Praha - Za dva roky tu s námi bude šedesát let coby literární postava a padesát let jako hrdina filmových dobrodružství. Bond, James Bond. Agent britské tajné služby s kódovým označením 007 prošel desítkami románů, desítkami filmů, ještě více knih a filmů ovlivnil. Hostoval i v komiksu, (mimořádně hloupý) animovaný seriál popisoval podobně dobrodružná studia jeho synovce a… a tak dále.
Stal se zkrátka stálicí popkultury dvacátého i jednadvacátého století. Ostatně byly to právě bondovské romány britského spisovatele Iana Fleminga, na kterých Umberto Eco v šedesátých letech tak precizně demonstroval možnosti strukturální analýzy vyprávění (byť s jistou sardonickou přezíravostí).
A nebýt Jamese Bonda, nikdy bychom zřejmě neměli neméně milovaného archeologa Indianu Jonese a série filmů o Jasonu Bournovi by asi vypadala úplně jinak.
Filmové počátky
Jakkoli si dnes můžeme považovat řízných, cynických a lehkou rukou zkušeného novináře psaných románů Iana Fleminga, Bond by se jen těžko stal tak význačným a vlivným popkulturním artefaktem, nebýt jeho vstupu na filmové plátno.
V roce 1962 byl do kin uveden první film Dr. No, který proslavil do té doby zcela neznámého Seana Conneryho. Pro toho byl tak trochu danajský dar, protože se až do druhé poloviny osmdesátých let bondovského prokletí nemohl zbavit - ale zase kdo by o něm bez Bonda slyšel? Je nakonec ironické, že Conneryho „druhá kariéra" dosáhla vrcholu v polovině 90. let filmem Skála, kde hrál muže, kterého od Bonda odlišuje snad jen jméno.
Po Dr. No přišla asi nejšpionážnější bondovka Srdečné pozdravy z Ruska. A pak už následoval Goldfinger, jenž definitivně spustil vlnu bondománie, která v ideologicky zkreslené podobě dokonce dorazila v časopiseckých článcích i k nám, v šedesátých letech spustila boom špionážních filmů - a v méně intenzivní podobě se s každým dalším filmem vrací dodnes.
Zcela proti přirozenosti
Bond je nedílnou součástí popkultury, provázanou dnes už spíše s mnoha dalšími kulturními jevy než jen se svým vlastním fikčním univerzem. Zároveň se dokázal prosadit jako cenná komodita především díky filmům - byť navazujících na ozkoušenou knižní „značku" bohatě propagovanou osobami jako J. F. Kennedy.
O jednotlivých filmech bude dost příležitostí si povídat dalších dvacet týdnů, kdy budou na stáncích jednotlivé bondovky vycházet - a to nezvykle od poslední brosnanovky až k první conneryovce. V další části textu se raději zaměřím na „střední" část bondovské problematiky - tedy způsoby, pomocí nichž Bond dokázal vytvořit i s měnící se dobou, stylem i vyprávění pocit, že se nemění a je pořád stejný.
Navzdory tendencím považovat celou filmovou sérii za řadu velmi podobných filmů se totiž s jednotlivými epochami bondovky výrazně měnily. Dojem výrazné podobnosti, ba až mechanické opakovanosti je dán především promyšleným odkazováním na konvence minulých bondovek.
I proto bude zvláštní v dalších týdnech přemýšlet o bondovkách zcela proti jejich „přirozenosti" - tedy pozpátku.
Stejné…? Kdepak
S Bondem je spjata představa, že jej určuje soubor konvencí, které musí být v každém díle obsazeny v určitém řádu. To ale platí jen pro politicky dost nezúčastněné Mooreovy a Brosnanovy bondovky; přičemž ani ty nejsou zdaleka tak podobné, jak by se mohlo zdát.
Mooreovy filmy jako by existovaly spíše v nějaké zcela alternativní verzi studené války, která když už se objeví jako motiv, tvoří spíše pozadí než hlavní téma - na rozdíl od otevřeně dobově zařazených knih a filmů s Connerym.
