Jeho inscenace hry Ritter, Dene, Voss od Thomase Bernharda byla úvodním představením prvního festivalového ročníku.
"K festivalu mě dostal dramaturg Hermann Beil, který měl větší odvahu než já. Protože jsem vůbec nevěřil takové absurditě a nechtěl se blamovat, že budu stát u sázení stromku, ze kterého pak nic nevyroste, nastrčil jsem jeho, aby podepsal zakládací listinu," vzpomínal Peymann na počátky projektu, s nímž přišlo šest německých divadel, které od té doby předvádějí své hry pražskému publiku v originále.
Peymann nešetřil superlativy: "Nakonec se díkybohu ukázalo, že je to velmi kreativní věc. Rádi tu hrajeme, je tu velmi inteligentní publikum, které se dokáže nadchnout. Nejezdíme sem pouze hrát, dobře dopadlo například Spílání publiku Petera Handkeho, ale také předčítáme, například knihu Wittgensteinův synovec od Bernharda."
Infobox
- CLAUS PEYMANN se narodil roku 1937 v Brémách. Proslavil se v sedmdesátých letech, když řídil činohru ve Stuttgartu, kde uvedl tam jako první čtyři slavné hry Thomase Bernharda. Po sporu se zemskou vládou Bádenska-Württenberska přesídlil s většinou herců do Bochumi. Tamní Schauspielhaus platil v osmdesátých letech pod jeho vedením za nejlepší divadlo Německa.
V roce 1986 převzal vídeňský Burgtheater, kde na sebe upozornil nastudováním skandální Bernhardovy hry Náměstí hrdinů, které připomínala Rakušanům popularitu nacismu v jejich zemi. V roce 1999 po nástupu populisty Jörga Haidera do vlády se z Vídně odstěhoval a převzal Berliner Ensemble. Kromě Bernharda inscenuje také hry nositelky Nobelovy ceny Elfriede Jelinek, Petera Handkeho a Georga Taboriho.
- TŘI DRAMOLETY - divadelní hra, kterou věnoval Thomas Bernhard svému dvornímu režisérovi Clausi Peymannovi. V první z nich "Claus Peymann opouští Bochum a jde jako ředitel Burgtheatru do Vídně" se hlavní hrdina připravuje společně se sekretářkou na změnu působiště. Druhá "Claus Peymann si kupuje kalhoty a jde se mnou jíst" popisuje obtížný život umělců v rakouském hlavním městě. Třetí "Claus Peymann a Hermann Beil na huspeninové louce" připomíná dlouholetý vztah divadelního ředitele a dramaturga.
V premiéře dramoletů hrál roli Peymanna sám ředitel, dramaturg Beil také hrál sám sebe, v první hře hrál sekretářku a ve druhé Bernharda. Ve stejném obsazení bude hra uvedena v pátek v Praze. Bernhard zemřel v roce 1989 a v závěti zakázal inscenovat své hry v rakouských divadlech, Peymann dramatikův zákaz obešel tím, že uváděl hry, které ještě v Rakousku nebyly uvedeny, případně nově inscenoval již uvedené. První z nich byly právě Tři dramolety, které Peymann uvedl už v roce 1990.
Více o festivalu ČTĚTE ZDE
Letos se Peymannův Berliner Ensemble představí Bernhardovým dílem Tři dramolety, kde režisér hraje sám sebe: "Je to příšerná úloha, do níž jsem v žádném případě nedorostl. Ale jsem za ni vděčný, protože tam mohu hrát s Hermannem Beilem. Když hraje moji sekretářku, tak to je absolutně neuvěřitelný výkon."
Opozice trpělivých
Peymann se pochlubil, že jeho Berliner Ensemble ekonomicky prosperuje, i když není oblíbeno zvláště u berlínských divadelních novinářů. "Je to logické. V době, kdy se to v televizi hemží co nejkratšími spoty, není prostor pro velké příběhy. Divadlo vyžaduje trpělivost a my také chceme dělat divadlo pro trpělivé publikum. Jsme divadlem jdoucím proti větru, což se mi do písmene potvrdilo včera, kdy mi na zahradě vichřice zlomila obří hrušku, takže jsem musel volat hasiče, aby ji uřízli."
