Recenze - Výstava básníka, výtvarníka a překladatele Bohuslava Reynka s názvem Génius, na kterého jsme měli zapomenout, byla otevřena s velkou pompou. I z důvodu neobvykle bombastické reklamní kampaně byla očekávání veliká: půjde skutečně o přelomovou událost ve vnímání Reynkova díla či osobnosti, dojde opravdu ke slibované REVOLUCI, REINKARNACI či RESTARTU?
Pochybnosti vyvstaly poměrně záhy, a to hned s pojmenováním výstavy. V nedávných dějinách české kultury bychom jistě našli řadu umělců, které chtěl někdo - resp. abychom mluvili bez jinotajů: komunistický režim - většinové veřejnosti zatajit. Reynek ovšem nebyl autor, kterého by režim násilně potlačoval.
Je sice pravda, že komunisti jeho zámeček zestátnili a zřídili zde JZD, na druhou stranu ale Reynkův život v ústraní vycházel z velké části z jeho skutečné povahy a skromnosti, a navíc je dobré připomenout, že se jeho výtvarná tvorba - byť v omezené podobě - dostávala na veřejnost díky oficiálním výstavám, které - ač obvykle na regionální úrovni - probíhaly od roku 1964 celkem pravidelně.
Dále platí, že většina skutečných umělců měla po revoluci možnost své místo na veřejnosti znovu nalézt. U Reynka to platí víc než dostatečně. Dalo by se naopak říct, že málokterý umělec získal posléze takovou pozornost a uznání jako právě on.
Jeho básnické dílo vyšlo několikrát ve formě sebraných spisů, nemluvě o řadě výborů; znovu bylo publikováno několik jeho předválečných překladů; pozornost byla věnována jeho korespondenci; mimo to vyšlo několik vzpomínkových knih na něj.
Ten, který měl zapomenout
Co se výtvarného díla týče, současná výstava je v posledních letech minimálně třetí velkou v Praze (po výstavě v letohrádku Hvězda roku 2002 a výstavě v Domě U Kamenného zvonu z přelomu let 2011 a 2012), nemluvě o řadě výstav menších a regionálních (Pardubice, Kutná Hora, Litomyšl). Troufám si říct, že Reynek jako výtvarník a básník měl již možnost vstoupit do obecného kulturního povědomí víc než důstojně a díky nesporné umělecké kvalitě všech složek své tvůrčí osobnosti si zde získal místo neochvějné, ba až kultovní.
Vrací se tedy otázka, jak rozumět názvu výstavy, který zjevně neodpovídá realitě. Kdo je tím emotivně laděným kolektivním "my", na které se název obrací? A jde skutečně o Reynka a jeho "připamatování", nebo o marketingový tah, jenž cílí na ty, kteří o umělci nikdy neslyšeli a takto se mohou uklidnit, protože hned vědí, kde se stala chyba?
Naše pochybnosti pokračují v okamžiku, kdy v doprovodných textech k výstavě zjišťujeme, že umělecká díla jsou jen záminkou k něčemu jinému - totiž duchovnímu probuzení, občerstvení, prozření: "Můžeme z nich pít vnitřní sílu jako z léčivého pramene. A zažít znovuzrození. I kdyby to mělo být znovuzrození jednoho jediného z citů, o nichž jsme si mysleli, že v nás už vyhasly, je to hodně. Víc než hodně."
Tvůrci výstavy mají obavy, že "ti, jejichž duši je posílení lidstvím Bohuslava Reynka nejvíce třeba, jej neslyší". Tak jako je návštěvník výstavy předem definován jako "ten, který měl zapomenout", je mu i předem řečeno, co má během výstavy prožít: "Vy jste nyní u pramene. Byť nikdy nevyschne, teď máte jedinečnou příležitost napít se z něj opravdu zhluboka. Tak jako nikdy předtím a pravděpodobně nikdy potom…"
Duchovní rozměr jako konzumní zboží
Opět se ocitáme na nebezpečné hraně. Nezpochybnitelný duchovní rozměr Reynkových děl je prezentován jako konzumní zboží, po kterém je třeba jen sáhnout. Unikátní vztah mezi divákem a uměleckým dílem, z něhož může vyšlehnout i duchovní prožitek či posila, je zde zploštěn na úroveň pouťové atrakce či automatu na duchovno.
Tomu bohužel trochu odpovídal i úvodní "pašijový" průvod z katedrály sv. Víta k místu konání výstavy, včetně vzkříšení plného technického dýmu a nekompromisních kytarových rifů.
Zmíněné předběžné otázky začaly doplňovat ty, které se vyrojily po překročení prahu Valdštejnské jízdárny. Anotace slibuje, že "vůbec poprvé je výtvarné dílo básníka a grafika Bohuslava Reynka vystavováno v celé své bohatosti. (…) Tak, abychom v plné síle pochopili jeho vývoj, zrání a hloubku", že je to výstava "dosud nejrozsáhlejší a nejkomplexnější".
Kdo by však - po zkušenosti zmiňovaných předchozích výstav - hledal například Reynkovy olejomalby, kresby či pastely, pátral by marně. Až na výstavě totiž člověk zjistí, že vystavovány jsou pouze grafické listy. Netřeba zdůrazňovat, že očekávání jsou tímto faktem docela zaskočena, vždyť právě komplexnost měla být tím hlavním tahákem. Ale budiž, Reynek je nakonec skutečně hlavně grafikem.
