Nové knihy - Po Velkém knižním čtvrtku se vracíme ke knižním novinkám. Představíme knihu Jiří Mucha, společenský agent Charlese Laurence, autobiografický příběh, který odkrývá známého spisovatele a polistopadového předsedu českého PEN klubu jako agenta StB, sbírku povídek Jaro 1941 polské autorky Idy Finkové, syrové příběhy obětí holokaustu, jako třetí tip jsme vybrali jeden z nejoceňovanějších francouzských románů posledních let - Klub nenapravitelných optimistů.
Na závěr také připomeneme letošního laureáta Ceny Jaroslavy Seiferta Vladimíra Binara.
Charles Laurence: Společenský agent Jiří Mucha (Prostor)
Jiří Mucha a Charles Laurence. Dva muži, kteří se setkali jen několikrát - přesto se jejich osudy propletly natolik, že se druhý jmenovaný rozhodl po několika desetiletích vydat veřejné svědectví, v němž malý chlapec vzpomíná na šarmantního pána, který se v padesátých letech točil kolem jeho maminky. Mohl tehdy tušit, že milostné vzplanutí syna slavného malíře je celé v režii komunistické Státní bezpečnosti?
Láska a žal za železnou oponou - intriky, sex, špioni. Podtitul, kterým Laurence knihu opatřil, může svádět k přesvědčení, že obsah bude více či méně bulvární sprškou faktů nepodložených a dnes již neověřitelných. Není. Laurence, který se do Prahy dostal v roce 1957 coby syn prvního tajemníka britského velvyslanectví, vzpomíná na dobu, která se zapsala do historie jeho rodiny, střídmě a faktograficky přesně.
Muchovi coby neodolatelnému svůdci podlehla Laurenceho matka. Milostný poměr, režírovaný StB pak stál na pokraji krachu manželství Laurencových rodičů, nepřímo autor Muchu viní i ze smrti své sestry, které během dospívání podlehla mentální anorexii.
Kontroverzní kniha, odhalující skrytý život Jiřího Muchy vyšla 12. října, první vydání bylo po týdnu beznadějně rozebráno. Na pultech knihkupectví je první dotisk, dá se předpokládat, že ani ten se na nich dlouho neohřeje.
Čtěte také
Zemřela Geraldine Muchová, snacha Alfonse Muchy
Ida Finková: Jaro 1941 (Barrister & Principal)
Narodila se v roce 1921, zemřela loni. Za svoje knihy obdržela Izraelskou cenu za literaturu (2008), Cenu Anne Frankové (1985), Sapirovu cenu či italskou Cenu Alberta Moravii. Narodila se na Ukrajině (na území, patřícím tehdy Polsku) židovským rodičům, za války skončila v ghettu a posléze na nucených pracích v Německu. Po osvobození žila v Polsku, v roce 1957 se přestěhovala do Izraele, kde žila do smrti. Ida Finková, po celém světě známá a ceněná literátka. U nás stála dosud na pokraji zájmu.
Splatit dluh a představit dílo slavné Polky českému čtenáři se rozhodlo nakladatelství Barrister & Principal - z pěti knih, které Ida Finková za svůj život napsala, vydává tu poslední. Jmenuje se Jaro 1941 a v polském originálu vyšla v roce 2009. O čem vypráví? Jedná se o soubor krátkých povídek, v nichž se Ida Fink dívá na holokaust očima obětí a těch, na které ještě „nepřišla řada".
O holokaustu toho bylo napsáno hodně. Romány, novely, divadelní hry, osobní zpovědi těch, kdo přežili i těch, kdo by raději nepřežili. Ida Finková přidává do sbírky svědectví knihu povídek - krátkých a sveřepých dílek, která mají i po tom všem, co už o holokaustu čtenář ví a očekává, sílu bodnout do srdce.
Jean-Michel Guenassia: Klub nenapravitelných optimistů (Argo)
Téma emigrace je českým čtenářům více než blízké. Egon Hostovský, Pavel Kohout, básníci Ivan Diviš či Jiří Gruša. Ti všichni ve svých knihách vyjadřovali stesk člověka po domově, který ač je blízko, je nekonečně daleko.
Klub nenapravitelných optimistů Jeana-Michel Guenassia je francouzská variace na emigrantské téma. Mladý hrdina Michel se v roce 1959, na začátku alžírské války, v zadní místnosti bistra, ve kterém spolu hrávali šachy J.-P. Sartre a J. Kessel, setkává s nesourodou společností utečenců z Východu. Český diplomat Pavel, ruský lékař Igor, jenž do Paříže uprchl před stalinskými čistkami, a další jsou přes tíži svých osudů „nenapravitelnými optimisty". Optimisty, kteří berou život s nadhledem a budoucnost v jejich očích není černobílá.
Jean-Michel Guenassia, alžírský rodák, více než osmisetstránkovým románem na poli vážné literatury debutoval v roce 2009 (předtím napsal jednu detektivku a psal scénáře pro televizi) a ihned zaznamenal velký úspěch. Jen ve Francii se prodalo více než 180 000 výtisků, ještě v roce 2009 román získal Goncourtovu cenu středoškoláků, o rok později pak Cenu čtenářů časopisu Our Time. Příběh dospívání jedné generace na pozadí studené války, emigrace a alžírské války má velkou šanci oslovit i českého čtenáře.
Vladimír Binar získal Seifertovu cenu pro rok 2012
Letošní rok je pro něj výjimečný - jen málokomu se podaří, aby jeho dílo bylo oceněno v jednom kalendářním roce dvěma literárními cenami. Vladimíru Binarovi ano - stal se laureátem prvního ročníku Cen Česká kniha (převzal ji na veletrhu Svět knihy), 16. října 2012 pak v rezidenci pražského primátora dostal prestižní Cenu Jaroslava Seiferta pro rok 2012 za povídkový triptych Číňanova pěna, vydaný v roce 2011 nakladatelstvím Triáda.
Zařadil se tak po bok dalších známých jmen - Karel Šiktanc, Jáchym Topol, Ludvík Kundera, Ivan Martin Jirous, Václav Havel, když zmíníme jen oceněné z posledních let.
Za minulého režimu Vladimír Binar publikovat nesměl, po roce 1989 se umělecky odmlčel dobrovolně. Nesouhlasil s poměry, které panovaly ve vztazích mezi autory a nakladateli, své první knihy vydal až na přelomu tisíciletí.
"Porota ocenila Vladimíra Binara jako autora textů, v nichž se básnická imaginace prolíná s vypjatou autenticitou a které představují i významné existenciální svědectví člověka této doby," řekl k výběru poroty zakladatel Nadace Charty 77 František Janouch.
Nezbývá než souhlasit.
