Není to ojedinělý dojem z díla Johanna Sebastiana Bacha, které patří do kánonu dějin hudby. Goldbergovy variace začínají a končí árií. Když se v závěru opakuje, po desítkách minut technicky oslňujících pasáží a sledování pianistova fyzického výkonu má posluchač dojem, že ušel dlouhou emocionální cestu. Návrat k prostému začátku přináší katarzi.
Bude tomu tak i tuto neděli, kdy Víkingur Ólafsson zahraje Goldbergovy variace v pražském Rudolfinu. Koncert je už měsíce vyprodaný a může patřit k událostem sezony. Jeden z nejskloňovanějších současných klavíristů, jenž má na streamovacích službách stovky milionů přehrání, Bachovo dílo vloni natočil pro věhlasnou firmu Deutsche Grammophon. Od té doby už ho zpaměti hrál v newyorské Carnegie Hall, londýnské Royal Festival Hall či sále Berlínské filharmonie. Všude sklízí potlesky vestoje.
Pocit z mimořádného zážitku umocňuje fakt, že až na pár výjimek hudebník celou sezonu hraje výhradně Goldbergovy variace. Doteď absolvoval asi 70 z 96 koncertů. "Průběžný dojem je podobný, jako byste se vypravili na duchovní pouť," přirovnává Ólafsson v telefonickém rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Čtyřicetiletý Islanďan, romanticky narozený na Valentýna s křestním jménem, jež má potenciál zlidovět, nosí brýle s kulatými obroučkami. Je přátelský, mluví rychle. Do Goldbergových variací se pustil, aby si odpočal od běžného provozu a mohl se soustředit na jediné dílo. "Bál jsem se, aby mě ke konci už neunavovalo. Ale čím víc ho hraji, tím víc ho miluji a moje interpretace se za ten rok strašně posunula. Vážně přemýšlím, že po skončení turné se vrátím do studia a nahraji Goldbergovy variace podruhé," oznamuje.
Čekání před operou
Byl by to ambiciózní komentář k něčemu, co udělal kanadský pianista Glenn Gould. Ten variace prvně nahrál strhujícím způsobem v závratné rychlosti jako dvaadvacetiletý v roce 1955, načež se k nim roku 1981 vrátil a hektická tempa revidoval.
Pro Ólafssona má skladba i osobní rozměr. Když ji v roce 2016 na prahu slávy uváděl v Berlíně, slyšeli ho zástupci Deutsche Grammophon a právě na základě toho mu nabídli exkluzivní smlouvu, která jeho kariéru posunula na vyšší úroveň.
Rodák z ostrovního Islandu, kde žije necelých 400 tisíc lidí, k hudbě přišel díky rodinnému zázemí. Otec je architekt a skladatel, matka učila na klavír. "Absolventský koncert v Berlíně měla, když byla v šestém měsíci," žertuje Víkingur Ólafsson, že si tak vztah k nástroji vytvořil už před narozením. Vyrůstal v jednom pokoji se dvěma sestrami. Na klavír hrál od pěti, techniku si zdokonalil na prestižní škole Juilliard v New Yorku, kde "jsem v podstatě šest let neopustil zkušebnu".
V americkém velkoměstě na přelomu tisíciletí objevoval svět klasické hudby i opery. Protože na drahé lístky do Metropolitní opery neměl peníze, stával venku a prosil hosty odcházející o přestávce, zda by mu nepřenechali své vstupenky. "Takhle jsem od lidí s nejlepšími místy v sále dostával lístky třeba v hodnotě tři sta dolarů za kus. Díky tomu znám druhé dějství oper lépe než první," řekl deníku New York Times.
Školu dokončil v roce 2008 a nejprve si budoval pověst na Islandu. Uváděl televizní pořad o klasické hudbě, světové premiéry děl tamních skladatelů a účinkoval třeba na slavnostním otevření koncertní síně Harpa v metropoli Reykjavíku. V ultramoderní budově dodnes natáčí většinu desek. Vždy se stejným producentem.
Vystoupeními na neotřelých místech jako v psychiatrické léčebně nebo zpracovně ryb oslovil mladé, kteří ho sledují na sociálních sítích. Odborníky zaujal jestli ne hned debutovou deskou s klavírními etudami žijícího klasika Philipa Glasse, pak rozhodně dvojicí děl Works & Reworks, kde bachovská témata neotřele zpracoval s producentem elektronické hudby Benem Frostem nebo autorem soundtracků Rjúičim Sakamotem.
Dnes má Víkingur Ólafsson na kontě sošku pro umělce roku od časopisu Gramophone nebo čerstvě ocenění pro instrumentalistu roku z cen Opus Klassik. Spolupracuje s předními orchestry i skladateli jako Johnem Adamsem, který pro něj na rok 2025 píše klavírní koncert.
Pianista hudbu hraje a zároveň promýšlí. Hlídá si dramaturgii desek, píše k nim doprovodné texty a vybírá fotografie na obal. Když na albu zkombinuje Bacha, Mozarta, islandské lidové písně a díla brzy stoletého Gyorgyho Kurtága, za nímž létá do Budapeště, odvolává se na to, jak dnes lidé poslouchají hudbu na Spotify, "napřeskáčku od Mobyho po Mozarta".
