Středa 22:00 - Snažil jsem se mezi známé rozhodit sítě, ať mi posílají náměty na blog. Z dnešních úlovků vybírám: „Pornoherec Robert Rosenberg zemřel v Alpách při natáčení filmu" a "agentura Reuters zveřejnila recenzi na Kukyho". Nechme být stranou první kachnu a věnujme se medvědovi.
Recenzi na „Kookyho" napsal Ray Bennet a nazval poslední Svěrákův film „malým klenotem". „Chytrý rodinný film má enormní šarm a může z něj být celosvětový hit," i když „mačká jiné čudlíky než Toy Story 3", uvádí se tu dále.
V jistém ohledu jde o úspěch - zahraniční média si všimla českého filmu. Bohužel recenze složená z převyprávěného děje, frází a klišé a přejímání výroků režiséra nachází hlavní pozitivum jen v tom, že měl Svěrák a jeho tým absolutní tvůrčí svobodu. To je možná ohromující, pokud váš základní estetický horizont tvoří hollywoodská produkce, ale těžko to brát jako automatické plus.
Spíš je to smutná ukázka, jak "automatické" přebírání témat a názorů bez znalosti místního kontextu občas funguje i v renomované agentuře. (Hodně se tady píše o nějakým Kukym, tak to sesmolím taky; ať viděj, že se tu neflákám a sem v obraze.)
Úspěchem by ale byla až pozitivní recenze ve Variety, která by byla znamením či předznamenáním, že Kuky půjde do americké distribuce. Pak by se americké publikum mohlo seznámit s „rodent like characterem" jménem Captain Goddam a padouchem Nuschkou.
Středa 18:00 - Ranní projekce restaurované verze Černého narcise přinesla zklamání dvojici postarších dam. Přesněji řečeno technicolorový klenot světové kinematografie o ženském klášteře v Himalájích vyvolal lítostivou reakci v jedné z nich: „No, Maru, já jsem ti hrozně zklamaná. Jsem myslela, že to bude Černý tulipán..." Co jí na to řekla ta druhá, nevím. Ale např. aplikace Skype na to má emotikon „fubar".
Kdoví, kolik podobných povzdechnutí vyvolala předcházející projekce britského snímku A Single Man. Někdo mohl být nešťastný z toho, že to není Serious Man od bratrů Coenů a je to ještě podstatně menší legrace. Anebo z toho, že tam sice má hlavní roli Colin Firth, ale hraje gaye, a tudíž zůstává jako romantický objekt touhy zcela nedostupný.
U Single Mana jsem každopádně téměř hmatatelně pocítil největší empatii publika v sále. Už asi pátou minutu kino smrkalo do kapesníků. Příběh o homosexuálně orientovaném profesorovi literatury, jehož dlouholetý milenec zahyne při automobilové nehodě, čerpá z výhody velmi kultivovaného retro stylu a také toho, že hlavní hrdina je inteligentní a citlivý zároveň - tudíž je velmi snadné být na jeho emocionální vlně, i pokud nejste homosexuálové.
Debut módního návrháře Toma Forda (který je samozřejmě gay) má v sobě designérskou grácii a umně pracuje s odstupňováním chladnosti stylu - viditelně poznáváte, když barvy v obraze blednou a vytratí se zvuk (díky čemuž nejsou emocionální výlevy patetické), ale možná méně si už všimnete, jak se obraz zalévá teplým světlem, když hrdina začne znovunalézat důvod k životu.
S naprostou samozřejmostí kamera snímá ženy jako estetické objekty, zatímco muže jako objekty erotické, aniž je film vulgární. Jistě je možné vznést námitku, že celý snímek je příliš uhlazený a „designový", ale obávám se, že právě to je jeho záměr. Tedy ukázat raná 60. léta jako dobu s naleštěným povrchem, ale ustavičně potlačovanými strachy - z cizosti, osamění, menšin, potenciální atomové války.
Ford reflektuje stylový přelom historických etap právě v proměnách stylu, z klasického staromódního do moderního. Debata o podobě krásy, kterou nám režisér předkládá, může donekonečna rozvíjet úvahy na téma, zda byla ona doba prostě a jednoduše krásná, nebo zda spatřovat krásu v tom, co na ní bylo hrozné, či zda ohlížení do minulosti z ní automaticky nečiní něco hezčího, než je příliš syrový dnešek.
Ale samotný nápad ani provedení mě neuráželo a přiznám se, že jsem se minimálně na třech místech cítil taky dojatý. Aniž bych měl tedy pocit, že je krásné být dojatý s ostatními v sále.
