Recenze - Někdy autor obdivované prvotiny její dobré stránky obhájí a stvrdí druhým literárním počinem. Stává se ale také, že v druhém textu vyniknou nectnosti prvního, tehdy ještě tolerované. Tomáš Zmeškal vzbudil loni pozornost knihou Milostný dopis klínovým písmem; mluvilo se o události.
Byl nominován na Magnesii Literu, recenzenti v jeho stylu hledali inspirace anglosaské i hrabalovské. Právě v úterý dostal za svou prvotinu Cenu Josefa Škvoreckého - s odůvodněním, že "reflektuje problematiku české společnosti na originálních lidských příbězích, navíc osobitou optikou a vyspělým jazykem a stylem".
Znovu se potvrdilo, že občasné výtky upozorňující na zdlouhavé líčení, zahlcenost textem a zbytečnou ornamentálnost zanikly; překryla je touha nalézt nový a originální autorský typ.
Nyní tedy vychází další kniha z pera spisovatele a středoškolského učitele. Z titulu Životopis černobílého jehněte lze vyčíst jediné, že se snad autor v tématu dotýká (v rozhovorech to předjímal) zkušenosti člověka s odlišnou barvou kůže ve většinové společnosti.
Má to být fabulační nadsázka?
Kniha je životopisnou kronikou dvou sourozenců Lucie a Václava Čaislových, odehrávající se převážně v 70. a 80. letech minulého století v Praze. Děti bez rodičů, kteří údajně zemřeli, vychovává babička Božena. Odlišnost jim "zajišťuje" fakt, že otec pocházel z kterési africké země nepřátelské komunistickým idejím, které naopak udávaly tón tehdejšímu Československu.
O tom, že děti mají "hnědou pleť, tvář s africkými rysy a kudrnaté modročerné vlasy", čteme ovšem až kolem třicáté strany. Má to být překvapení? Zdůraznění? Autorův postoj není zcela jasný. Ostatně zásadní problém, který mají Zmeškalovy prózy, je nepřehlednost. Jestli u prvotiny ji bylo možné přičítat tomu, že autor dílo prý psal osm let, druhá kniha už víc svědčí o tom, že jde o způsob psaní, jemuž by slušel razantní redakční zásah a samozřejmě disciplinovanost ve vedení linie příběhu i doprovodných motivů.
Není problém, že základní tah se větví a odbíhá se od něj, chybou je, že k tomu, co je na začátku košatění předesláno, se čtenář většinou nedostane. Má to být jakási fabulační nadsázka? Pevné zasazení do reálií tomu neodpovídá.
Také kompozice postav je matoucí. Většinou tu vystupují osoby až nevěrohodně servilní, teatrální, starosvětské a v dialozích příslušné snad kamsi do barvotiskové prózy. Ve světě, do něhož Zmeškal své vyprávění situoval, se tak nemluví.
Zmeškalovy postavy nemají ani pevný profil, způsob jejich jednání si v jednotlivých místech odporuje a proměňuje se jen z jakési libovůle autora: hodná babička ovládá rodinu, obratně konspiruje po celých Dejvicích, ale zapomene informovat vnučku o první menstruaci?
Groteska neznamená nudu
Lucie - přece vystavována rasistickému útlaku - je všestranně úspěšná a "jak to měla ve zvyku každého okouzlila"? Na vojenské správě sedí bodří "strejcové", kteří Václava, narozeného dávno po válce absurdně podezírají, že je levoboček amerického vojáka "odněkud, co já vím, třeba od Plzně"?
Tělo mrtvé Lucie si chce přivlastnit pokoutní patolog, balzamovat ho, protože "takový krásný exemplář si prostě česká věda nemůže nechat ujít", aby bylo nakonec bez komplikací provezeno v autě se dvěma druhy slanečků přes hranice, byť socialistických států?
Občas se zdá, že záměrem byla pitvorná groteska - jenže jejím výrazným znakem by neměla být nuda svérázných obstrukcí, které jsou kladeny nejen čtivosti, ale vůbec smysluplnosti díla. Přitom evidentně nejde o "postmoderně paralyzovaný" děj. Próza spíš působí nepromyšleně, jako by se autor teprve tímto připravoval ke konečné podobě - až odstraní balast a "vyloupne" příběh o pocitech lidí, kteří byli bez vlastního přičinění vřazeni do určitých šablon.
Vidíte, ale jsou černí!
Jistěže nikdo nepochybuje, že nebylo snadné žít s jinou barvou kůže. Náznaky tu Tomáš Zmeškal uvádí. Není důvod nevěřit v rasové předsudky a "odsunutí" dívky ze soutěže nebo chlapce z místa v orchestru jen proto, že by je "bylo vidět". Ale proč to zároveň dobrovolně shazovat? Lucie a Václav prožívají své osudy a jen občas sám autor zakřičí: Vidíte, ale jsou černí! Což zdůrazní jejich přehnaně vulgárním vnitřním monologem. Je to vše násilné, prvoplánové, bez výzvy k účasti i bez fascinace.
Ostatně nelogičnost je další "záhadou" Zmeškalova počinu. Celek působí spíše jako soubor nepříliš sourodých povídek. Některé osoby se objevují a mizí, vstoupí do děje, zadeklamují a odkráčejí.
To je případ strýce Václava, který "odseděl rok ve vězení až do dubna 1951", ale pak bez problémů podplatil komunistu, který mu nechal jeho "modernistickou vilu na Zbraslavi".
Matka dětí nedopadne lépe, ani Lucčin přítel, Bulhar Cvetan, nemá zřetelnou pozici. Autor plnými hrstmi dávkuje nepodstatné informace, na důležité už nezbývá prostor; a popravdě ani chuť.
"Zatemňující" okolností je i hustota klišé a jazykových neobratností. Bylo by možné se domnívat, že to má být rys "cizosti" hlavních protagonistů, ale oni přece jsou identifikováni s českým prostorem, čeština je jejich mateřštinou.
Čtěte také:
Knihy na cestě. Nominace na Magnesii Literu za prózu
Proč je tedy nutné číst o noční košili "smáčené krví", o "břesknostiplné dospělosti", o tom, že matka měla "duševní onemocnění", že kdosi koncem sedmdesátých let podepsal "jakési protivládní prohlášení", že na Hané "míšený děti mluvěj moravsky", že někdo za sebou zavřel "textilní dveře", nebo že si v samém závěru z ničeho nic Cvetan a jeho bulharský strýc "nasadili jarmulky".
Rozvleklost a rozbíhavost byla zřetelná už v předchozím Zmeškalově počinu. Pěstovat právě tento rys není pro literární tvorbu ta nejšťastnější volba.
Tomáš Zmeškal: Životopis černobílého jehněte. 339 stran. Vydal Torst, Praha 2009.
