Recenze - Možná je veškerá ta pozornost upřená na Angelinu Jolie jako nejzářivější hvězdu současnosti poněkud zbytečná. Ne snad proto, že by byla špatná herečka nebo proto, že většina jejích filmů nejsou zdaleka takové hity, aby za ně pobírala rekordní honoráře.

Vtip je v tom, že filmy s Angelinou Jolie jsou tak dobré, jak přesně dovedou využít její herecký typ, respektive těch několik málo odstínů, které dovede zahrát. Pokud se scenárist(k)a, producent(ka) a režisér(ka) trefí, je Angelina výtečná.

Pokud ji navíc krotí a utlumí, není ani protivná, což je jinak jeden z jejích stěžejních projevů. Patří to k jejímu image femme fatale a ženy vampa, dračice, pistolnice, samaritánky a závislačky na adopcích dětí.

Neuvěřitelná skutečná událost

Dostane-li tedy tato obálková star roli matky samoživitelky, jíž se ztratí syn, je v tom cosi, co souvisí s její dlouhodobou image samostatné ženy, která dovede bojovat s nepřízní světa a ještě u toho být skvostně upravená. Vždyť příběh se odehrává na sklonku 20. let, kdy se v Hollywoodu definoval koncept hvězdy a pomalu se přecházelo na éru zvuku.

Ano, onen příběh vychází věrně ze skutečných událostí, a fascinuje přitom svou neuvěřitelností. Ovšem zároveň je celá stavba vyprávění podřízená právě dobovému kontextu.

Znamená to, mimo jiné, že hlavní hrdinka Christine Collinsová je bytostně spojena se zvukem - pracuje jako telefonní operatérka - a na jejím případě sledujeme i zrod mediální hvězdy.

Případ jejího zmizelého devítiletého syna Waltera se totiž dočkal značné publicity, která trvala velmi dlouho, a Christinin veřejný obraz přitom dostál značných proměn. Byla líčena jako zoufalá, když se Walter ztratil, jako šťastná, když jí "ho" policie po pěti měsících přivedla zpátky, jako nevděčná, když tvrdí, že to není její syn, jako bláznivá, když ji pošlou na léčení do izolovaného ústavu, i jako hrdá a vítězící, když se jí podaří dokázat, že policie je zkorumpovaná.

Ačkoli to vypadá, že tímto byl opsán celý dějový oblouk filmu, zůstává tu ještě hodně nedořečeného. Výměna je totiž perfektní retro drama v tom, že se v ní ukrývá několik větvících se příběhů a nemá jeden tradiční triumfální konec.

Vzpoura proti Hollywoodu

Lze pochopit, co tolik fascinovalo scenáristu Michaela J. Straczynského a režiséra Clinta Eastwooda - příběh Christine Collinsové je právě příběhem bez konce a zároveň příběhem mnoha konců.

Foto: Aktuálně.cz

Je v něm něco univerzálně silného a lidského, co diváky strhne a strašlivě naštve, když vidí všechnu tu bezmoc a bezpráví, ovšem především je to příběh, který by nikdy nemohl být napsán a natočen, pokud by nevycházel z reálných událostí (není od věci připomenout, že se případ odehrál v době, kdy neexistovaly testy DNA a ženy měly menší práva než dnes.)

Eastwood proslulý svým jednoduchým stylem týkajícím se svícení, střihu či postavení kamery - téměř nikdy nesnaží o dynamiku, ale vždy mu jde o co nejvěcnější vylíčení situace tím, že ji téměř zmrazí - tu totiž jinak provádí absolutní vzpouru proti klasickému hollywoodskému vyprávění.

Výměna přesně naplňuje ústřední motto hrdinky, jež vštěpuje synovi v úvodu: „Nikdy nezačínej rvačku, ale vždycky ji dotáhni až do konce".  Neredukovatelná působivost tohoto filmu tkví v tom, že opravdu naprosto umanutě dotáhne všechno až do konce.

Foto: Aktuálně.cz

A my jako diváci jen nevěřícně koukáme, kolik že těch konců je, kolik toho ještě vyplave na povrch a jak musíme snést některé nemilosrdné scény, abychom si plně uvědomili, co to znamená žít v nejistotě, mít naději či být potrestán.

Stav mimořádné nejistoty

Člověk si při sledování Výměny uvědomuje limity běžné dramaturgie - takový scénář by zkrátka nikdy neprošel do výroby, pokud by nebyl zaštítěn štemplem „skutečně se to stalo". Je nutné to opakovaně zdůraznit, protože se lze setkat s řadou diváků a kritiků, kteří staví nechápavě a stěžují si, že nebyly naplněny klasické konvence.

O to větší požitek ale působí, když se necháte ohromit kupením podzápletek a různých odhalení a všímáte si, jak se pod stylovým retro kabátkem střídají žánry od mystéria přes thriller a soudní drama až po jemný psychologický film.

Foto: Aktuálně.cz

Eastwood si navíc dovolí poměrně nevídanou věc: emociálně nabité téma podává s jakousi až suchopárnou, chladně odměřenou věcností, kterou v poslední třetině v několika scénách dovede až do stavu citové prázdnoty. Jinak řečeno - na plátně jsou postavy zbaveny čitelných projevů a my se ocitáme ve stavu mimořádné nejistoty. Jistě to cvičí s našimi emocemi, ale film sám není nijak ubrečený.

Pokud tedy dosud máte Výměnu spojenou hlavně se srdceryvným trailerem, kde se Angelina bije v prsa a volá Chci zpět svého syna!, vězte, že emocionalitě filmu tento moment vůbec neodpovídá. Možná budete až překvapeni, jak dotyčná scéna, či vlastně fragment, působí přímo na plátně v kontextu celého děje.

Angelina Jolie tu částečně ukryta pod dobovým účesem a kostýmem a ztělesňuje naplnění obrazu „ženy z obálky" a poté dostane příležitost uplatnit svou dovednost předvést psychickou labilitu, za což už ostatně byla oceněna Oscarem (Narušení, 1999).

Skutečnost je víc než film

Je zajímavé, jak se liší názory v tom, zda hvězda do filmu zapadá (a my zapomínáme, že něco hraje a vidíme jen postavu), nebo z něj trčí jakousi svou nezvladatelností a vědoucím pohledem.

Foto: Aktuálně.cz

Jenomže ono platí obojí a tyto stavy se střídají na základě toho, zda vyprávění respektuje mediální obraz Christine, či se od něj odchyluje. A právě proto, že se tu střídají pasáže s budováním pozitivní i negativní mediální image s průhledy za mediální povrch, je tak těžké říct, jaký je přesně výkon a přístup Angeliny Jolie.

V jedné z pokročilejších fází „zakončování" filmu hrdinka dokonce poslouchá v rádiu přenos z oscarového ceremoniálu a tipuje vítěze podle toho, že to nebude žádný „umělý film", ale něco „realističtějšího".

Ta scéna je dokonale příznačná a až alegorická - Angelina nás tu prosí, dejte mi Oscara, a „porota" v sále má problém rozhodnout, zda je Výměna spíše umělý retro film, v němž se precizně střídají konvenční žánry, nebo film, v němž se ukáže, jak je realita složitá a že skutečnost je něco mnohem většího a neuvěřitelnějšího než fikce.

V tomto ohledu lze Výměnu chápat i jako polemiku s tím, co si představujeme pod pojmem hollywoodský film. Eastwoodova režie v mnohém naplňuje ideály a tradici, přitom je radikálně překračuje. Málokdy s takovou radostí doporučuji jít do kina.