Recenze - Aféra Watergate znamenala pro Američany unavené vietnamskou válkou definitivní tečku za iluzemi 60. let. Kontroverzní prezident Nixon byl nakonec donucen roku 1974 odstoupit, ale okolnosti svého vlivu na události nevysvětlil.
Skandál kolem republikánských odposlechů politických konkurentů patří nejen do historie politické, ale především do dějin médií. Propojení s nixonovskou kampaní pro znovuzvolení odhalili především redaktoři listu The Washington Post, Nixon se pak k přímému napojení na skandál přiznal roku 1977 při televizním rozhovoru s Davidem Frostem.
Ale zatímco filmová rekonstrukce v podobě Všech prezidentových mužů nabídla precizní souhrn událostí kolem Woodwarda s Bernsteinem, snímek Duel Frost/Nixon nabízí k watergatovské diskuzi příspěvek přinejmenším diskutabilní.
Čím je ten film a co nám říká
Sice se skrývá za styl a prostředky dokumentárního filmu včetně mluvících hlav s popiskami, ale jeho významovou roli nenaplňuje ani na nejnižší úrovni. Divák není schopen sestavit, na základě jakých faktů hrdinové - kteří většinu filmu s Nixonem zoufale prohrávají - nakonec zvítězí.
Ačkoli protagonisty vyprávění tvoří Frost a jeho tým, divák je ve stejné pozici jako Nixon. Musí na informace počkat až do natáčení rozhovorů a není připraven předem.
Film jen prostřednictvím dvou dlouhých montáží naznačuje, že hrdinové hodně o Nixonovi vědí a hodně toho vědět chtějí, případně že na něco zásadního přišli. Rozhodně neříká, co všechno vědí, co chtějí vědět a především jak a na co přišli.
Nejde tedy o dokument (což se dalo předpokládat), ani o faktografickou rekonstrukci nebo o dokudrama (rekonstrukci události). Když však film není ani jedno z toho, nabízí se otázka, čím je a co nám říká o historické události.
Jistota hollywoodského vyprávění
Duel Frost/Nixon se k Watergate a Nixonovu přiznání se staví podobně jako Čistá duše (od stejného režiséra) k matematice: využívá tématu jako atraktivního pozadí k velkému příběhu o boji outsidera se systémem. Tentokrát jde o boj zdánlivě ničím výjimečného, ale populárního moderátora s předsudky seriózních médií a charismatem slavného politika.
David Frost má ideu: dostat na lopatky nejslavnějšího politika sedmdesátých let. Sice nemá dostatek peněz ani stanici, takže si to musí zaplatit ze svého, ale on se pak někdo najde.
Má tým: skupinu profesionálů a schopných rešeršérů, kteří ho připraví na všechny oblasti otázek. Jen škoda, že Frost nevládne žádnými zkušenostmi s tímto typem diskuze, není ochoten načítat připravené stohy materiálů a neví si s hostem rady.
A pak má podporu v podobě jistot hollywoodského vyprávění všude kolem sebe: situace sice vypadá beznadějně, ale historie nám napovídá, že to ten nesympatický hajzlík nakonec zvládne. Jak říká satira Team America: stačí jedna montáž, a přes noc stihne filmová postava to, na co by jiní lidé potřebovali měsíce a roky.
Kde končí rekonstrukce?
Především má ale Duel Frost/Nixon za zády respektované divadelní zpracování, ze kterého si do filmu odskočili oba hlavní představitelé Michael Sheen a Frank Langella.
A když Langella během několika let za divadelní roli posbíral řadu cen a Sheen na ně byl nominován, není třeba trojčlenky k odhalení hlavní zbraně filmu. Sheen se pohybuje na hranici mezi žoviálním mediálním frajírkem, který se pustil do něčeho, co ho může stát spoustu peněz i kariéru, a mezi tupou imitací Frosta z reálného záznamu rozhovorů.
Langella pak předvádí v roli Nixona démonickou variaci na své charismatické padouchy z předchozích let a je skutečně fascinující (film i herec jsou nominováni na Oscary). Jenže kde končí okouzlující záporák Langella a začíná historicky fikční Nixon? A kde končí historická rekonstrukce a začíná příběh amerického snu?
Ve filmu je totiž hned několik scén, u kterých jsou jen Nixon a Frost, přičemž Nixon zdrojem pro jejich použití ve fikci být nemohl. Za prvé už v době dramatizace nežil, za druhé to nebylo v jeho zájmu, za třetí si na klíčovou část z nich údajně vůbec nevzpomíná.
Jediným zdrojem historických informací se tak stává David Frost. Toho však snímek nelíčí coby právě spolehlivého novináře, nýbrž jako moderátora posedlého sebepropagací. Problém je, že přitom právě tyto scény z problematického zdroje mají o Nixonovi vypovídat nejvíc.
Zejména jde o působivou sekvenci nočního telefonátu před finálním rozhovorem Film nás nutí ptát se, zda se telefonát vůbec odehrál, protože Nixon sám v dalších scénách dělá, že si ho není vědom (a to i ve chvílích, kdy k tomu nemá důvod).
Kdo přesně a s kým, na tom nesejde
Exprezident ve filmu působí jako velká tragická figura, což se vymyká oběma zavedeným čtením, otevřeně pozitivnímu i negativnímu. Snímek nabízí spíše relativizující pohled a vnímá Nixonav machiavelistické tradici: jeho přístup neodsuzuje a priori jako vadný, ale představuje ho tak, že stojí v konfliktu k otevřeně demokratickým principům americké historie (včetně poznámky o jeho seznamech nepohodlných novinářů).
Vrátím se však na úplný začátek. Může být nabízená interpretace historické osoby vůbec užitečná, pokud film prvotně nevypovídá a očividně nechce vypovídat o historických událostech jako o souboru faktů, ale staví do popředí „herecký koncert" v příběhu o naplnění amerického snu?
Může být Čistá duše braná jako platná výpověď o Johnu Nashovi? Nebo Duel Frost/Nixon jako příspěvek k diskuzi o Nixonovi coby politické figuře? Podle mého soudu ne.
V historickém příběhu jsou fikčně historické charaktery ve vztahu k reálným předobrazům zákonitě deformující. A to mnohem více než v případě vztahu historických faktů k historicky fikčním, o jejichž pravdivostní hodnotě do jisté míry diskutovat jde. Těch tu ale nenajdete zdaleka tolik, jak by se mohlo zdát.
A tak nakonec zůstává herecky propracované drama o boji jedince s předsudky a velkým protivníkem. Kdo přesně a s kým bojuje, na tom už tak nesejde.
Frost/Nixon, USA-VB 2008. Režie Ron Howard, hrají Frank Langella, Michale Sheen, Kevin Bacon a další. 122 minut, distribuce Bontonfilm. Premiéra v ČR: 19. února 2009.
