Antonín Dvořák zprvu pro violoncello psát vůbec nechtěl. "Nahoře huhňá a dole brumlá," stěžoval si prý. Když se ale ke konci roku 1984 začalo schylovat k jeho návratu z angažmá na newyorské konzervatoři ve Spojených státech, zatoužil stesk, nostalgii, ale i ohromnou radost z opětovného shledání s domovinou promítnout do hudebního díla. A jeho volba překvapivě padla na dosud nepříliš oblíbený nástroj. Sám se vyjádřil v tom smyslu, že "rozhodnutím napsat violoncellový koncert byl patrně překvapen ponejvíce on sám".
Dílo předcházela úžasná pověst ještě před premiérou. Partituru dal skladatel k nahlédnutí Johannesu Brahmsovi, svému mentorovi a podporovateli, který mu v minulosti pomohl s rozjezdem kariéry. "Proč jsem jen, do čerta, nevěděl, že je možné napsat violoncellový koncert, jako je tento? Kdybych to uměl, už dávno bych nějaký napsal," shledal Brahms a odpálil časovanou bombu.
Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll téměř okamžitě dosáhl obrovského věhlasu a úspěchu a okamžitě se zařadil mezi kanonická díla cellové literatury. Ostatně dodnes je mnohými považován za vůbec nejkrásnější violoncellový koncert všech dob a patří mezi nejuváděnější Dvořákova díla a nejhranější klasické skladby vůbec. To zřejmě, skladatel, který si do té doby s tímto nástrojem v sólové roli příliš nevěděl rady, opravdu nečekal.
Praha v očekávání
Zato pražské publikum čekalo - a mělo velká očekávání -, jak toto ikonické dílo přednese francouzský violoncellista Gautier Capuçon společně s Frankfurtským rozhlasovým orchestrem. Těleso patří mezi špičku ve svém oboru, může se pochlubit nenapodobitelným specifickým zvukem, precizní souhrou a výborným citem pro dynamiku.
Orchestr vystoupil pod vedením svého šéfdirigenta Alaina Altignolua - francouzského maestra, který sklízí úspěch na předních světových scénách a kromě Frankfurtu působí také jako ředitel Královského divadla La Monnaie v Bruselu či umělecký ředitel Mezinárodního festivalu v Colmaru. A jeho spirit souzní se symfoniky naprosto dokonale.
Německo-francouzský šarm
Ačkoli jde o drobnou nuanci, národní orchestry mají často svůj specifický zvuk - má ho ostatně i Česká filharmonie, mají ho orchestry německé, stejně jako italské nebo americké. Frankfurtští rozhlasoví symfonici ale zní jinak než orchestry v Berlíně nebo Drážďanech. Altignolu do jejich precizního projevu vnáší něco z francouzské elegance a nadhledu - to je devíza celého tělesa, které společně s dirigentem působí jako jeden symbiotický organismus. A této pověsti dostály od prvního do posledního tónu. Barva a zvuk orchestru byly od prvních vteřin naprosto ohromující.
A sólista do tohoto témbru kongeniálně zapadl - posílil francouzskou lehkost a šarm a do sólového partu vnesl až básnickou lyričnost, v dramatických pasážích se ale nebál do nástroje opřít a vytvořit skutečně naléhavý emocionální projev. A co víc - na všech protagonistech bylo v průběhu celého večera vidět, že si interpretaci Dvořákovy hudby nesmírně užívají. Ať už jde o dirigenta, sólistu nebo členy orchestru.
Capuçon sklidil dlouhé a zasloužené ovace. Jeho Dvořák byl živelný i melancholický, virtuozní, ale ne exhibicionistický. Zachoval jeho niternou, intimní a zranitelnou podobu. A orchestr mu přitom zdatně sekundoval.
Symfonici vyléčili přesycení Novosvětskou
V druhé polovině večera zazněla Dvořákova Symfonie č. 9 e moll "Z Nového světa". Ta patří mezi nejhranější skladby na světě a je skladatelovým "majstrštykem", do nějž promítl své dojmy z návštěvy Spojených států. Prorocky předvídal, že černošský foklór a spirituály položí základy tamní národní hudby, která do té doby ještě příliš neexistovala. A některé synkopické rytmy v symfonii sám použil.
Domácí publikum je však po loňském Roku české hudby touto skladbou tak trochu přesycené. Její obliba je tak veliká a zároveň se s ní v životě potká většina orchestrálních muzikantů, je tak v repertoáru nejen předních českých orchestrů, ale pokusy ji interpretovat často vzejdou i z regionálních uskupení nebo "zuškových" orchestrů. A loni zkrátka Novosvětská zněla všude a často.
Slyšet ji v podání Frankfurtského rozhlasového orchestru ale bylo pohlazení po duši. Jeho Dvořák zní jinak, má v sobě něco z německé preciznosti a řádu, ale i francouzskou poetičnost, zasněnost, grácii, barevnou pestrost a subtilně vyklenuté kantilény. Frankfurtští symfonici často sklízejí od kritiků pochvaly za svou smyčcovou, ale především žesťovou sekci (trubky, pozouny, lesní rohy atd.). Ty mají v Novosvětské klíčovou úlohu a právem tak všichni očekávali, jak se v deváté symfonii předvedou, zejména pak v její poslední větě Allegro con fuoco (Ohnivé allegro), která je široce známá i v popkultuře. Motivy z ní si vypůjčili například v Čelistech nebo Hvězdných válkách.
"To ne já, to… Dvořák"
A ve čtvrté větě a velkém finále skutečně zazářily. Některé pasáže zvládly v rychlejším tempu, přesto s precizně vyhranou každou notou. Symfonie neztratila nic na své hravosti, melodičnosti, ale ani naléhavosti a monumentalitě. Z hudebníků i publika čišela čistá radost. A posluchači se hned po doznění posledních tónů téměř okamžitě vymrštili k ovacím vestoje. Dirigent pak při závěrečném klanění objal partituru a poukazoval na Dvořákovo jméno na ní, jako by vzkazoval "To ne já, to Dvořák."
Potlesk trval tak dlouho, že symfonici zařadili ještě přídavek. "Samozřejmě, Dvořák!" okomentoval výběr Altignolu se smíchem. Orchestr pak s grácií, lehkostí a vtipem zahrál Dvořákův Osmý slovanský tanec. Velmi pěkného a nezvyklého gesta pak byli svědky diváci na samém konci - hudebníci se namísto tradičního podání ruky v jednotlivých sekcích navzájem objímali.
Ačkoli jde o veskrze tradiční repertoár Dvořákovy Prahy, požitek posluchačů z výkonu frankfurtského orchestru byl zjevný. Dvořákova hudbu totiž jeho naturelu obrovsky svědčí. A ze sálu nejen diváci, ale i mnozí hudebníci odcházeli rozjaření a nabití silou jeho hudby.