Bezesné noci
Na Goldbergových variacích mu přijde "nejvtipnější, že si všichni vždycky pletou hraběte a toho žáka".
Pianista má na mysli tradovanou historku o vzniku skladby: tu si roku 1741 údajně kvůli nespavosti objednal ruský hrabě a velvyslanec u drážďanského dvora, aby mu ji na cembalo v předpokoji ložnice během bezesných nocí hrál jeho služebník a Bachův nadaný žák. Goldberg se však nejmenoval hrabě, nýbrž ten žák.
Historka je zřejmě apokryfní. Pochází z Bachova prvního uceleného životopisu vydaného Johannem Nikolausem Forkelem až roku 1802. Goldbergovi bylo v době vzniku kompozice teprve 14 let a při prvním uvedení v tisku variace neobsahovaly věnování, což u děl na zákazku bývalo běžné. Například bývalý ředitel Bachova archivu v Lipsku Christoph Wolff ve své také česky vydané knize o skladateli označuje Forkelův příběh za anekdotu.
Goldbergovy variace vyšly jako čtvrtý díl Bachových cvičení pro klávesové nástroje, určených pokročilým hráčům, a výrazně pracují s barokní polyfonií i kontrapunktem. Tvoří je árie a 30 variací, které však rozvíjejí nikoliv melodii, nýbrž basovou linku. Každá třetí variace funguje jako kánon v postupně se zvětšujících intervalech.
V Bachově době ještě neexistoval klavír, a tak jsou variace určené pro cembalo, kde noty odeznívají rychleji. V této verzi je také Češi znají z nahrávek Zuzany Růžičkové, Jaroslava Tůmy nebo dnes Mahana Esfahaniho.
I klavíristé jako Víkingur Ólafsson vždy stojí před obtížným úkolem, jak v každé variaci nejen vést více hlasů naráz, ale kolik pasáží zopakovat, a především jak nastavit celkové tempo, dynamiku či frázování. "Bach nezanechal prakticky žádné instrukce, jak Goldbergovy variace hrát, natož ohledně používání pedálu, který v jeho době neexistoval. Je na každém, jakou se vydá cestou," vysvětluje Ólafsson. Podle něj nejde jen o dílčí rozhodnutí v každé variaci. "I celek musí být nějak vyklenutý," dodává.
Hvězda a planety
Pro mnohoznačnou skladbu interpret nachází spoustu metafor. Zdůrazňování či upozaďování jednotlivých hlasů přirovnává k režisérovi, který musí rozhodnout, jakého herce postaví do přední části jeviště.
"Nebo si to představte jako sluneční soustavu. Árie je hvězda a 30 variací představuje každá jinou planetu, které tu hvězdu obíhají, ale zároveň na sebe všechna tělesa vzájemně působí," přirovnává.
Kromě toho v Goldbergových variacích spatřuje metaforu života. "Árie může být jako narození, první variace symbolizují bezstarostné dětství, pozdější mollové části první životní dramata. A ta nebývale dlouhá, tragická 25. variace značí přelomový moment, třeba smrt matky," popisuje klavírista, jak to pak celé přes quodlibet neboli žertovné spojení dvou lidových melodií spěje k závěrečnému opakování úvodní árie. "Ta už ale předznamenává blížící se smrt," představuje si.
Češi již Olafssona zažili dvakrát. Naposledy vloni za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Johna Adamse obstaral jeden z vrcholů festivalu Pražské jaro. Úžasnou techniku a cit demonstroval nejen Adamsovým klavírním koncertem, ale také průzračně zahraným přídavkem Ave verum corpus od Wolfganga Amadea Mozarta v transkripci Franze Liszta.
Kdo zná jeho nahrávku Goldbergových variací, zřejmě v Rudolfinu uslyší trochu jinou interpretaci. Změny v pojetí cyklu pianista dělá průběžně a ne všechny předem promýšlí. "Přirovnal bych to k improvizaci. Při každém hraní děláte tisíce drobných rozhodnutí. Nejde si to celé do detailu rozplánovat předem. Každý večer jsou jiné a dnes už o hodně rozdílné oproti nahrávce," shrnuje.
Goldbergovy variace nechápe jako rébus s jednou tajenkou. Spíš nekonečnou hru, ve které lze pokaždé dospět k jinému konci. "Ukazují, jaké pestrosti můžete při zapojení fantazie dosáhnout s jedinou posloupností not, čeho všeho je možné dosáhnout díky představivosti," dodává.
Ruský hrabě možná Goldbergovými variacemi překlenul nespavost. Ta hrozí i návštěvníkům Rudolfina. Až uslyší hrát Ólafssona, třeba samým vzrušením také nezamhouří oči.
Koncert
Víkingur Ólafsson: Goldbergovy variace
(Pořádají Český spolek pro komorní hudbu a Česká filharmonie)
Rudolfinum, Praha, 10. března.