Berlínský divadelník je přesvědčen, že lidé dodnes hledají smysl věcí, obzvlášť ve společnosti, která už jim nedává žádné orientační body. "U nás panuje v některých bodech neskutečné znechucení z demokracie, hluboké pochybnosti o morální etice politiků, nezájem o politické otázky a maximální přesvědčení, že v Německu určuje korupce a prodejnost politickou kastu jako takovou. Takže to pak vypadá, že k volbám někdy vůbec dojde jen 50 procent lidí a z nich jich jen 15 procent volí pravici."
Podle Peymanna je divadlo dost silné, aby plnilo úlohu opozice proti škodlivému politickému kurzu. Například tím, že si bude škodlivé jevy v politice monitorovat. "To cítím i jako svůj hlavní úkol, ale lidé z médií z toho nejsou dvakrát nadšeni. Jsou zvědaví na svinstvo a cynismus. Jsem staromódní divadelník, který cynismus bytostně nesnáší. V téhle mlhavé společnosti, která produkuje úzkosti, strach o práci, o zajištění ve stáří se snažím s pomocí divadla lidi nějak nasměrovat."
Svatá válka v berlínské opeře
Z Peymannovy vídeňské inscenace Bernhardova Náměstí hrdinů v roce 1988 se stal politický skandál a její stažení ještě před premiérou tehdy požadovala řada rakouských politiků. Aktuálně.cz proto požádalo režiséra o komentář k opačnému skandálu, který propukl v Berlíně. Způsobila ho inscenace Mozartovy opery Idomeneo. Ředitelka Berlínské státní opery Kirsten Harmsová ji před měsícem z obav před islamisty sama stáhla kvůli scéně, kde hlavní hrdina stíná hlavu proroka Mohameda a dalších představitelů světových náboženství. Pod tlakem veřejného mínění včetně politiků ji pak musela přece jen uvést.
Peymann: "Když se podíváte na hrůzné panorama mé divadelní pouti, když se podíváte třeba na hry Elfriede Jelinek, najdete tam také plno běsů a úzkosti. Literáti nám předkládají řadu apokalyptických vizí a postřehů, kde je svět sám o sobě jednou velkou hrozbou. Na druhou stranu to bývají právě oni, kteří určité věci zaznamenají dříve než ostatní. Příkladem jsou nacistické jednotky, které v díle Thomase Manna mašírovaly už dávno před nástupem Hitlera.
Samozřejmě si nemůžeme nalhávat, že fundamentalismus a náboženství Blízkého východu je jen nějaká středověká potřeštěná a zábavná šou pro turisty. Není však namístě unáhlená opatrnost, z níž mylně vycházela mladá ředitelka opery při uvedení Idomenea od mého starého přítele Hanse Neuenfelse. Na konci Idomeneo setne hlavu nejen Kristovi a Mohamedovi, ale i dalším. Paní Harmsová usoudila, že do opery přitáhnou Turci z Kreuzbergu a rozpoutají svatou válku.
Připomnělo mi to vtipnou hádku s jedním berlínským taxikářem. Hádka se tak vyostřila, že policie musela taxikáře pacifikovat. Poté, co jsme sepsali protokol, se ke mně policista vrátil se slovy: Když tady mám konečně někoho od divadla, můžete mi prosím vás říct, co se to hraje za blbosti? Jak to, že Mohamed umře, když v Kristově době ještě nebyl na světě?
Paní Harmsová je mimochodem velmi introvertní až stydlivá dáma a do pasti ji dostali politici, kteří vedli opatrné řeči typu: No jo, radši to necháme být, co kdyby. A ti samí politici se vzápětí bili v prsa, že bylo velkou chybou hru stáhnout. Tak si i náš milý policista přijde na své."
