Rozhovor - „Jeden z nejoriginálnějších českých umělců. Začal jako writer, ale momentálně se víc zabývá intervencemi do veřejného prostoru. Typické jsou pro něj kriticky zaměřené, především sociálně a ekologicky motivované projekty v městském prostředí," tak představuje Epose 257 výstava graffiti a street artu Městem posedlí, která se až do poloviny ledna příštího roku usídlila v druhém patře Městské knihovny.
Epos metodou práce vychází z principů graffiti, zůstává v anonymitě a tvoří na hranici ilegality. Výsledky jeho tvorby už se však street artu chápanému jako součást vizuální kultury vzdalují. Invazivní objekty ve veřejném prostoru se ani tak nesoustředí na estetickou hodnotu, jako spíš představují určitý myšlenkový konstrukt pohrávající si s aspekty (nejen) pouličního umění. Jdou více do hloubky a i v galeriích se Epos této tendence drží.
Pro expozici Městem posedlí připravil pozůstatky spáleného odpadkového kontejneru, jenž poukazuje k vandalismu jakožto neodmyslitelné součásti umění ulice.
Pro Expo v Šanghaji vytvořil automat na spreje pojmenovaný Grafomat. Tam fungoval jen jako kulisa, teprve až po skončení světové výstavy se přesunul do Prahy, konkrétně ke galerii Trafačka, kde dodnes funguje. „Stát graffiti potírá, ale pak dá peníze na mašiny, které reálně začnou fungovat v Praze a graffiti tady podporovat," poukazuje na zásadní paradox Epos.
Mezi další pozoruhodné projekty patří takzvané Urban Paintings, během nějž barevnými projektily Epos ostřeloval prázdné billboardy. Na podzim roku 2010 zase záměrně ohradil kus Palackého náměstí, aby sledoval lidskou apatii vůči zacházení s veřejným prostorem. Většina projektů je zdokumentována na osobním blogu Epose 257.
Aktuálně.cz: Blog, kde zveřejňujete své práce, jste naposledy aktualizoval koncem loňského roku. Máte od té doby něco nového?
Byl jsem třeba v Manchesteru. Otevřel jsem tam citylight, vyndal plakáty, vytrhal osvětlení a místo nich dal cihly. Prostě jsem vnitřek zazdil. Vydrželo to asi měsíc a půl, dokud nedošlo na obměnu plakátů. Jak to bylo za sklem, z dálky cihly vypadaly jako plakát. Až když jsi přišel blíž, bylo poznat, že o plakát nejde. Někde byly škvíry, takže šlo vidět skrz naskrz. Lidi si ale všimli až v bezprostřední blízkosti, že jde o realitu.
Dále jsem něco dělal v Národní galerii u příležitosti ceny NG 333. Byl to první ročník bez Knížáka, v komisi byl taky Radek Wohlmuth (kurátor výstavy Městem posedlí - poz. red.). Zeptal se mě, jestli se nechci přihlásit. Vyhrál nakonec Masker. Já jsem tam měl billboard postřílený barvami, který jsem uřízl na ulici a odvezl do Národní galerie. Násilný akt, který zbavil na určitou dobu konkrétní místo reklamy, se stal součástí, příběhem onoho díla, které jsem následně věnoval Národní galerii. To, že jsem nevyhrál, je vedlejší.
Na přelomu roku jsem vydal třetí publikaci Seno, která se věnuje projektu s balíky sena, jak název napovídá. Na knize se podíleli ještě biolog Jiří Sádlo a teoretik umění Tomáš Pospiszyl. Na jaře jsem pak měl první sólovou výstavu v Trafačce nazvanou Nemůžu jinak. Ta fungovala jako dílna a ukázala zákulisí příprav projektu Urban Painting.
A.cz: K tomu se vztahuje asi nejčastější otázka - patří vůbec street art do galerií? Tématu jste se dotknul už dříve, na výstavě Street art Praha v roce 2007 jste vytvořil maketu Karlova náměstí a teprve až venku byl váš objekt - Kokon propojený se systémem veřejného osvětlení.
