Recenze - Natočit volně plynoucí tříhodinové drama rekonstruující skutečné události, které jsou součástí kolektivní paměti několika amerických generací, to je buď šílenství, nebo efektní provokace a gesto hodné zralého filmaře. David Fincher (Sedm, Klub rváčů) zasypal plátno desítkami postav i stovkami fascinujících detailů, a přitom se ve svém odvážně pojatém snímku neztratil.
Zodiac, nejslavnější sériový vrah Ameriky, kterého se nikdy nepodařilo dopadnout, se dočkal desítek filmů. Od rekonstrukcí a průměrných detektivek až po výplody fantazie, jak jeho kult nabíral na síle. Souvislost mezi jeho věhlasem a silou světa médií není překvapivá. Vždyť to byla právě média, skrze která se Zodiac vysmíval policii, udával přesné detaily svých činů a popisoval, co má v plánu.
Fincher se efektním obloukem vrací úplně na začátek. Jako by chtěl po desítkách všemožných filmových výkladech přijít s panensky čistou verzí. Pedantskou rekonstrukci postavil na knize Roberta Graysmithe, karikaturisty San Francisco Chronicle, kterému se stalo pátrání po nejslavnějším mordýři Ameriky životní posedlostí.
Scénář vychází z jeho knih shrnující desítky let pátrání a staví jejich autora v podání skvělého Jakea Gyllenhaala do středu vyprávění. S podobnou posedlostí se Fincher pustil autentického obrazu vrahem vystrašené Ameriky 70. let. Ostatně i pro něj šlo o osobní záležitost, v kalifornském okrsku Bay Area, kde Zodiac začal řádit, tehdy coby sedmiletý kluk žil a vzpomíná, jakým přízrakem Zodiac byl.
O třicet let později se pustil do studia tisíců stránek spisů, do rozhovoru se stovkami pamětníků a svědků jedna z obětí, která Zodiacův útok přežila, si ve filmu sama zahrála.
Fakt, že Zodiaca se nepodařilo chytit, dodává filmu na zvláštní přitažlivost, a přitom vlastně dopředu sděluje, že divák se překvapení nedočká. Tedy pokud není překvapením sám o sobě bezmála tříhodinový snímek s atmosférou tak hutnou, že nedá vydechnout.
Fincher s obrovským citem pro detaily vystavěl film, ve kterém se více mluví a přemýšlí než hádá a křičí; ve kterém se chodí namísto běhá a kde paranoidní strach pod povrchem funguje lépe než brutální vražedné výjevy.
Zodiac staví na zdánlivě všedním rytmu každodennosti, hledá (a nachází) život v rutinních úkonech a neváhá své hrdiny sledovat i při banálních úkonech. Co se zdá být jen hrou, funguje skvěle: Fincher se v budování napětí vyrovnává Hitchcockovi.
Znovu dokazuje, jakou sílu může mít správně zvolený a načasovaný detail, kterým zároveň dodává postavám plastičnost. Precizně modeluje každý dialog, plátno sytí řadou skvěle vystavěných charakterů. Šel tak daleko, že nechal dosázet stromy, které na autentických lokacích zmizely, na kostýmy se sháněly autentické látky té doby.
Působivou atmosféru ještě umocňuje precizní práce při vizuální rekonstrukci 70. let. Od zrnitosti přes barevnou tonalitu po úhly záběru. Pocit, že divák sleduje cosi jako poctivý film ze staré školy, je neskutečně podmanivý.
Bez elitářstí je zároveň třeba říci, že Zodiac nejen kvůli délce a stylu není filmem pro každého. Kdo od návštěvy kina očekává hlavně efektní podívanou a zábavu, Zodiaca prospí.
Jeho nadšenými oběťmi budou ti, kdo se na film naladí. Pak ocení vnitřní napětí dialogů i důslednou režijní práci. A nechají se omámit filmovým jazykem, jehož kouzlo spočívá v nenápadném perfekcionismu - i svého druhu "poctě" sedmdesátým letům.
Bezmála stošedesátiminutová stopáž není výsledkem Fincherovy nestřídmosti. Stejně jako Antonioni nebo adaptace Dürrenmattových knih nabízí režisér v druhém plánu ostrý kontrast k současné vypravěčské zkratce, stejně jako k jednoduchým a jednoznačným řešením, jakémusi nároku odkrytí všech tajemství. Což se netýká jen kriminálních případů.
Zodiac, USA, 2007. Režie David Fincher, scénář James Vanderbilt (na motivy knih R. Graysmithe), hrají Jake Gyllenhaal, Mark Ruffalo, Robert Downey Jr., Anthony Edwards a další. 158 minut, distribuce Warner Bros.
