Neděle, 22:35 - Tak jak jsem říkal. Vyjdu z kinosálu a přivezou mi Juda Lawa přímo pod nos. Dokonce jsem si ho i vyfotil, akorát byste asi ty tři pixely moc neocenili.
Mr. Nobody, na kterém jsem byl předtím, mě poněkud otrávil - prakticky jde o první festivalové zklamání. Dvě a půl hodiny se nám režisér snaží předvádět, že je hrozně inteligentní, originální, citlivý a poetický a vy máte dvě a půl hodiny pocit, že jeho práce učebnicový výklad slova "sophomoric" - syndrom studenta druhého ročníku vysoké školy, který je tak okouzlen nově nabytými vědomostmi, že je všechny musí uplatnit. A tak si probereme teorii superstrun, šíp času, motýlí efekt, entropii, Velký třesk i křach a celé to aplikujeme na to, že v životě máme mnoho šancí - hlavně jak milovat.
Každý záběr je domrtě vypiplaný a taky odněkud ukradený. Každé moudro se zopakuje dvakrát. A hlavní postava se při vší té (zdánlivé) sofistikovanosti scénáře chová pořád překvapeně a nepoučitelně hloupě.
Neděle, 18:50 - Vary prý žijí příjezdem Juda Lawa. Aspoň to tedy píše konkurenční server. Myšleno ten, na němž se od pátku do neděle neobjevil JEDINÝ článek o FILMU, ale jen kecyprdybeďary o tom, co se řekne na tiskovkách a koho můžete potkat na kolonádě. I kdybych tu psal o křížení ježků a housenek jako dnes ráno v malém post-pubertálním záchvatu, nikdy nemůžu klesnout tak hluboko.
Dodneška nechápu, kdo a proč má tu potřebu popisovat FILMOVÝ festival jako módní přehlídku, soubor drbů a jepičích skandálků. Proč potřebuje někdo dělat festivalu medvědí službu tím, že si z celé té pestrosti bere a ještě naleští jenom ono pozlátko? Automaticky to pouze zvyšuje nenávist čtenářů ke „snobské akci" místo toho, aby to přilákalo potenciální nové diváky k filmovému umění.
Nechci být zbytečně patetický, ale Vary pro mě vždycky byly umělecká přehlídka; oáza, kde najdu filmy, které se nehrají v kinech, protože jsme moc malý stát, aby na ně v běžné distribuci přišlo aspoň 5 až 10 tisíc lidí. Jak ukazují Vary, některé výborné filmy mají zkrátka potenciál jen na 1-2 tisíce lidí, kteří je chtějí vidět.
Ale jsou kvůli tomu ty filmy horší? Ne, prostě jen oběhnou spoustu festivalů po celém světě, v několika málo větších zemích jdou do distribuce a pak se přes net prodávají na DVD. A kupodivu nakonec je vidí víc lidí než třeba komedie Zdeňka Trošky, které jsou naprosto neprodejné do zahraničí.
Možná ale tak velká akce jako Vary chce být v hledáčku médií za každou cenu - jímž může být i pokažení vlastní pověsti. Jako dlouholetý návštěvník (jezdím sem od roku 1998) si všímám, že se tu objevuje čím dál tím víc lidí, kteří přijeli jenom pařit a filmy jsou jim volné.
Ano, kolonáda je čím dál tím víc ověšena „buržoazními výmysly", jako jsou klimatizované stany s koženými sedačkami. Ano, někomu se na Varech daří výborně rejžovat - v pátek mě vezl taxikář, který říkal, že v 90. letech městské taxíky za festival spolkly asi pět milionů korun, a nyní, když to dělá jedna soukromá firma, tak se rozpočet za dopravu vyšplhal na 20 milionů.
Ale pro lidi, kteří sem jezdí za filmy - a těch jsou tisíce, zatímco celebrit pár desítek - je pořád důležitější, že se letos například filmy hrají ve třech projekcích, a ne ve dvou. Mluvil jsem dnes se spoustou kamarádů a NIKOHO Jude Law nezajímá. Dokonce ani naše fotobloggerka nevěděla, že má dnes přijet.
Ale shodou okolností, se mi asi poštěstí celou tu "slávu" vidět, protože podle ohlášeného data příjezdu budu zrovna vycházet z kinosálu Puppu, zatímco do na nádvoří hotelu bude přijíždět limuzína s tímto (jistě dobrým a krásným a vůbec čupr) hercem. Možná ho vyfotím z mobilu a možná taky ne. Ale událost dneška byly Seriózní muž, Lurdy či s výhradami Moje štěstí (můj dnešní výběr).