To byla asi vůbec první kolektivní street artová výstava tady. Školská 28, kde se to konalo, je kousek od Karláku, takže se lidé mohli jít podívat kousek od galerie, kde objekt reálně byl. Maketa ulice, v níž byl umístěný malý model reálného objektu venku, fungovala jako mapa. V galerii jsem ztvárnil ulici a názorně parodoval slovní spojení street art v galerii.
A.cz: Vladimír 518 na Radiu Wave hovořil o tom, že street art se rozdělil do dvou linií - na ty, co se drží striktně venku, a na ty, co tvoří převážně pro galerie.
On tam mluví o rozdělení na street art a klasické graffiti. To podle mě v galerii moc dobře fungovat nemůže. V tomhle ohledu jsme tady strašně zaspali. Přenos graffiti a následně street artu do galerie proběhl už někdy před dvaceti, třiceti lety. Spor je od začátku nějakým způsobem patrný, ale proběhl už mockrát.
Dokud bude scéna z velké části žít venku a galerie bude jen způsob prezentace věci v širších kontextech, což ulice neumožňuje, je to podle mě legitimní. Důkazem je, že máme spoustu lidí, kteří jsou dobří. Jsou to zvučná jména na celosvětové scéně a v galeriích stejně vystavují.
Mě osobně to ale nestačí. Dělat street art jen v galerii je málo. Snažím se, aby galerie byla s venkovním prostorem propojena. Někdy se spokojím s dokumentací, pokud nemám moc čas. Ale většinou se snažím, aby galerie byla propojena s reálným příběhem někde na ulici.
A.cz: Tomu se věnujete i na výstavě Městem posedlí. Zbytky spáleného kontejneru v galerii jsou věcí vytvořenou venku, která odkazuje k vandalismu. Jak jste k tomu nápadu dospěl?
Chtěl jsem vytvořit věc, která by vyjadřovala aspekty graffiti, a zároveň to už nebylo graffiti. Je v tom určitý vandalský akt, na druhou stranu působí esteticky, nese v sobě příběh a spoustu dalších odkazů. Pracoval jsem trochu i s názvem výstavy Městem posedlí. Spálená popelnice představuje nějakou obsesi, u nás tohle většinou dělají žháři. Zároveň ale odkazuje k angažovanějším způsobům projevu, má političtější rovinu. V cizině se běžně kontejnery zapalují při demonstracích.
Měl jsem trochu morální problém, že zapaluji kontejner na tříděný odpad. Tenhle aspekt ale v graffiti je, že se nebere ohled na cizí majetek. Zvýraznil jsem to a vsadil do galerie. Venku by to asi fungovat nemohlo. Jenom v den, kdy jsem pálil já, v Praze hořely čtyři další kontejnery a od jednoho dokonce chytlo auto.
A.cz: V několika rozhovorech jste říkal, že vás baví pozorovat bezprostřední reakce lidí. Máte už nějaké na aktuální objekt v Městské knihovně?
Ještě ne, ale myslel jsem, že starší lidi by to mohlo nasrat. Říkal jsem si, že to je také věc, která s danou kulturou souvisí. Většinou lidi reagují na hezké obrázky. Surové graffiti ale v sobě nese, že je to čmáranice, která je na baráku. Je to pro ně vandalismus a rozhodně ne umění. Stejně tak zapálit kontejner na tříděný odpad.
Bezprostřední reakce mě zajímají hlavně na ulici. Když člověk jde do galerie, předem tuší, že půjde o umění. Na ulici vůbec. Zájem o sledování reakci se týkal třeba Padesáti metrů veřejného prostoru, ohrady na Palackého náměstí.
A.cz: Ohrada byla v jádru něčím nesmyslným, záměrně zabraný veřejný prostor, který ničemu nesloužil. Snažil jste se tam vzbudit nějakou reakci kolemjdoucích?