Středa 13:30 - Zatím nejdelší diskusi po promítání jsem zažil u izraelského protiválečného snímku Libanon, který vyhrál Zlatého lva v Benátkách. Debutující 48letý režisér Samuel Moaz v něm zpracoval své zážitky z tzv. první libanonské války z roku 1982, kdy sloužil u tankistů.
Na debutanta jde o koncepčně a obrazově mimořádně vytříbené dílo, které vyniká vyvoláváním silných fyzických reakcí - odehrává se celé uvnitř tanku, v němž slyšíme a cítíme všechny otřesy a ven vidíme jen skrze zaměřovač.
Libanon by se dal rozebírat velmi dlouho z politického a historického hlediska. Jednak jde o pozdní reflexi jedné mlčící generace, která šla do války, v niž moc nevěřila - na rozdíl od generace svých rodičů. Dále jde o osobní terapii samotného autora, který na sebe konečně řekl věci, jež si dusil v sobě - přičemž jeho dilema „ať už zmáčknu spoušť, nebo ne, vždycky kvůli mně někdo umře" by nikdo nechtěl zažít.
Libanon můžeme také zařadit do linie účtujících filmů jako Valčík s Bašírem nebo Beaufort, které můžete chápat zároveň jako ukázku toho, že někteří Izraelci pociťují špatné svědomí za to, že jejich země vede války, a zároveň i jako projev slabosti příliš sebezpytující se západní civilizace, čehož její nepřátelé-arabští teroristé nejsou schopni.
A konečně, filmy jako Libanon můžou sehrávat i tu úlohu, že je stát Izrael někdy sice kritizuje, ale přesto oficiálně vysílá do světa a chce tím vytvářet dojem, že je vlastně pacifistický. Jde o nesmírně komplexní problém a nemůžu si ho v tomto blogu dovolit nic jiného než ho pouze takto naťuknout.
Kdybych odhlédl od veškerého politizujícího kontextu a zaměřil se na film z estetického hlediska, dospěju nakonec k podobným rozpakům nad mnohostí jeho možného vnímání a chápání. Rozhodně oceňuju, že Maoz nechává snímek ve velmi subjektivní rovině a neposkytuje žádný objektivizující náhled. Vidíme doslova a do písmene jen zosobnění přísloví „bordel jako v tanku".
| Speciální rubriku deníku Aktuálně.cz ke karlovarskému festivalu najdete zde |
Čtyři vojáci uvnitř nemají v zásadě vůbec ponětí o okolním světě a jednají jen podle útržkovitých informací s vědomím, že dělají spoustu chyb. Vedro, strašlivý hluk, špína, ponorková nemoc… Film působí v zobrazení zoufalství čtyř mladých kluků dokonale přesvědčivě.
Rozpaky ve mně ale vzbudily některé výjevy toho, co vidí venku. Nemůžu zpochybňovat, že tyto věci se ve válce dějí a že je režisér asi zažil na vlastní oči. Problém je v tom, jak jsou ukázané a zařazené do celku. Opravdu bych si odpustil záběry na slzícího umírajícího oslíka, gestikulaci ženy, jíž zabili děti, „do kamery" i několik dalších zdánlivých drobností, které jsou ale okázale zdůrazňovány pro větší dramatický efekt. Dobré umělecké úmysly se zde nakonec proměňují v cosi, co už by se dalo nazvat humanistickým kýčem - a to podobný film silný ve většině svých scén nemá vůbec zapotřebí.
Středa, 09:00 - Pokud nepočítám příjezd Juda Lawa na červený koberec, je jinak letos ve Varech dobře k hnutí. Což je s podivem. Dostanete se poměrně snadno i do větších sálů, i když nemáte koupený lístek, na ulici se nemusíte vyhýbat obrovským záplavám lidí, fronty před pokladnami se dají vystát bez velkých nervů a v obchodech i restauracích vás obslouží celkem rychle.
Co za to může? Vary se každoročně chlubí tím, že na ně jezdí víc a víc lidí. Pro ty z nás, co tuto akci navštěvujeme deset let (a více), je to ale spíš zbytečné chvástání pořadatelů a nepříjemná zpráva. Znamená to totiž přelidnění, víc nervozity a nepohodlí. Někdy opravdu nechápete, proč se Vary snaží lákat nové a nové návštěvníky, když jim přitom neposkytují dost prostoru - přinejmenším adekvátní počet míst v kině, tedy vůbec dostatek kin.
