"Jsem nešťastná dvaačtyřicetiletá žena a jmenuji se Romy Schneiderová," začíná rok před svou tragickou smrtí slavná herečka poslední interview pro německý časopis Stern. Právě tento rozhovor posloužil jako základ hraného snímku 3 dny v Quiberonu, který právě promítají tuzemská kina.
Tu větu Romy Schneiderová ve filmu vyřkne v ostré reakci na neustálé návraty novináře Michaela Jurgse k její nejslavnější roli rakouské princezny a pozdější císařovny Sissi. Díky ní Schneiderová proslula v Německu už jako patnáctiletá. A převážně kvůli ní - i svému bouřlivému životu - byla také vděčným tématem bulváru. Ve světě si naopak získala umělecké uznání například spoluprací s režiséry Orsonem Wellesem či Luchinem Viscontim.
Ale nic z její kariéry černobílé drama 3 dny v Quiberonu, které mělo světovou premiéru letos v únoru na festivalu v Berlíně, neprobírá. Režisérka Emily Atefová svou emoční drobnokresbu vystavěla na základě několika všedních chvil ve francouzském lázeňském hotelu.
Ukazuje ženu, která má potíže s pitím i rodinným soužitím a do jejíhož života vstoupily tragické události ještě předtím, než rok po jejím posledním rozhovoru zemře nejprve její náctiletý syn David a brzy nato také sama Schneiderová.
"Jako divák jsem vždy nesmírně frustrovaná z životopisů - z pokusů převyprávět něčí život v 90 minutách," poznamenává berlínská rodačka Atefová, proč její dílo není tradičním biografickým vyprávěním.
Nápad natočit 3 dny v Quiberonu vzešel od francouzského producenta, který se přátelil s herečkou Marií Baumerovou a chtěl využít její nápadné podoby s Romy Schneiderovou. A Baumerová na nabídku tentokrát kývla. Roli Schneiderové jí nabízeli už od šestnácti let, vždy ale odmítla, neboť se neodvážila ztvárnit ikonu.
Jenže z onoho interview, vzniklého během hereččiny léčebné a detoxikační kúry, se vše hvězdné vytratilo. Bylo to cítit už ze stránek časopisu Stern a režisérka Atefová ten pocit spolu s Baumerovou a zbytkem štábu nyní zhmotnila na plátně.
3 dny v Quiberonu však zdaleka nečerpají jen z toho, že tu ožila dokonalá dvojnice herecké legendy. Především je to jemné a intimní, místy však také odlehčené, až živelné drama, jehož všeobecná výpověď dalece přesahuje úzký časový i tematický záběr.
Stačí čtveřice protagonistů - Romiina kamarádka Heidi, novinář a fotograf z časopisu Stern - a pár převážně hotelových interiérů. Kamera visí na protagonistech, všímá si pohledů, úsměvů.
Díky tomu, že fotograf Robert Lebeck se přátelil se Schneiderovou, atmosféra během rozhovoru, před ním i po něm je důvěrná. Přesto v pozadí neustále visí napětí. Ze života, který jako by už nešlo zachránit, z neschopnosti navázat běžný mateřský vztah s čtrnáctiletým synem, usínat bez prášků a šampaňského.
"To je šnek," hádá Romy Schneiderová, když místní básník vytáhne z kapsy ulitu. "Omyl. Kapesní dudy," odvětí přiopilý podivín, který má na hlavě pletenou čepici i klobouk a jehož s přirozeností sobě vlastní ztvárnil francouzský král podivných rolí Dennis Lavant. A následně na své kapesní dudy začne hrát.
I natolik rozverné scény jako tato, v níž se čtveřice vloudí do jednoho baru v přístavu, vykazují řádnou porci melancholie. Kamera se od hrdinů nehne ani o píď, jen občas ruční záběry zblízka střídá fotogenický nehybný pohled na hotel či přilehlou pláž.
3 dny v Quiberonu
Scénář a režie: Emily Atefová
Film Europe, česká distribuční premiéra 29. listopadu
V závěru Romy Schneiderová tančí po kamenech poblíž vln a také divák v tom vidí poctu dávným obrazům filmových nových vln. Režisérka Emily Atefová však nestaví pomník ani své hrdince, ani kinematografii její doby.
3 dny v Quiberonu nejsou nostalgickou poctu starým filmům, ale vzácně přirozené spojení starého s novým. Snímek natolik nepředvádivý a obyčejný, až by jej šlo snadno zaměnit za podmanivě nasnímanou rekonstrukci.
Jenže mezi řádky je to film o mnohém. O novinařině, přátelství, ba co víc, o samotné možnosti nezištného přátelství, když je člověk slavný. Snímek, který stejně jako jeho protagonistka shodil veškeré líčení. A nabízí divákům tvář, v níž lze vidět skutečné vrásky.
