Praha/Lvov – Když se lvovská kapela Pikkardijska tercija pozdravem Slava Ukrajině! loučí v pražském divadle Broadway s diváky, tleskají jí stovky lidí v hledišti vestoje.
Oblíbená mužská vokální skupina, která slaví úspěchy již zhruba dvě desítky let, je vnímána jako jakýsi hudební posel Ukrajiny. Od té doby, co jeden z hitů pěveckého sboru zazněl při masovém pohřbu obětí postřílených loni při protestních demonstracích, provází jejich tklivý zpěv četné pietní akce i pochovávání vojáků zabitých na východní frontě.
„Bez vlastního přičinění jsme se stali součástí tragických událostí. Nejsme však žádní hrdinové. Píseň jsme nazpívali už v roce 2002 a byla velmi oblíbená. Sotva kdo mohl tušit, jaký osud ji čeká,“ řekl Aktuálně.cz zpěvák Andrij Kapral.
Kultovní skupina, která vyhrávala soutěže na Ukrajině a pořádala koncerty po celém světě, se paradoxně do širšího povědomí ve své zemi dostala právě díky písni, kterou účastníci protestů na Majdanu pustili ze záznamu v den pohřbu jedné z prvních obětí. Vyvolalo to tehdy takové emoce, že se lidová balada Hej, plyve kača po Tysyni (Hej, pluje kachňátko po Tise) stala jakýmsi symbolem, neformální smuteční hymnou.
Vznikla přitom pravděpodobně před více než stovkou let v Karpatské Ukrajině a teskně vypráví o želu matky, loučící se synem zabitým ve válce. Její text jakoby předvídal tragické události, které Ukrajina prožila v posledních dvou letech.
Tisíce ukrajinských matek pochovaly své děti a podle umělců stále není vyhráno. “Dosud je cítit dech války a nevíme, co bude dál. Musíme ale věřit, že to, co děláme, je správné. Možná dokonce válka, anexe a všechno negativní, co jsme dosud prožili, je krok k tomu, abychom se zamysleli nad svou budoucností,“ říká. Podle jeho slov je Ukrajina stále ve válce, i když se momentálně nebojuje. „Rusko na nás zaútočilo, vzalo nám část území a chtělo si vzít další. Lidé projevili velké vlastenectví, když prakticky s holýma rukama šli proti tankům… Nevíme však, co nám nepřítel ještě chystá “.
Vše má svůj čas
Zpěvák Slavko Nudyk připouští, že navzdory velkému revolučnímu nadšení se na Ukrajině dosud nepodařilo zdaleka prosadit změny, o které lidé usilovali na Majdanu. „Doufejme, že jsme tragickou etapu již překonali a že jsme už pohřbili všechny, které jsme pohřbít měli. Nic se ale nezmění náhle. Není to záležitost jednoho dne,“ říká. Tvrdí, že „když bude potřeba, vezme do rukou místo mikrofonu samopal“. „Ukrajina však posledního půl roku chce slyšet spíše naše písně,“ dodává s potěšením.
Umělci zároveň přiznávají, že na Ukrajině je stále znát nostalgie části společnosti po minulých časech a způsobují to mimo jiné i současné ekonomické problémy. „Emoce jako na Majdanu se těžko mohou někdy opakovat… Lidé chtějí žít v klidu, bez revolucí a umírání,“ říká Kapral. „Přáli by si také rychlé zlepšení situace, ale to je možné snad jen v pohádce,“ dodává.
Značnou roli pak podle něj hraje minulost, která ovlivňuje zejména starší generaci. „Komunisté nám (Ukrajincům) desetiletí vymývali mozky a potrvá ještě hodně dlouho, než se to podaří překonat. Část společnosti stále žije nostalgií po sovětských časech. Na Ukrajině je také hodně lidí, kteří prošli represemi a vyhnanstvím. Zatímco krymští Tataři byli deportováni do Uzbekistánu, lide ze západní Ukrajiny na Sibiř. Mnozí starší lidé pořád mají strach a nejsou připraveni k radikálním změnám,“ poznamenává.
Svoboda, která přišla s pomerančovou revolucí, nebyla vykoupena krví. Byl to pozitivní krok, ale možná jsme si neuvědomovali, jaká šance se nám naskytla.
„Jsme velká země, která byla ideologicky rozdělená. Na východě myšlení lidí hodně ovlivňovalo a dosud ovlivňuje Rusko a jeho propaganda. Na to se vynakládá hodně peněz. Je to velké zlo,“ míní.
Při svém cestování po světě umělci vnímají podporu Ukrajině. „Když jsme v minulosti jezdili do ciziny, brali nás mnohdy jako ´Rusy´, nikoli jako občany jedné z největších evropských zemí. Měli nás za jakousi ruskou gubernii. Nyní Ukrajina upozornila svět na to, že je velký evropský samostatný stát. Nejsme už žádný mladší bratr,“ říká Kapral.
Zpívající šestice mužů procestovala Evropu, vystupovala v USA i Kanadě. Přiznávají však, že na jejich koncerty chodí převážně zástupci ukrajinské diaspory. „Setkání je vždy vřelé. K větší propagaci Ukrajiny jsou však nezbytné investice a movití lidé, kteří by nelitovali peníze na reklamu své země. Naši oligarchové se dělit nechtějí. Mecenášů, kteří by chtěli investovat do kultury, je stále velmi málo,“ dodává.
Svým vystoupením v Praze, které se uskutečnilo díky dobročinnému projektu Podejme ruku Ukrajině, se umělci snaží prorazit „válečnou image“ a přiblížit kulturu své země. Přiznávají, že ve vnímání Ukrajiny ve světě zatím stále převládají politické asociace a lidé znají spíš ukrajinské politiky než interprety.
Podle Slavka Nudyka je to znát i v Česku, kde jsou výrazné politické akce odsuzující ruskou agresi na Ukrajině. „To je důležité. Evropa nesmí zapomínat na to, co nám Rusko provedlo a co se stalo v Československu v roce 1968,“ říká. Vystoupení umělců z Ukrajiny je však málo a záleží z velké části na dobrovolnických iniciativách. „Možná je to i problém státu, víc by se měla snažit naše vláda, diplomaté, aby zaujali svět ukrajinskou kulturou. Vypadá to, že Rusů je v Praze hodně a jsou poměrně aktivní. Pořadatele ale zajímá hlavně komerční výhoda,“ připouští.
Podle Kaprala minulé režimy neměly zájem na propagování Ukrajiny a Ukrajinců. „Svoboda, která přišla s pomerančovou revolucí, nebyla vykoupena krví. Byl to pozitivní krok, ale možná jsme si neuvědomovali, jaká šance se nám naskytla,“ uvedl. Velkou zásluhu na současných změnách má prý hlavně mladá generace. „Jsou to lidé, kteří nepoznali Sovětský svaz, jeho ideologii a propagandu, kteří chtějí žít jinak a dávají naději také nám,“ konstatuje.
