Rozhovor - Tereza Horváthová je autorkou několika dětských knih (Modrý tygr, Stromy a další), píše prózu i poezii a věnuje se vydávání knih pro děti a mládež v rodinném nakladatelství Baobab spolu se svým mužem Jurajem Horváthem.
Důležitý je čtenář a autor, proto v Baobabu podporují mladé nadějné spisovatele a tvorbu tvůrčích knih. Jak sama v rozhovoru říká: "O našich knihách se tradují neuvěřitelná klišé, ale nakladatelství Baobab se především snaží být alternativou proti knihám, jež jsou vnímané jako spotřební zboží a knihám-kýčům."
S rodinou žije v Táboře. Občas také překládá z francouzštiny - kromě baobabích knížek třeba některé díly ze slavné satiricko-fantaskní komiksové série Donžon. Za knihu Modrý tygr obdržela v roce 2005 cenu Zlatá stuha pro rok 2005; vyšla v Japonsku, chystá se překlad i do dalších jazyků. Nyní přichází do kin filmová podoba knihy, k níž napsala scénář.
Proč jste zvolila jako „tajemné" zvíře zrovna tygra? A má v sobě postava Johanky i autobiografické prvky?
Zahlédla jsem ho u bufetu na Karlově náměstí... tak vznikla kapitola o tom, jak prochází po ulici a náměstí, kde si ho nikdo nevšímá, a vejde do bufetu. Byla to intuitivní kapitola, kolem níž jsem pak vystavěla celý příběh, který má tak trošku reálný základ - v postavě drzé ulhané Johanky (a ve scéně s fackou) ...
V tygrovi určitě můžete najít nejrůznější literární inspirace, které jsem v něm sama později odhalila, ale při zrodu jsem byla jen já a modrý tygr na Karláku. Původně to měla být malá knížka s pár větami a mnoha obrazy...
Středobodem příběhu je kouzelná botanická zahrada uprostřed města, což je patrná paralela k Trnkově Zahradě. Jaký k němu máte vztah?
Paralel je v knížce asi hodně, jak už jsem říkala - byť spíš nevědomých, vždyť od dětství nedělám nic jiného než čtu... Jinak Trnku máme moc rádi, Zahrada je skvělá a Trnka byl renesanční člověk. Ale nesmíme zapomenout, že na Zahradě spolupracoval i úžasný Zdeněk Štěpánek. Jeho výtvarná zkratka a nápaditost v Zahradě i v legendárních medvědech od Kolína, to je něco. Medvědi předstihli svou dobu o dvacet let. Co naší generaci přišlo trošku potemnělé, tvrdé a ironické, naše děti jednoduše rozklíčovaly a mají to rády.
Napsala jste scénář k filmu Modrý tygr, který nyní vstupuje do kin. Nakolik jste se podílela na celkové podobě snímku?
Napsala jsem první verzi scénáře a na ní jsme začali pracovat s Petrem Oukropcem. Verzí bylo mnoho a byla to zábavná práce, limitovaná mou rolí tenkrát pětinásobné matky. Ale do natáčení jsem samozřejmě nezasahovala, jen jsem občas poslala Petrovi připomínky a zpětnou vazbu k průběžným verzím. A byla jsem se podívat (pouze jako divák) na natáčení.
Film zdůrazňuje, že se snaží navázat na tradici dětských filmů dřívějších let. Co podle vás chybí těm aktuálním, pokud tedy vůbec existují?
Docela sledujeme dětské filmy, které přijdou do kin. Většinou je to spotřební zboží, spousta laciných efektů, hororových prvků, čarování. Je v nich málo něčeho obyčejného, smutného, dojemného, skutečného.
Slavný Harry Potter mi připadá - kromě třetího dílu - úplně úděsný, artificielní a nudný. Děti ho mají rády, protože je to móda, některé četly knížku, tak je to vítané. Ale viděli jsme i dobré filmy; člověk si jen musí umět vybírat - a bohužel ve videopůjčovně si je normální smrtelník nepůjčí.
Jaké jsou vaše oblíbené dětské filmy?
Z českých režisérů hraných filmů mám ráda Věru Plívovou-Šimkovou, měla úžasný talent na práci s dětmi, jsou v jejích filmech pořád v pohybu, v krajině, hrají přirozeně a živě. Jinak mám ráda spíš ty animované filmy, hlavně už zmíněné medvědy od Kolína a samozřejmě zemanovky, ale třeba i Boba a Bobka a Maxipsa Fíka.