Mojí hlavní myšlenkou bylo ukázat na lhostejnost lidí k veřejnému prostoru. Čím víc je veřejný prostor rušnější, tím víc je zákonitě odosobněnější. Kdybych udělal padesát metrů někde ve vilové čtvrti, hned si toho někdo všimne. Na takhle frekventovaném náměstí, kde lidé jenom procházejí, to pozornost ani nevzbudí.
A.cz: Uvažoval jste někdy o opuštění anonymity, abyste věcem dodal větší legitimitu?
Ty věci jsou pro mě důležité samy o sobě. Třeba k balíkům sena navezeným na různá místa po Praze jsem se dva roky vůbec nepřihlásil. Věc prošla médii a sama o sobě fungovala. Byl jsem rád, že se mi povedlo ji protlačit, aniž by to bylo na základě nějakého renomé.
A.cz: Většinou tvoříte na hranici ilegality. Nenapadlo vás někdy pokusit se jít striktně legální cestou, byť by třeba objekt předem nebyl avizovaný jako umělecké dílo?
Většinou tím podle mě člověk přichází o svobodu. Možná by se to dohodnout i povedlo, ale většinou pak jsi omezený požadavky lidí, potažmo institucí a firem, s nimiž to děláš. Jejich snahou je se zviditelnit. Třeba Padesát metrů čtverečních byla do jisté míry kritika městské části. Toho, jak se město stará o veřejný prostor. Pochybuju, že by přispívalo na svou vlastní kritiku, a jejich tápaní se nakonec stalo součástí výstupu onoho díla. Padesát metrů navíc mělo ještě abstraktnější rovinu - jak se veřejný prostor oklešťuje i vizuálně. Ohrada byla také fyzickým zhmotněním toho, že někam nejde vstoupit. Takový prostor se vytváří i mentálně. Jsou dané určité vyhlášky a vzorce, které chování určují.
Balíky sena jsem dělal taky na Národní třídě. Tam už jsem je měl povolené. Šlo tam úplně o to samé, seno ve veřejném prostoru. Původně u nich někoho nařkli z veřejného ohrožení s tím, že se balíky můžou dostat do silnice, byť netušili, kdo to udělal.
U Národního divadla hrozila úplně stejná situace, ale najednou to nikdo neřešil, protože to bylo povolené. Došlo mi, že určitým způsobem testuji možnosti veřejného prostoru. Městskou část a policii víc popudilo, že si to někdo dovolil, aniž by se zeptal. Ne reálný dopad.
A.cz: Jak se balíky sena v ulicích podařilo zlegalizovat?
První jsem navozil všude možně po Praze. Pak jsem byl osloven Novou scénou, jestli bych nechtěl udělat něco na piazzetě Národního divadla. Bylo to právě krátce po balících sena. Napadlo mě, že přímo ta plocha k nim vybízí. Zapadlo to do sebe.
Řešil jsem jen určité dilema, jestli není blbý dělat to znovu, když to mám povolené. Pak jsem si uvědomil, že právě můžu otestovat veřejný prostor. Že si můžu otestovat, jaký postoj lidé zaujmou, když to někdo zaštítí. Tady jsem toho využil, spoustu jiných věcí jsem zase odmítl.
A.cz: Třeba nabídku Expa v Šanghaji jste vzal. Proč?
Tam jsem dlouho váhal, ale přišel nápad s Grafomatem, který jsem měl v hlavě už několik let. Jenom jsem na něj nikdy neměl peníze. Automaty stojí docela dost. Došlo mi, že by byl geniální paradox, kdyby automat na spreje byl sponzorovaný ze státní kasy. Stát sám graffiti potírá, ale pak dá peníze na mašiny, které reálně začnou fungovat v Praze a graffiti tady podporovat. Expo byl prostředek, jak tyhle mašiny získat.