Následuje ovšem další překvapení. V začátcích své grafické tvorby se Reynek věnoval linorytu, který dobře odpovídal expresionistické inspiraci jeho básnické tvorby - ovšem z jeho lin nenajdeme na výstavě opět ani jedno.
Neúplnost i grafického díla je dále patrná mj. také ve slavných grafických cyklech. Z Dona Quijota jsou ze čtrnácti grafik vystaveny tři (a to dokonce ne u sebe). Z devíti grafik cyklu Job jsou vystaveny jen čtyři. Je nepochybné, že mezi více než třemi sty vystavenými grafikami je několik zcela nově objevených, a tedy že soubor je v tomto smyslu unikátní.
Za pozornost například jistě stojí pořád méně známé Reynkovy clichés verre z 50. let, jichž je vystaveno třicet (i když je u nich uvedeno, že jich je celkem víc než sedmdesát). Ovšem v souvislosti s výše uvedeným je haló, které kolem sebe výstava šíří, minimálně matoucí.
Obvykle v noci za světla svíčky
To bohužel potvrzuje i celková koncepce uspořádání vystavených grafik. Ta je totiž vedena v zásadě prvoplánovou chronologickou posloupností děl. Přes dvě stě metrů dlouhá výstavní stěna, vinoucí se prostorem Valdštejnské jízdárny, sice působí velmi majestátně, podtrhuje ale přímočarost tohoto konceptu.
Člověk by čekal, že několikátá Reynkova výstava vykročí trochu dál, směrem k odvážnějšímu a invenčnějšímu uspořádání. Výtvarná originalita každého z Reynkových tisků stojí v jistém napětí k určité monotematičnosti ikonografických typů - a například právě to by mohlo být výzvou k novému výstavnímu zpracování celého souboru, které by s tímto faktem umělo tvůrčím způsobem pracovat.
S tím souvisí i další nesplněná ambice, o níž se dočteme na internetových stránkách výstavy: "Tato výstava si vzala za své očistit Reynkovo dílo od nánosů, které se po desetiletí usazovaly na jeho tvorbě, od představ před světem uzavřeného podivína ryjícího za ranního kuropění svoje desky."
Nutno konstatovat, že výstava tento "stereotyp" nijak nereviduje, spíše naopak. V celém prostoru expozice se opět setkáváme s těmi stejnými ikonickými fotografiemi Reynka, jak na kuchyňské židli škrabe do svých destiček, a doprovodný text nás nenechá na pochybách, že tak činil "obvykle v noci za světla svíčky".
Jak přispět na opravu statku v Petrkově?
Finanční příspěvky na vybudování galerie na statku v Petrkově lze zasílat Nadaci Reynek na číslo účtu 264522734/0300.
Všechny tyto závěry v nás vyvolávají pocit jisté promarněné šance. Nejde o žádnou přelomovou výstavu, která by svého umělce posunula v povědomí veřejnosti někam dál. Je to výstava, na kterou přijde i díky mediální kampani bezesporu ohromné množství lidí, z nichž mnozí třeba uvidí Reynkovo dílo poprvé. Věřím, že si odnesou silný zážitek ze setkání se skutečným umělcem a duchovním člověkem. Mám jen obavy, že jim v tom budou trochu překážet všechny ty marketingové triky, které jim dlouho dopředu napovídají, co mají ve skutečnosti vidět.
Druhotná sakralizace
Jedna z teorií popisuje dynamiku uměleckého vývoje jako cestu od kultu k estetice. Dílo se v dějinách postupně vymaňuje ze služebného postavení v rámci kultu a náboženství a posiluje svou svébytnost jakožto čistě estetického objektu. Cenou za to je ovšem to, že se stává komerčním artiklem.
Tento proces, který vrcholí v moderně, se v postmoderně komplikuje. Jedním z ukázek toho může být jev, kdy je již komercionalizované umělecké dílo druhotně sakralizované, aby se ještě zvýšil jeho tržní potenciál.
Měl bych obavy, jestli se toto právě teď neděje s Reynkem, který jako člověk ani umělec nebyl orientován na masy (popularitu, úspěch, proslulost). Kult, který se kolem něho v dobách nesvobody a ještě krátce poté rozrůstal, byl dobově podmíněn a jistě není ideálním stavem.
V tomto smyslu je v pořádku, aby bylo jeho dílo "desakralizované", zbavené příznaků exkluzivity určené jen pro hrstku zasvěcených, aby bylo otevřené kritickému zkoumání a svobodnému vnímání. Nemělo by se ale jít cestou druhého extrému, kdy se budou s pomocí reklamních postupů masy lidí přesvědčovat o tom, že je jejich život neúplný a méněcenný, pokud nebudou milovat grafiky Bohuslava Reynka či jeho básně. Tato neupřímná cesta není službou umělcovu dílu a jeho kvalitám, ale jen způsobem, jak se na něm obohatit.
Odchod z výstavy kolem obchůdku se suvenýry ovšem potvrzuje neblahá tušení. Téměř cynicky pak působí leporelo Bohuslav Reynek - Boříkova říkadla, kde jsou na Reynkovy grafiky nasazeny rádoby reynkovské říkačky. Doteď mi v uších zní: "líná kočka na gauči / do taktu jim zamňaučí."
Reynek: Génius, kterého jsme měli zapomenout. Valdštejnská jízdárna, Praha. Do 31. července 2014. Otevřeno denně 10 - 19 hodin. Více na www.reynek.cz.