Cizích jsem viděla moc a tak si jich vybavím jen pár - zvířecí filmy Jeana Jacqua Arnauda, nedávno jsme viděli krásný a smutný film od Kena Loache Kes, líbila se mi Lassie se vrací a novozélandský film Pán velryb (Whale Rider), nebo Karlík a továrna na čokoládu od Tima Burtona, kterého mám vůbec docela ráda. Z těch holywoodských trháků pro celou rodinu mám docela ráda Piráty z Karibiku, kvůli těm mušlemi obrostlým námořníkům... a z animovaných samozřejmě Nicka Parka (a Walace a Gromitta zvlášť).
Váš Baobab se zaměřuje především na „výtvarné podoby" dětských knih, kdy slovo a obraz hrají často rovnocennou roli. Zároveň takhle dáváte prostor mladým autorům. Od koho vzejde impuls?
Někdy přijde text a necháme ho ilustrovat, snažíme se vybrat výtvarníka na tělo; také naši zavedení autoři posílají texty a často už mají o ilustracích své představy. Ale teď mnohem víc a častěji pracujeme s autory úplně od začátku: buď je podporujeme v jejich nápadu, který společně rozvíjíme, anebo se jim snažíme nějaký nápad podsunout. A nebo spolu zkrátka mluvíme a mluvíme, až z toho něco vzejde...
Podle čeho si vybíráte zahraniční knihy?
Jezdíme skoro každý rok buď do Montreuil nebo do Bologne, což jsou pro nás dva nejzajímavější Salóny dětské knihy. Za ta léta už jsme si objevili nakladatelství i autory, které máme rádi a sledujeme je. Já se snadněji pohybuji ve francouzské oblasti, proto také lovíme hodně tímto směrem. Rádi bychom ty dobré autory skutečně mapovali, ale český trh je hodně konzervativní a musíme být opatrní.
Překládáte z francouzštiny, třeba komiksy z francouzské série Donžon od Joanna Sfara a Lewise Trondheima - což jsou oba autoři, kteří si své knihy píší a zároveň ilustrují. Tím vás zaujaly?
Dlouhodobě sledujeme a máme rádi L´Association, nakladatelství, kde začínali Trondheim, David B., Sfar a mnozí další... Byl a je to skutečný fenomén. Donžona jsem překládala pro nakladatelství Mot. Dost mě mrzí, že Argo, které Donžona dál vydává, se mnou už nespolupracuje... bylo to vítané rozptýlení a hezká práce.
Jaké byly vaše oblíbené knihy v dětství? A které současné autory považujete za nejzajímavější?
Ó jé... těch bylo. V první řadě Astrid Lingrenová, Mumínci od Tove Jansonové, ransomky, verneovky, mayovky, Dumase... přečetla jsem skoro všechny dobrodružné KODovky, foglarovky (hlavně stínadelské, ke komiksu jsem se nedostala)... Knížky jsem hltala, některé jsem četla i pětkrát. Stopu ve mně zanechalo i Děvčátko Momo a Nekonečný příběh od Endeho a spousta klasických pohádek. Mnohokrát jsem četla pohádky Boženy Němcové s ilustracemi Artuše Scheinera a Kytici ilustrovanou Zrzavým, měla jsem ráda Čapka, Basse i Poláčka. No nemá to konce...
Vaše nakladatelství bývá označováno jako „alternativní". Proti čemu je to alternativa ve vašem případě?
Alternativa proti spotřebnímu zboží, hnusným knížkám chrleným ve velkém pro Levné knihy, knihám-kýčům...
Co nejvíc nemáte rádi na současné produkci? Vadí vám třeba zjednodušování klasických příběhů?
To mi tak nevadí, to se dělalo vždycky, i když sama bych převyprávěnou knihu nevydala, mně tedy rozhodně bichle problém nedělaly, ani zastaralý jazyk. Čtení je zvláštní úkaz a opravdoví čtenáři nepotřebují nic zkracovat.
Záleží na tom, co myslíte pod pojmem současná literatura pro děti. Nazýváte-li takto kvalitní knihy, tak proti nim nic nemám a dají se najít i u nás. Nesnáším kýče, úděsná leporela, kterých jsou plné obchody, pohádky převyprávěné pajazykem a ilustrované pailustracemi, knížky plné básniček - třetí odvar z Žáčka, knížky vydávané k hollywoodským i nehollywoodským filmům, knížky, které jsou prázdné a nemají dětem co říct, knížky stupidních říkanek a stokrát přemleté večerníčkové pohádky o trpaslíčcích, skřítečcích, víličkách a bytůstkách (většinou germánského původu), které český národ z nějakého, mně nepochopitelného důvodu, miluje.
Někdy se zdá, že stačí mít počítač, jedno volné odpoledne a dost drzosti, aby vznikla dětská kniha. Takže jak si přebrat tu „nepřebernou" nabídku?
No, jak už tu zaznělo: je dobré vybrat si důvěryhodné nakladatele a těch se držet.
