně v zahraničí. Hrála jsem ve skotském filmu, který se natáčel tady v Praze, natáčela jsem film argentinský, italský, britský a teď dokonce německý. Ale nejsou to zrovna nejlepší filmy, které jsem dělala (smích). Asi by se dalo říci, že patří spíš mezi ty nejhorší.

autor: Jan Gregor | 24. 3. 2012 0:07

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama