Glosa - Na vernisáži výstavy Nebe nad námi je naše! ve squatu Cibulka panovala uvolněná atmosféra. Přitom pozice obyvatel posledního pražského squatu je značně nejistá, stejně jako budoucnost empírového zámečku, který už téměř čtvrt století chátrá navzdory protestům laické i odborné veřejnosti.
Případ Cibulky je pouze jednou ze sedmi squaterských kauz, které připomíná výstava probíhající v pražské venkovní galerii Artwall umístěné v opěrné zdi Letenských sadů na nábřeží Kapitána Jaroše.
Podobu těchto stručných dějin místního squattingu v podání umělecké skupiny Nová věčnost (Pavel Karous, Helena Sequens, Adam Stanko) inspirovaly ručně malované vietnamské protiválečné plakáty ze 60. a 70. let. Rovněž název výstavy si autoři vypůjčili z plakátu vietnamské malířky Phan Thông z roku 1967 a jednotlivé náměty následně upravili s přihlédnutím k novému obsahu. Místo rolnic s puškami přes rameno tak na zdi pod Letnou pochodují aktivisti s pákovými kleštěmi. Matka s dítětem v náručí nevyhlíží americké bombardéry, ale policejní obušek s nápisem „pomáhat a chránit“ a nad hlavami aktivistů vlají rudé a černé prapory anarchistického hnutí.
Ostrovy svobody
Sérii zahajuje legendární squat Ladronka vyobrazený jako „ostrov svobody“. Plakátu dominují dlaně vyzdvihující okřídlené srdce se siluetou budovy obklopené rudo-růžovou aureolou. Idylickou atmosféru výjevu ruší pouze vlnobití bankovek na moři kapitálu, v němž se peníze proměňují v obrysy žraločích ploutví coby předznamenání represí přicházejících po přelomu tisíciletí.
Přestože squatting nebyl v České republice nikdy legální, v 90. letech stát squatery převážně toleroval a přitvrzovat se začalo až po roce 2000. Podobná situace nastala v době po hospodářské krizi i v jiných státech EU, kde v posledních letech rovněž přibývají paragrafy, které squaterům komplikují život. Směrem k větším restrikcím se posouvá například i tolerantní Holandsko, kde nejnovější legislativa kriminalizuje dosud legální obsazování ladem ležících budov.
Přímým důsledkem politiky represe bylo v roce 2009 vyklizení dalšího z dlouhodobě fungujících pražských squatů, vily Milada, kde místní squateři jedenáct let provozovali alternativní kulturní centrum. Podle autorů ze skupiny Nová věčnost symbolizuje Milada radikální odpor vůči hodnotám většinové společnosti.
Proto se postava na plakátu s heslem „Bez budoucnosti“ obrací k divákům zády. Motto zároveň odkazuje k situaci, kdy po násilném vyklizení Milady, kde po boku policistů zasahovali i neonacisté ze soukromé ochranky, česká squaterská scéna osiřela. Pocit frustrace však záhy přerostl v potřebu jednat a v českém squaterském hnutí přichází obrat směrem k větší politizaci.
Následující krátkodobé zábory na Albertově, ve Washingtonově ulici a na Pohořelci už patří do této nově politizované éry charakterizované heslem: „Squatting není jen řešení bytové situace, ale především aktivní politický postoj.“
Posledně zmiňovaná akce uskutečněná v roce 2013 v rámci projektu Vzpomínky na budoucnost – Obsaď a žij! sebevědomě odkazovala k místní squaterské tradici – konkrétně ke dvacetiletému výročí obsazení Ladronky – a zároveň upozorňovala na chátrání a spekulace s nemovitostmi.
Zatímco v případě budovy bývalých parních lázní na Albertově se jedná o italské spekulanty, barokní dům na Pohořelci využívá majitel Radovan Vítek jako mrtvou schránku, respektive údajné sídlo více než stovky firem. Na rozdíl od výše uvedených nemovitostí, které jsou v soukromých rukách, léta nevyužívaná budova ve Washingtonově ulici patří ministerstvu spravedlnosti. Pokus o její proměnu v improvizované kulturní centrum, zorganizovaný iniciativou Obsaď a žij! v čase voleb pod heslem „Volíme 365 dní v roce“, opět skončil policejními manévry za přítomnosti vrtulníků a těžkooděnců.
S Autonomním sociálním centrem Klinika – posledním z mapovaných kauz – vstupuje český squating do další fáze. Aktivisté vsadili na změnu strategie a pokusili se s majitelem, tedy státem, vyjednávat oficiální cestou. Po násilném vyklizení centra, které tentokrát fungovalo deset dní, se squaterům povedlo obnovit jednání s městskou částí Praha 3, prostřednictvím sociálních médií oslovili širokou veřejnosti a získali nečekaného spojence v osobě Andreje Babiše.
