Spolupracoval s Divadlem Viola, Divadlem za branou či Divadlem Na zábradlí nebo redakcemi několika časopisů, například s Tanečními listy nebo samizdatovým Divokým vínem. Svůj talent uplatnil též jako grafik.
Od 60. let minulého století vytvářel grafické úpravy propagačních materiálů, plakátů, obalů gramofonových desek, knih, výstav. Od roku 1992 vedl šest let seminář multimediální tvorby na pražské FAMU. Vedle toho neustále rozvíjel vlastní výtvarný styl.
"Měl velmi výjimečné postavení v kontextu naší dokumentární fotografie. Většina ostatních rozvíjela humanistickou fotografii, jeho snímky byly syrovější a z dnešního hlediska modernější," myslí si fotograf, pedagog a teoretik fotografie Vladimír Birgus, který s Jasanským začátkem 80. let spolupracoval na fotografické publikaci Město.
"Scházeli jsme se často u něj doma a vybírali jsme ze stovek fotografií. Knížka měla vyjít v roce 1983 v nakladatelství Práce, ale když byla v tiskárně, prohlásili ji za ideologicky špatnou," vzpomíná Birgus na cenzorský zásah, při kterém šel do stoupy celý náklad, čítající deset tisíc kusů.
"Pavel tam měl mnoho fotografií, které nebyly moc optimistické, jeho pohled na svět kolem nás byl dost tvrdý," říká Birgus, který také nebyl "nevinný". I jeho fotografie nelichotivě reflektovaly dobu komunismu nejen v Československu, ale také v jiných zemích.
"Zachránil jsem tři výtisky z tiskárny, další měl také Pavel a fotograf Jiří Hanke, který se k tomu nějak přichomýtl. Celkem se jich dochovalo asi osm," vypočítává Birgus cenné trofeje.
Kniha vyšla v "nezávadné" podobě o rok později. Je tedy možné přesně označit snímky, které vadily.
O novou podobu knihy se postaral fotograf Miroslav Hucek. "On tu knihu měl předělat, což také udělal, bez toho, aby mě nebo Pavla k tomu pozval," vzpomíná Birgus.
Ideologicky nepřípustné záběry, jež ukazovaly devastaci lidí tehdejší doby i prostředí, nahradily Huckovy optimističtější fotografie. Birgus to hodnotí smířlivě, ani tak prý kniha není špatná.
Po 80. letech se Jasanského tvorba začala rozbíhat do dalších médií. Věnoval se multimediálním instalacím a stal se průkopníkem českého videoartu. "Vrcholem tohoto období je zřejmě první videosocha v Čechách: monstrózní instalace Divák z roku 1989, v níž zkombinoval existenciální, tuší domalovaná fotoplátna se sochou," popisuje kurátor Pavel Vančát sedící postavu, která měla místo hlavy zapnutou televizní obrazovku.
Vančát, jenž mu připravil několik výstav, za nejdůležitější považuje Jasanského obsáhlý cyklus Nová krajina, noví obyvatelé z konce 80. let. Popisuje jej jako "svědectví o životě světa a věcí kolem nás, který nás dráždí a provokuje tím, že dokáže existovat zcela bez nás samých", jak napsal v katalogu ke stejnojmenné výstavě. Ta se konala předloni v Ostravě.
Pavel Jasanský byl pro mnoho fotografů vzorem. "Na jedné straně byl velmi komerčně úspěšný, fotografoval zpěváky a dělal obaly desek, na druhé straně se snažil dělat fotografie pro sebe, které bylo těžké publikovat," shrnuje Vladimír Birgus, pro kterého byly Jasanského výstavy silným zážitkem.
"Vedle Jindřicha Štreita nebo Viktora Koláře nikdo další nedovedl tak naturalisticky, ale přitom zobecňujícím způsobem ukázat naši dobu. Pavel Jasanský měl navíc smysl pro surreální atmosféru, dovedl vystihnout okamžiky přízračnosti v obyčejných momentech," dodává.
Jasanského nejoceňovanější černobílý soubor Nová krajina, noví obyvatelé tvoří absurdní výřezy z městské krajiny a surreální zátiší z domácností a jiných interiérů. Je to zázemí, ze kterého vyrostl také styl Jasanského syna Lukáše, jenž s Martinem Polákem tvoří výraznou dvojici současného českého umění.