Praha Spokojeně a smířeně působil na tiskové konferenci Febiofestu čtyřiašedesátiletý britský režisér Alan Parker. Během několika dní diváci mohou ve Village Cinemas na Andělu vidět šest jeho filmů: Půlnoční express, Sláva, Pink Floyd: The Wall, Angel Heart, Hořící Mississippi a The Commitments.
Otázky českých novinářů předvídatelně směřovaly hlavně k tomu, jaké české filmy Parker zná - pochopitelně Formana: "Úžasný člověk a úžasný režisér!" - a k hudební mystifikaci The Commitments, neboť si v ní jednu z rolí zahrál Glen Hansard, jenž je teď tak díky Markétě Irglové trochu "náš".
Parker zdvořile a upřímně ocenil, že Hansard získal Oscara, a přiznal se, že Commitments před sedmnácti lety pro něj byli nejpříjemnější pracovní zkušeností v životě. A to přesto, že casting trval kolem půl roku, kdy režisér zhlédl přes tisícovku muzikálních Irů a musel nakonec těžce rozhodovat, koho nechá projít do finále.
"Člověk neustále čeká, že mu do dveří vstoupí někdo správný," zasnil se Parker, ale dodal, že toto martyrium prožívá režisér u každého filmu.
"Porotcovská" zkušenost se mu prý dnes připomíná, když média zažívají vzestup reality show typu Pop Idol, na něž se sám v televizi dívá; rád a bez předsudků.
Parker je totiž zvláštním způsobem spřízněn s komerční sférou. Začínal v reklamě a jeho školou bylo každotýdenní natáčení spotů ve čtyřletém maratónu. Od doby, kdy s touto profesí skončil, což je už nějakých dvacet let, ale zapomněl, jaké značky zboží vlastně propagoval
Když BBC nedávno dávala dokument o dějinách reklamy a běžely v něm ukázky jeho prací, musel si prý říkat: "A tohle jsem skutečně dělal já?."
Otázku osobní integrity a rozpolcenosti mezi umění a komerci řeší, nicméně nesouhlasí, že by si v Hollywoodu nebylo možné zachovat vlastní tvář - a považuje za žádoucí spojit "poselství a názor" s "diváckostí".
Parkerova metoda tvorby je relativně jednoduchá. "Nový film je vždy reakcí na ten poslední a snaží se být jiný." Je v tom potřeba si odpočinout a také se neopakovat.
Parker se snaží střídat všechny žánry a vysloveně by mu nesedlo pouze sci-fi se speciálními efekty. Mnohem více než žánr ho ale zajímá střídání prostředí.
Přesto převažují hudební filmy; kromě The Commitments i Sláva, Pink Floyd: The Wall, Evita i poslední, dosud neupřesněný projekt. A tak byla na místě otázka, zda je pro něj v tvůrčím procesu primární hudba.
Parker však reagoval jasně: "Nikoli, prvotní je vždy příběh napoví, jakou použít hudbu. Naopak tomu bylo jen u Pink Floyd." K čemuž dodal, že Pink Floyd byla jeho nejhorší zkušenost s natáčením. Legendy o neshodách s Rogerem Watersem ale dále nerozebíral.
Specifické hudební kvality určitého rytmu a elegance jsou pro něj nicméně důležité a experimentuje s nimi vždy; ať během natáčení nebo následně ve střižně.
Hlavní inspirací pro vizuální styl mu jsou především a překvapivě s ohledem na typicky expresivní barevnost dokumentární fotografie z 30. a 40. let, které s sebou nosí ve velké složce. Před každým filmem nad nimi s kameramanem diskutuje, jak bude snímek vypadat.
Na filmy se ale slavný režisér dívá málo. "Sotva na polovinu toho, co by měl nebo chtěl. Možná mi to umožňuje mít čistou hlavu, možná je to ignorance," pravil se smíchem.
Nevadí mu, když jej vykrádají jiní režiséři a bere to jako poctu "Sám ostatně kradu". Ale děsí ho remaky.
MGM právě připravuje předělávku jeho Slávy a vzhledem k tomu, že je studio vlastníkem práv, nemůže režisér nic ovlivnit. "Je to jako když vás vlastní dítě nepozve na svatbu."
Stejně tak ho prý děsí, že jde po schodišti a vzpomene si, že z tohoto úhlu už kdysi natočil nějakou scénu.
Závěr tiskovky se nesl ve vážnějším duchu: Jeho nejkontroverznější snímek Hořící Mississippi byl nominován na Oscara, ale obdržel i spoustu negativních kritik; obviňovaly ho, že boj proti rasismu líčí tak, že podporuje stejně násilnické metody jako členové Kukluxklanu.
Parker s odstupem dodává: "Nemluvilo se nakonec o filmu, ale o problému. A to je asi dobře. Filmy dokáží maximálně vyvolat debatu, ale ne změnu ve společnosti." Trochu konformní postoj zasloužilého umělce
