Pro tamní České centrum, kde se objekty Petra Nikla, Milana Caise nebo Václava Smolky vystavovaly, to byla nejúspěšnější akce v posledních letech. O práci Českého centra v ulici Bonaparte, které leží na dohled od muzea Louvre a blízkosti kostela Saint-Germain des Prés a kavárny U Dvou Magotů, mluví jeho ředitel Michael Wellner-Pospíšil.
Jaká je idea Českých center, kterých je po světě dvacet? Mají sloužit jako kulturní ostrovy pro Čechy žijící v zahraničí nebo domácím představit českou kulturu?
Čechy nikterak nevylučujeme a jsme rádi, když se k nám přijdou podívat, ale my jsme tu proto, abychom senzibilovali cizí národnosti v Paříži i mimo ni. Naší cílovou skupinou jsou Nečeši, to je asi nejpřesnější. Obecně mají Česká centra tři hlavní linie: kulturní, turistickou a ekonomickou.
A jak se ve městě, které kulturní nabídkou rozhodně nestrádá, lákají návštěvníci na české umění?
Snažíme se překvapovat, a to se nám daří. Mícháme českou kulturu s francouzskou - protože na tu svoji jsou Francouzi daleko zvědavější. Takže třeba v klasice často čeští hudebníci hrají francouzské skladby a naopak. Máme i marketingové lákadlo, před pěti lety jsme založili jazzový klub, kde se každý pátek hraje a kam chodí i cizinci z Ameriky, Japonska nebo Itálie... a je příjemné, když se vrátí na jiný koncert nebo výstavu.
Společně s programem Centra přitom dostanou i leták "visitez Český Krumlov"?
Samozřejmě, teď se CzechTurism zaměřuje hlavně na propagaci krajů, s ambasádou pořádáme semináře, je to mravenčí práce. Francouzi o nás zásadně mluví jako o Československu, pletou si nás s neexistující Jugoslávií nebo Čečenskem. Nechci zdejšímu školství sahat do svědomí, ale pokud jde o studium zeměpisu, mají co dohánět. Stalo se nám, že do naší turistické kanceláře přišel člověk, koupil si mapu a pak byl u pokladny překvapený, že na ní nemůže najít naše hlavní město Budapešť. Když to hodně přeženu: až většina Francouzů bude vědět, že Česko je v Evropě a vzdálenost mezi Paříží a Prahou je stejná jako mezi Paříží a Nice, bude to velký úspěch.
Co je z českého umění možné exportovat, co má mezinárodní srozumitelnost?
Z filmů vlastně nic, kromě Štěstí Bohdana Slámy a kdysi filmů nové vlny sem žádné nepronikly. Buď je chyba v nich samotných, nebo v tom, jak se nabízejí. To platí i o výtvarném umění: proč by měl Francouz chodit na české konceptuální umění, když ho tady má tři tuny?
Ale velmi dobře jsme na tom ve fotografii, tady mám pár pozvánek na naše poslední výstavy. Pavel Baňka měl obrovský úspěch, Jan Pařík stejně jako Herbert Slavík taky, Jan Saudek je tu známý dlouho. Cizincům obecně má význam představit něco originálního, jako je právě výstava Orbis Pictus.
Více o výstavě Orbis Pictus čtěte ZDE
Infobox
Michael Wellner-Pospíšil (1955) hrál v dětství ve filmech Až přijde kocour nebo Ukradená vzducholoď a na divadle, koncem studia FAMU se oženil a s manželkou odešli do Francie. Žije zde už víc než čtvrt století, učil film, točil dokumenty a psal scénáře. Od listopadu 2000 je ředitelem Českého centra v Paříži.
A česká populární hudba se v zahraničí uplatní?
Vůbec ne. Nikdo ji tady nezná, nikdo jí sem nenabízí, žádný Francouz nezná Karla Gotta... Tím ho nechci hanit, uvádím jeho jméno jen jako příklad, který má jinak fanoušky i v tak velkých zemích jako Německo nebo Rusko. V soudobé hudbě je to daleko lepší, od mého nástupu do funkce spolupracujeme se skladatelem Kryštofem Mařatkou, s dalšími lidmi kolem sebe u nás pobýval v rezidenci a snad i díky nám má teď spoustu objednávek od francouzského státu nebo prince Polignaca. Nechceme hudebníky přivézt na jeden dva koncerty a pak nazdar, chceme jim tady otevřít dveře.
Umělci se vám nabízejí sami, nebo je oslovujete vy?
Většinou tady chtějí vystupovat víc, než jim můžeme nabídnout, ale ve velké většině si je najdu sám.
Těžíte ještě z obrozeneckého ideálu, že Češi si musí v cizině pomáhat, nebo mezi vámi a umělci existuje normální obchodní vztah?
Umělci k nám jezdí rádi, hradíme jim náklady na cestu a diety, ostatní je na dohodě. A pro ně je to otázka prestiže, zmínit se v rozhovoru "tehdy jsem hrál v Paříži" nebo "vystavovala jsem v Paříži", není k zahození. A také zajímavá symbióza, umělci se setkají se s publikem, které neznají, my sem zároveň můžeme dostat nejlepší české hráče a výtvarníky.
Jaké mají výstavy a koncerty periodicitu?
Když jsem sem přišel, říkal jsem si, že by bylo dobré představit co nejvíc lidí a střídat je nejdéle po měsíci, ale za tak krátkou dobu se nestačilo rozkřiknout, že je tady něco zajímavého. Teď výstavy trvají minimálně šest týdnů, spíš dva měsíce, musí si získat diváky šeptandou stejně jako hudebníci. Některé zveme několikrát za sebou, aby si vytvořili svoje publikum.
Každé z kulturních center by asi mělo lobbovat za svoji zemi. Jak vedete konkurenční boj?
Spolupracujeme. Byl jsem jedním ze zakladatelů a prezidentem FICEP, který sdružuje 39 zahraničních center v Paříži. Tady je jako v kulturní velmoci nejvíc zahraničních center na světě a společně pořádáme Týden zahraničních kultur, za nás představujeme Franze Kafku. Zároveň jsem založil festival JazzyColors, v letošním čtvrtém ročníku se ho během čtrnácti dnů účastní osmnáct zemí. Anebo děláme úžasné gastronomické večírky zemí celého světa: každé centrum navaří své speciality, my k tomu dodáme pivo a hudbu. Lidé, kteří znají kanadské nebo finské centrum, k nám tak zavítali... a někteří emigrovali a chodí už jen do Českého centra.