Ten má jakožto ministr financí ve své gesci Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který objekt bývalé plicní kliniky spravuje. Den po vernisáži výstavy Nebe nad námi je naše! přinesla média zprávu, že projekt kliniky zvítězil ve výběrovém řízení, a tedy už nic nebrání podpisu smlouvy o výpůjčce.
Tento momentální happy end v případě Kliniky je však jen kapkou v moři. Pokud si squaterské hnutí předsevzalo bojovat s nadřazováním vlastnického práva nad právo na bydlení nebo ochranu památek, rozhodně nepůjde o lehký zápas. Jednou ze zbraní squaterů, která by jim mohla získat podporu veřejnosti a nabourat médii hojně popularizovaný image flákače a feťáka, může přitom být i výstava Nebe vysoko nad námi je naše!
„Vyvlastnit v zájmu kultury!“ „Squatting není zločin.“ „Squatting je řešení.“ „Vlastnictví není posvátná kráva“ a „Vlastnictví zavazuje“ hlásají hesla z plakátů pod Letnou. Umělci jejich prostřednictvím vstupují do dialogu s diváky, kteří mají většinou o squattingu jen mlhavou a často dosti negativní představu.
Pomocí úderných sloganů se je pokoušejí motivovat ke kritickému pohledu na problémy, na něž squaterské hnutí systematicky upozorňuje už leta: Proč jen v Praze živoří tisíce bezdomovců, když přitom tolik prázdných domů chátrá? Podle Nové věčnosti je na vině neoliberální systém, který pokřivuje hodnoty a nepřiměřeně chrání soukromé vlastnictví (ovšem jen když se to hodí, jak názorně dokazují vyvlastněné pozemky v zájmu stavby dálnic).
Nová věčnost volí formu, která – zvláště v kontextu kamenných nik „pod Stalinem“ – může mnohým nepříjemně asociovat komunistickou propagandu z padesátých let. Jazykem úderných manifestů promlouvá skupina i ve svém prohlášení, v němž vykresluje vizi kulturní a společenské revoluce. Zde však, stejně jako v samotných plakátech, zjevně prosvítá pod maskou patosu sebeironický tón.
Hra s rétorickými gesty propagandy v sobě obsahuje prvek sebereflexivity, která autoritativní tón zpochybňuje. Vážně míněná podpora squaterskému hnutí, s nímž umělci aktivně spolupracují už od záboru domu na Pohořelci, nezapře uměleckou distanci a nadsázku. Vizuální podoba projektu v sobě spojuje poetiku vietnamských plakátů s punkovou estetikou a seriózní kritiku spekulantských praktik majitelů a policejní brutality lehce pančuje naivním idealismem Neználka, který nechápe, jak mohou jahody v lese někomu patřit.
Když v textu prohlášení umělci deklarují, že „pomocí eugeniky a genetického inženýrství budou moci jako sochaři modelovat tvárnou masu, (...) nové generace lidí, kteří budou schopni ocenit zářné výsledky kulturní politiky umělecké skupiny Nová věčnost,“ nebo pyšně hlásají, že vznikne „380 milionů tun uměleckých děl pro naše města ročně,“ provádějí svéráznou dekonstrukci jazyka propagandy, který si pro svůj záměr přivlastnili, a zároveň ironizují svou vlastní pozici angažovaných „dělníků kultury“.
Podle autora knihy Stínová města Roberta Neuwirtha provozuje nějakou formu squattingu více než miliarda lidí, tedy každý sedmý obyvatel naší planety. V jeho podání se jedná spíše o obyvatele slumů, favel a „stínových měst“, která oficiálně neexistují, než klasické squatery „západního střihu“, ale i kdyby se jednalo o značně nadsazená čísla, ukazuje tento pohled squaterství nikoli jako škodlivou marginální záležitost, ale jako součást globálního řešení sociální nerovnosti a nedostatku dostupného legálního bydlení.
Squatting je v našich lokálních podmínkách spíše okrajovým jevem, ale jeho význam, stejně jako význam autonomních kulturních a sociálních center, která squateři provozují, není pro společnost jako celek zanedbatelný. Tyto aktivity poukazují na alternativní způsoby správy nemovitostí, budují povědomí komunity a ve výsledku mohou probudit obyvatele měst z letargie a lhostejnosti vůči chátrajícím památkám i potřebným lidem kolem nás.
