Hranice mezi "opravdu" a "jen ve snu" je v Adamově životě tenká. Asi čtyřicetiletý starý mládenec žije tak osaměle, jako by ani nebyl součástí tohoto světa. V nevtíravém podání oceňovaného irského herce Andrewa Scotta, známého ze seriálů Sherlock, Potvora nebo Ripley, připomíná přízrak. Nejde o zcela zavádějící dojem. Nový film anglického režiséra a scenáristy Andrewa Haigha lze s malou rezervou označit za duchařinu. Mrtví se tu ale nesetkávají s živými proto, aby je děsili, nýbrž aby se usmířili.
Snímek, který svým meditativním tempem patří spíš do kin, byl inspirován románem vloni zesnulého japonského spisovatele Taičiho Jamady. Doslovný překlad by zněl Léto s cizinci, přestože známější je pod anglickým titulem Strangers. Poprvé vyšel roku 1987 a hned rok nato se doma dočkal první filmové adaptace.
Haigh ho uchopil volněji. Děj přenesl z Tokia do dnešního Londýna a změnil sexuální orientaci protagonisty. Na dveře Adamova bytu jedné noci nezaklepe neznámá žena, ale muž. Výchozí premisa jinak zůstává zachována.
Scottův Adam je zádumčivý scenárista s tvůrčím blokem a zřejmě i krizí středního věku. Zrovna se nastěhoval do nového, z velké části prázdného londýnského věžáku. V něm jako by jinak bydlel jen Harry, oproti hrdinovi nápadně mladší a dychtivější. Hraje ho jiný talentovaný Ir, Paul Mescal.
Harry by souseda, který mu ostýchavě nakukuje do okna, rád poznal blíž. A tak ho navštíví. Navzdory zjevné přitažlivosti mezi oběma muži ale první flirtování začne i skončí ve dveřích Adamova příbytku.
Abychom lépe pochopili důvody samotářova studu a odměřenosti, musíme se s ním - podobně jako při terapii - vydat do dětství. K tomu ovšem nedochází pouze v přeneseném významu nebo retrospektivách.
Den po seznámení s Harrym odjíždí Adam do ospalé čtvrti na kraji města, kde vyrůstal. Zřejmě kvůli inspiraci pro scénář. V domě jeho dětství jej vítají rodiče. Jsou však stejně staří jako v roce 1987, kdy mu bylo 12 let a viděl je naposledy. Krátce nato zemřeli při autonehodě.
Adamovu matku a otce, které citlivě hrají Claire Foy s Jamiem Bellem, synův návrat nezaskočí. Jako by na něj čekali celou dobu. Zároveň nevědí nic o jeho dospělém životě. Poznali jej jenom coby chlapce. Nemohou se proto dočkat, až jim povypráví, jak se mu teď daří, co dělá, s kým žije. Nepravděpodobné, leč emocionálně pravdivé shledání jim dává příležitost říct si všechno, na co už nezbyl čas.
Nenaplněný příslib
Adam se rodičům konečně může svěřit, že je gay. Nepřekvapí je tím tolik jako faktem, že v budoucnosti už nejde o společenské stigma. V jejich době, za vlády britské konzervativní premiérky Margaret Thatcherové, byla homosexualita hlavně záminkou k nenávistným útokům a šíření paniky z onemocnění AIDS. Konfrontace toho, jak se během třiceti let proměnilo přemýšlení o stejnopohlavní lásce, filmu dodává nenucený humor.
Přes pár úsměvných momentů ale Všichni moji cizinci zůstávají melancholickým portrétem osamělého muže, sirotka hledajícího domov. Také pozdější setkání s Harrym nám pomáhají pochopit hlavně Adama. Ostatní jen nasvěcují různé vrstvy jeho osobnosti. Jejich vlastní životy jsou druhotné.
Adam, snažící se naplnit svou potřebu citové, sexuální nebo rodinné intimity, je sám o sobě dost nosnou postavou. Dobře chápe, že schopnost být někomu nablízku, otevřít se, může být dvojsečná. Sice jej vytrhává z izolace, ale zároveň otevírá staré rány.
Být gay už neznamená žít osaměle, tvrdí Adam matce. Spíš ale přesvědčuje sám sebe. Stále je v něm otisknuta éra, kdy byla homofobie brána za samozřejmou a lidé s odlišnou orientací se báli jakkoli projevit svou identitu. Lásku a podporu proto hledali v rodině. O tu ale Adam přišel.
Obě jeho traumata, z diskriminace i smrti rodičů, vyprávění s prvky nadpřirozena zvolna prolíná. Adam se svěřuje Harrymu, jak kvůli ztrátě nejbližších předčasně skončilo jeho dětství, zatímco s otcem a matkou probírá svůj milostný život.
Navzdory všudypřítomnému smutku záběrům dominují hřejivé barvy navozující přívětivou domáckou atmosféru. Zřetelněji tak vnímáme, že se Adam, odcizený především sám sobě, cítí být cizincem v každém prostředí. Snová vizuální stránka současně s éterickou hudbou francouzské pianistky Emilie Levienaise-Farrouch vytváří příslib nějakého hlubšího tajemství. Ten ale zůstává nenaplněn. Nádech mystiky spíš zastírá jednoduchost námětu.
Jizvy z minulosti
Zásluhou oduševnělého projevu herců působí neuspěchané rozhovory civilně a opravdově, témata se ale zanedlouho vyčerpají a dál jsou jen rozmělňována. Vyprávění směřující k předvídatelné katarzi ani nepředkládá myšlenky, která by Andrew Haigh nevyjádřil lépe svými předchozími filmy Víkend a 45 let nebo seriálem Hledání.
Opět vypráví o postavách, které mají nezhojené jizvy z minulosti a nežijí v souladu se svou identitou.
Novinkou je vedle duchařského motivu a mezigeneračního dialogu zejména autobiografický rozměr. Není náhoda, že se Adam živí zrovna psaním scénářů a že scény s rodiči štáb natáčel v domě, kde vyrůstal Andrew Haigh.
Téměř vylidněný svět, kterým vykořeněný hrdina bloudí, připomíná prázdné stránky čekající, až budou zaplněné slovy. Vyprávění příběhů mu umožňuje překlenout mezery, vrátit k životu to, co vyhaslo.
Vágnost vedlejších postav a minimální vazba fikčního světa na realitu vede k tomu, že si sami musíme spoustu věcí domyslet. Jako ve snu. Hodně proto záleží na citovém vkladu diváka či divačky.
Pro některé zůstane Haighův křehký film o vytváření světů, ve kterých je každý vítán, celou dobu stejně vzdálený a nepřístupný. Jiné si podmaní už v okamžiku, kdy se ruce Adama a Harryho, do té doby cizinců, poprvé zlehka dotknou.
Film
Všichni moji cizinci
Režie: Andrew Haigh
Film je k vidění ve videotéce Disney+.