Loňský ročník, kdy počet akreditovaných návštěvníků přesáhl 12 tisíc, byl téměř nevydýchatelný. Přežít jste ho mohli jedině, pokud jste měli zvýhodněnou akreditaci Press nebo Film Industry. (Autor tohoto blogu si tedy nemusel stěžovat, ale nechtěl by být v kůži příslovečného obyčejného baťůžkáře.) Zachlechl jsem, že letos je tu prý o 3,5 až 4 tisíce lidí méně a město se zdá být vcelku hladce průchozí. Oficiální statistiky ale mluví o tom, že tu je naopak více návštěvníků. Ti ale chodí méně do kina a víc paří.
Jsem zvědavý, co z tohoto výsledku pořadatelé vyvodí. Mohli by to svést na krizi (ta se stala celosvětově oblíbenou náhražkou za kočku, která shodila hrnek ze stolu), kdy „zákazníci" mají méně peněz a proto i méně utrácejí. Ale alhokol přece stojí víc než kino.
Můžou se vymluvit na hudební festivaly, které působí uvolněněji a demokratičtěji či přímo plebejštěji - v Česku totiž málokdo slyší na snobismus a elitářství, které se momentálně (a ne úplně spravedlivě) stávají synonymy pro karlovarskou akci. Jsem zvědavý, jestli přijdou také s vysvětlením, že loňský ročník, kde panoval akutní nedostatek místa v sálech, mohl odradit opravdu hodně lidí - což si uvědomíte až zpětně, když si na něj pořádně vzpomenete.
Další hypotézou, ale už příliš fajnšmekrovskou, je to, že dost potenciálních návštěvníků odradil letošní program, který podle katalogu může působit jako celkem slabý. Chybí zaručené hity, ať už nasazení komerčních předpremiér, trochu i výrazné vítězné filmy z festivalů, skandální umělecké snímky, o nichž se mluví měsíce dopředu, retrospektivy známých klasik, ale i nějaké pořádné půlnoční úchylárny na uvolnění.
Samozřejmě, že když budete katalog důkladně pročítat a vyberete si 30-40 zajímavých titulů, tak 80 procent z nich nakonec ve výsledku bude stát za to. Ale musíte být tentokrát ještě o něco vnímavější a citlivější a víc se spoléhat na intuici než jasné indicie a velká jména.
Nejsem si také jistý, nakolik lze počítat s tím, že v Česku odrostla generace mladých cinefilů, kteří zažili bouřlivá 90. léta, kdy jsme tu zpětně a narychlo objevovali spoustu dříve zakazovaných filmů a navíc naplno prožívali vlnu postmoderny.
Ať už postmoderní kinematografii definujeme jakkoli (a umístíme ji spíše do přelomu 80. a 90. let, než do celých devadesátek), a je lhostejno, zda ji s odstupem považujeme za přínosnou, byla to poslední velká vlna, která měla nějaké souborné, byť třeba nešikovné pojmenování.
Dnes nic takového nemáme, i když se filmoví kritici a teoretici snaží pro různé trendy přicházet s pojmy jako „vyprázdněná narace", „styl zesílené kontinuity" nebo „kvazivědecká fikce", případně si všímají, jak do mainstreamu pronikají vlivy pornografie a reality shows.
Nic z toho není značka a netmelí jednu generaci (podobně jako v ještě víc roztříštěné hudbě). Každopádně „poslední cinefilové" se dnes přehupují do středního věku, pomalu zakládají rodiny, stahují z internetu a už jsou trochu líní jezdit do Varů (nebo třeba i do Cannes).
Pamatuju si, jak mi před pár lety kolegyně Helena Bendová říkala: „Jsem šťastná, že jsem pochopila, že už jsem dospělá a do Varů fakt nemusím, že to není žádná povinnost tam být a hlavně se ukázat, že tam jsem."
Do tohoto stádia jsem sice ještě nedospěl, i když bych byl docela rád, kdyby mě bylo míň vidět (takže si nemyslete, že bych tu s nějakou radostí vystavoval svoje foto s tričkem Release the Kraken) . Nicméně i toto generační střídání „cinefilů z 90. let" s „generací YouTube", která je méně věrná a více přelétavá, beru jako jeden z možných důvodů, proč jsou letošní Vary lépe průchozí a vůbec je možné dostat se na více filmů.
V důsledku toho nevím, jestli níže uvedený letošní vtip z Twitteru je tak vtipný, jako by byl v předchozích ročnících: „Chuck Norris přišel ráno v devět do Varů, chtěl lístky na filmy a všechny je dostal."