Systém se takhle paradoxně chová. Původně diverzní subkultury pohlcuje do komerčního světa. Stávají se součástí establishmentu. Teď se mi dostala do ruky knížka Kup si svou revoltu. Ve všem se s ní neztotožňuji, ale je vlastně o tom, že revolta je přirozenou součásti kapitalistického systému už x desítek let, včetně třeba generace hippies. Systém se s ní vždy vypořádá, subkulturu pohltí a ona se stane jeho součástí. Je to přirozený vývoj, který dává vzniknout novým subkulturám.
Vědom si téhle věci se mi u Grafomatu podařilo systém využít a pořád si zachovat partyzánsko-podvratnou činnost. Grafomat je také o tom, že dnes je možné zkomercializovat téměř cokoliv, včetně graffiti a vandalismu. Je to kritika a výsměch zároveň.
A.cz: Je u nás někdo další, kdo o street artu uvažuje podobným způsobem, a snaží se vidět víc jeho aspektů?
Pokud se bavime čistě o lidech, kteří vychází z graffiti komunity, tak pár kluků z mladší generace myslím uvažuje podobně, ale ještě nemají moc prostor se vyjádřit. Ze starší generace bych řekl, že moc ne. Vladimír 518 nebo Vítek Svoboda z Cap Crew třeba přemýšlí podobným způsobem, ale jejich projev je hlavně vizuální a čistě graffiti. Takových lidí je víc, ale spíš jsou to právě lidé, co se soustředí na graffiti, a v samotné tvorbě graffiti se těžko reflektuje nějaký názor. Můžete připojit vzkaz, nápis vedle piecu a deklarovat svůj postoj, nejde však o podstatu. Tou je u graffiti psaní svého jména.
Pokud bychom se dívali na fenomén graffiti z širšího pohledu, můžeme se bavit třeba o hledání identity a objevování krajiny ve víru velkoměsta. Právě to jsou pro mě cenné zkušenosti, které se promítají do mé současné tvorby.
A.cz: Není tedy české graffiti trochu pohodlné tím, že se soustředí hlavně na obraz a dál nevidí?
Graffiti a street art jsou rozdílné věci. Samotné graffiti jo, i obrazem jde řešit něco navíc, ale graffiti je čistě jenom o písmu. Jenom o jménu a vyvíjení nějakého stylu. Je uzavřené samo do sebe. Na jednu stranu je tím tupě primitivně omezené, ale v tom spočívá jeho krása. Když jsem ještě dělal graffiti, byl jsem v tomhle hodně ortodoxní.
Kdežto street art dnes může být v podstatě cokoliv ve veřejném prostoru města, včetně performance. Za street art se považuje taky to, co vychází vizuálně z kultury graffiti. Tady už se pohled na věc liší v přístupech chápání onoho pojmu. Pro mě je slovo street art natolik zprofanované a svým způsobem pokroucené, že se s ním oháním co nejméně.
Vycházím z principů tvorby graffiti, ale jako kdybych odmazal dílo samotné a dělal něco jiného. Ohradu jsem udělal a nikoho jsem se na to neptal. Zachovávám si anonymitu, jdu to tam udělat stejně, jako kdybych šel někam udělat graffiti. Zásah do veřejného prostoru je na stejném principu, akorát se pohybuju v abstraktnější rovině a v myšlenkových konstruktech. Hraju si přímo s obsahem veřejného prostoru, on sám se stává náplní. Idea se posouvá dál, ale princip zůstává stejný. Zůstávám tak věrný svým kořenům.
A.cz: Městem posedlí je pro Česko první větší mezinárodní výstavou street artu, reflektuje podle vás jeho aktuální podobu?
Ano i ne. Z velké části ukazuje jen její grafickou vizuální podobu, což je pro mě trochu zklamání. V cizině už je více přístupů, založených třeba na prožívání městského prostředí a dobrodružství s ním spojená, přičemž kořeny v nich jsou stále zřejmé.
