Recenze - Prozaička a básnířka Nicole Kraussová (1974) má mezi americkými literárními kritiky pověst zázračného dítěte, krásné mladé ženy, jež s manželem Jonathanem Safranem Foerem tvoří hvězdný pár židovské literatury nejmladší generace. Mezinárodního úspěchu se dočkal její druhý román Dějiny lásky (The History of Love, 2005, česky 2006) a její nejnovější opus Velký dům (The Great House, 2010) jen potvrzuje, že Nicole Kraussová kromě svého půvabu těží především z tvrdé práce, inteligence a mateřské zkušenosti.
Čínská skříňka
V rozhovoru s Jeffreym Brownem hovoří autorka o své fascinaci románem, žánrem, jenž v sobě skrývá svobodu, co se zápletek a struktury týče. Ve Velkém domě je toto přesvědčení přeměněno v proměnlivou fikční krajinu, kde lze najít Jeruzalém, Londýn, Oxford či Londýn, a projít s postavami nechronologicky okamžiky polských transportů, sedmdesátých let Pinochetovy vlády či naši současnost.
Pětice zdánlivě si vzdálených vypravěčů odkrývá své příběhy, které do sebe však zapadají jako v čínské skříňce. Nepříliš úspěšná spisovatelka Nadia líčí své setkání s chilským básníkem Danielem Varskym na počátku sedmdesátých let, zde se poprvé dostává na scénu první z putujících motivů celého díla - obrovský stůl připomínající „pult středověkého čaroděje", který Daniel u ženy zanechá. Když se takřka po třiceti letech objeví údajná dcera Varského a stůl si odveze, Nadiin život se začne systematicky rozpadat. Arthur Bender (profesor romantické literatury - Kraussová naprosto přesně ví, co svými aluzemi na literární a umělecká díla obecně chce říct) vypráví o své zesnulé ženě Lotte Bergové, jejíž spletitý život vyrůstající z utrpení v dětském transportu a traumatické poválečné události, se mu až nyní odkrývá. A to včetně jejího vztahu k Danielu Varskému a - považte - obrovskému stolu, který mu věnovala. Mladá dívka Isabel líčí svůj vztah s Joavem a Leou Weiszovými, podivnými sourozenci, jejichž otec pátrá po předmětech zkonfiskovaných za války Židům - a ano, běží zde i o jeden monstrózní stůl. A nakonec jeden rozhněvaný otec promlouvající po smrti své ženy k navrátivšímu se synovi. Jako poslední promlouvá Weisz, záhadný svou neproniknutelností a urputností.
Potřeba alespoň zběžně nastínit vyprávěcí linie je motivována jejich provázaností, nikoliv snahou ukázat, jak do sebe všechno nakonec zapadne. Konec totiž tato kniha v podstatě nemá, čímž simuluje existenci samotnou.
Kruhy na vodě
Kraussová ve zmíněném rozhovoru popsala strukturu svého románu jako součinnost planet, jež rotují kolem sebe předem daným způsobem, aniž by musel být osvětlován. Jak bylo řečeno, nejde o odhalení, jakou roli má vlastně onen stůl v životech hrdinů, román drží pohromadě za pomoci několikanásobných motivických a tematických zrcadlení. Jen namátkou a bez nároků na významovou hierarchizaci - téma ztráty (dítěte, partnera, drahocenné věci) a následné samoty, která člověka vcucne jako bezedná tma, až člověk cítí jen „trvalý stav nepochopení", dědictví ve smyslu duchovním i materiálním, motiv dětského výkřiku, jenž probudí v protagonistech vědomí jakési nadosobní tragédie, motiv hozeného kamene, o němž nikdo neví, kam doletí. A stejně jako se po hodu kamenem na vodní hladině rozvlní nezřetelně kruhy, i Velký dům prostupují okamžiky, které spolu souzní, byť by mezi nimi byla vzdálenost jednoho kontinentu či dekády. Vystupují v paměti čtenáře jako ozvěna, člověk pátrá, kde už podobnou scénu viděl - a vždycky se ukáže její odvrácená tvář.
Nicole Kraussová nevypráví jeden příběh, ale ani čtyři oddělené. Jde o variace předkládané precizně stylově i emočně odlišenými hlasy, jež tvoří zcela konzistentní celek - a to jaksi mimoděk, s lehkostí a i přesto, že „spisovatel není skutečnému světu povinován žádnou přesností nebo pravděpodobností".
Podobně jako má stůl Daniela Varského devatenáct zásuvek (z nichž je jedna zamčená), tak se postupně otevírají osudy hrdinů a společně vytvářejí břemeno, s nímž není snadné pohnout. Velký dům je totiž vedle leitmotivů a stmelujících témat prosycen hlubokou melancholií, vážností, s níž se přistupuje k lidským vztahům.
Velký dům
„Uběhly dva tisíce let, říkával mi otec, a dnes je každá židovská duše vystavěná kolem domu, který v tomto ohni shořel, domu tak velkého, že si každý z nás vzpomíná jen na jeho drobnou část: na vzorek na zdi, na suk ve dřevě dveří, na světlo dopadající na podlahu. Ale kdyby se všechny židovské vzpomínky poskládaly (…) Dům by opět stál."
Titul románu odkazuje na starozákonní zmínku o vypálení jeruzalémského chrámu Římany, nicméně to nestačí, aby byla autorka nutně spojována výlučně s „židovskou literaturou". Kraussová si spíše všímá opět širšího tématu - vykořeněnosti, která může mít emocionální i geografickou podobu. Každá z postav opouští svůj stereotyp a vydává se nedobrovolně na pouť, při níž ztrácí své jistoty, nakrátko opouští i svůj dům a vydává se do moci někoho cizího.
Metafora prostoru, zabydlování, obývání i obcování nabývá v příběhu mnoha podob. Ohledává se prázdnota po nenarozeném či odloženém dítěti, blízkost mezi sourozenci a jejich otcem, pusto po masivním kusu nábytku, prázdný důlek na manželské posteli.
Není v podstatě možné říct, o čem román Velký dům je. Lze popsat jednotlivé příběhy, ale bude to totéž jako udávat polohu, rychlost a váhu těles jedné galaxie. Horečnatost vzpomínkových monologů, líčení milostných zážitků či lítost plynoucí z upřímné reflexe bolestivých ztrát lze jedině prožít, při čtení, bez odstupu.
Nicole Kraussová: Velký dům. Překlad: Michaela Marková. Vydalo Argo, 2011
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čtete rádi knihy?