Neděle, 13:25 - Dost často z legrace říkám, že jestli něco opravdu nepotřebuju ke štěstí, jsou to francouzské filmy. Jenomže to je spíš reakce na kvanta zbytečných pseudouměleckých snímků, které vznikají kvůli štědré podpoře státu (Francie má téměř nejvíc debutových filmů každý rok, ale jen velmi málo režisérů a režisérek dostane potom šanci točit ještě něco dalšího).
Ale předsudečná nenávist k francouzské kinematografii je něco, co si nemůžu dovolit - už jen proto, že zatím všechny dobré filmy, co jsem zatím letos viděl ve Varech, jsou francouzské. Viz předešlé zápisky o snímcích Pravda a Iluzionista…
Včera večer to byl film White Material od Claire Denisové a dnes ráno Lurdy od Jessicy Hausnerové.
White Material (nazvaný na festivalu šíleným způsobem Sama v Africe) je o bělošské majitelce kávové plantáže, která chce stůj co stůj dokončit sklizeň, i když kolem ní zuří válka. Film se odehrává v současnosti, ale to je asi tak vše, co o něm můžeme s jistotou tvrdit. V souladu s trendem tzv. vyprázdněné narace poskytuje minimum jasných informací.
Zdánlivě to vypadá, že film je realistický, přitom motivace postav nejsou jasné a reálie jsou podivně vytržené z kontextu. Vyprávění působí, že je lineární, jen na začátku asi vidíme konec. Ale ve skutečnosti je to ještě mnohem složitější a přesnou fabuli si z nabídnutých scén pravděpodobně nelze poskládat.
Hlavní hrdinka je buď totálně racionální a ledově klidná, nebo úplně vyšinutá a šiblá. Tón snímku je buď rasistický vůči bělochům, nebo černochům. Každou scénu je to trochu jiné a stále podivnější. Jsme totiž v Africe, mimo tradiční svět evropské racionality.
Z plátna sála před-apokalyptická atmosféra, konání postav vytváří dojem totální nečitelnosti - ať už je to hlavní hrdinka v podání Isabelle Huppertové (u níž nevíte, jestli je krásná, nebo ošklivá), jejího manžela (sešlý, ale pořád charismatický Christopher Lambert) nebo jejich syna (Nicolas Dauvachelle). Může za jejich nepředvídatelnými projevy vyostřená situace, kdy jim jde o život, nebo únava vzájemných vztahů, či to, že film je nemilosrdný vůči běžným diváckým otázkám a schválně se nás snaží iritovat?
Nesmíte se ale nechat: zkuste si raději vytvářet různé hypotézy, o čem ten příběh je. Každopádně se tu setkáte s obrazy, jaké jste asi nikdy neviděli. Pohled na to, jak banda černošských vojáků (už ani nevím, jestli partyzánů nebo státní armády) upálí v peci skinheada, stojí za to. Nebo ta uříznutá hlava kůzlete vysypaná z košíku s kávou… Při této scéně opustila sál hromadně hned celá jedna řada diváků.
Každopádně - Claire Denisová mě naposledy takhle uchvátila se svým snímkem Krásná práce (který se odehrával taky v Africe, a taky byl o vojácích).
A o Lurdech a božích zázracích zas až později odpoledne.
Neděle, 10:00 - Součástí festivalového frmolu bývá i složitá kombinatorika, na co jít a nejít. Kolega Douglas právě před chvílí komparoval vytištěný graf oficiálních projekcí s přehledem novinářských projekcí a spekuloval, bude nejvýhodnější. V bodu nejvyššího vzrušení z něj pak zcela neuvědoměle vyklouzla tato věta: „No, sakra, tady se mi ten Ježek kříží s tou Housenkou, to teda nevím, co z toho bude."
Ano, kromě toho, je je naratolog a „fikčista" (teoretik zabývající se sémantikou možných fikčních světů), je Douglas zároveň i amatérský monstrózní zoolog. Jsme velmi zvědavi, co mu nakonec z té zkřížené housenky s ježkem vyleze, a hlavně, kdo to odnosí a porodí.
Bude ježek rodit housenky, nebo housenka ježky? A nebude výsledek vypadat jako z nějakého japonského filmu, kde obří housenka bude ničit Karlovy Vary a po nalétajících vrtulnících střílet bodlinami? Zůstaňte naladěni s námi.
Ježek je mimochodem film podle románu Muriel Barberyové o přemoudřelé francouzské domovnici, a Housenka je japonský erotický film o válečném mrzákovi. Tyhle dva filmy (a hrdiny) bych teda fakt rád zkřížil...