Tradiční otázka pro nakladatele: na současné děti se často žehrá, že nečtou a „kultura slova" je nezajímá. Jaké jsou vaše zkušenosti - není právě důraz Baobabu na výtvarný aspekt děl jedním z řešení?
To je otázka výchovy a vzorů. Moje děti čtou. Samozřejmě vizualita je lákavá, ale "ztratit" se v knížce jde stejně dobře jako v počítačové hře, jen je to ztracení lepší, svobodnější...
Nicméně velice tu upadla výchova ke čtenářství. Ve školách se nepracuje s knihami, nýbrž s čítankami, a to je fakt nuda. Učitelé se v současné literatuře neorientují, nevychází ani časopis, který by je nějak orientoval, na pedagogických fakultách se zhusta pracuje se skripty starými třicet let. Učitelé nemají ani páru o rozmanitosti současné knihy pro děti (české, natož světové). Je to velká škoda a bída, mělo by se s tím něco dělat.
Baobabí pohádky vytvářejí svébytnou mytologii moderního světa a věcí. Až se někdy skoro může zdát, že si to víc užívají jejich autoři než potom děti. Každopádně máte pocit, že klasické příběhy se vyčerpaly, nebo tu mají být s těmi současnými?
V Baobabu vydáváme velice různorodé příběhy a knížky: od klasičtějších způsobů vyprávění, jako jsou třeba knížky Jiřího Dvořáka a Olgy Černé, přes divadelnější, experimentálnější jazykově úchvatné texty Marky Míkové po hravé autorské knížky, které dělá třeba Dagmar Urbánková, žádná mi ale nepřipadá nepřístupná dětem.
O našich knihách se tradují neuvěřitelná klišé, zvlášť mezi profesionálními pedagogy. Že nejsou pro děti... Které z nich? Ptali se někdy dětí? Ptali se učitelů, kteří s nimi pracovali? Zkoušeli s nimi pracovat, číst je svým dětem, vnoučatům? Že jsou moc alternativní... co pro ně vůbec znamená slovo alternativní? Jak to slovo vnímají?
Co třeba náš dlouholetý hit Šmalcova abeceda? Je to nějaký superexperiment nebo prostě dobrá kniha pro děti? Ostatně je legrační, že v žebříčku našich nejprodávanějších hitů je na předním místě vyšívaná autorská knížka Evy Volfové Kočička z kávové pěny.
Proč? Má snad na obálce Hello Kitty? Když naše knížky srovnáme se současnou evropskou produkcí, zdají se nám spíš klasičtější a konzervativnější. Často jsou to ale jen řeči. Lidé, kteří o našich knížkách takhle mluví, je mnohdy ani nečetli a neprohlíželi.
Chybí na druhé straně dětské domácí literatuře nějaké téma?
Neučtu všechno, co vychází; zdá se mi ale, že celkově tu chybí knihy, se kterými by děti vyrůstaly, a že je málo kvalitních obrazových knih pro menší děti.
Jaké knihy vyhledávají dnešní rodiče? A jak funguje spolupráce mezi nakladateli, knihkupci a knihovnami?
Není to o moc jiné, než to bylo dříve, jen do toho zasáhlo masové rozšíření počítačů a videa. Některé "klasiky" se čtou pořád, určitě přibylo reklamy, podle které se rodiče orientují, hodně se čtou ty zmíněné knihy, podle nichž se točily filmy a různé bestsellery. Kvalitní knihkupec a knihovník dokáže zázraky. A tady v Čechách jsou skvělí knihovníci a knihkupci, jen je jich málo a jsou pořád málo propojení - jak mezi sebou, tak s nakladateli a autory.
Pomalu se to mění; chce to však ještě hodně času. Když vše dobře dopadne, v září zřejmě v Táboře proběhne první ročník festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který pořádám. Téma spolupráce, informovanost, propojení knihkupec, knihovník, nakladatel je jedním z klíčových témat zamýšlené profesionální debaty.
Dotkne se vás zvýšení DPH?
DPH se nás samozřejmě dotkne. Knihy jsou přece to první, na čem se dá ušetřit, a peníze mezi lidmi nejsou a nebudou. My máme štěstí, že máme stabilní čtenářskou základnu; naše věrné, kteří naše knihy mají rádi a kupují. Samozřejmě jsou to většinou lidé, kteří pracují v nelukrativních profesích a mají děti... Rádi bychom, aby pro ně zůstaly naše knihy dostupné.
Pro nás je ale možná větší problém než zvýšení DPH zabijácká marže distributorů, kterým odevzdáváme 50 procent. Vůbec nic bych neříkala, kdyby se o knihy skutečně starali. Ale starají se minimálně...
Rozhovor vznikl ve spolupráci s webovým portálem www.mestoprodeti.cz