První tři Brosnanovy bondovky otevřeně netematizují politickou situaci, ale úzce vycházejí z témat typických hlavně pro devadesáté roky: počítačové technologie (Zlaté oko), sílící moc médií (Zítřek nikdy neumírá) a dodávky ropy (Jeden svět nestačí).
Podobně by se dalo hovořit o proměnách stylu i vyprávění. Prvních pět bondovek bylo stylotvorných a zapojovaly například na svou dobu neobvykle rychlé střihové montáže akčních scén.
Pozdější bondovky už přebírají styl z jiných úspěšných filmů své doby a vyprávění de facto jen variuje příběhy prvních pěti. A spíše než z Flemingových románů vycházejí z toho, jak s nimi naložila ona první pětice filmů.
Vrcholem je Vyhlídka na vraždu, která je téměř doslovným remakem Goldfingera. Podobně parazitní je dvojice po sobě jdoucích mooreovek Špión, který mě miloval a Moonraker, z nichž druhý nevychází ze stejnojmenné knižní verze, ale hlavně remakuje Špióna. Zapojuje přitom atrakce proslavené o dva roky staršími Star Wars (vesmírné souboje, laserové zbraně).
Naopak Daltonova bondovka Povolení zabíjet a oba filmy s Craigem (Casino Royale, Quantum of Solace) se po sérii filmů s Moorem a Brosnanem jeví jako divné, ačkoli je s Flemingovými romány a prvními pěti bondovkami pojí mnohem víc než předchozí jmenované mooreovky a brosnanovky.
Nabízejí osobnější verzi Bonda, který už není jen zábavný elegán oddaný impériu, ale je podobně jako u Fleminga často nespokojený, nabručený, nelítostný a nezřídka chladnokrevně vraždící.
Bylo třeba změny
Navíc se Quantum of Solace otevřeně politicky angažuje. Zaměňuje studenou válku s jasně danými protiklady (Východ-Západ) za mnohem současnější a depresivnější politické pozadí, kdy lze nepřátele hledat všude ( bojují proti sobě různé části „Západu") a zákeřná teroristická organizace už není vedená jedním psychopatem, ale jde o provázanou a unikavou síť.
Dojem kontinuity a podobnosti je tedy daný především způsobem, jak na sebe bondovky zpětně odkazují, připomínají některé konvence z předchozích filmů.
Znaky spojené s Bondem jako postavou (Bond, James Bond; Vodka-Martini, protřepat, nemíchat) byly v prvních filmech jen málokdy obsažené všechny. Naopak později se důsledně dodržovaly, až se vytvořila návaznost, ačkoli spousta důležitých věcí spojených třeba s politikou nebo charakteristikou postav se radikálně změnila.
Z ironie se stala vědomá parodie, hra se sebou samým, provázaná síť vědomých vlastních klišé. Završením těchto tendencí je snímek Dnes neumírej, který je z hlediska logiky odkazování naprosto absurdní, ale nikomu to nevadí.
Jen už se prostě nedalo jít ještě dále a bylo třeba zásadní změny - tak přišlo Casina Royale a Quantum of Solace.
Bond u nás
U nás Bond nemá skutečnou tradici, nemůže navazovat na boom bondománie a s každou další bondovkou je u nás vlastně jako fenomén znovu uměle mediálně „implantován". S tím souvisí i to, že na začátku devadesátých let se u nás sice promítal James Bond - Dech života, protože v něm figuruje Bratislava, ale novější Povolení zabíjet se do distribuce nedostalo.
Filmy sice vyšly na videu, ale nikdy nezískaly tolik fanoušků, aby prorostly s českým kulturním prostředím tak, jak se to povedlo Star Wars, Star Treku nebo Indianu Jonesovi.
Tomu odpovídá i skutečnost, že Flemingovy knihy u nás dosud nevyšly všechny; z jeho následovníků (nepočítám novelizace filmových scénářů) jen špatně přeložený román Muž z Barbarossy a slavné komiksy z padesátých let končí ve výprodejích Levných knih.
Od roku 1996, kdy byly bondovky poprvé uvedeny v televizi a do kin šlo Zlaté oko, se ale média snaží stále znovu a znovu bondovský fenomén připomínat… a budou se očividně snažit i nadále. Vždyť je tu s námi už skoro šest dekád.
