MFF KV 2013 - Festival se pomalu chýlí ke konci a mnoho překvapení se už asi neodehraje. Stejně jako loni je největším překvapením celého ročníku debutový snímek. A stejně jako loni v něm hrají hlavní roli děti.
Zásadní rozdíl ovšem je, že zatímco loňský snímek Divoká stvoření jižních krajin se přiřadil k několika neuvěřitelným zážitkům od zavedených režisérských jmen, letošní britský debut Sobecký obr většinu hvězdných autorů a vítězů hlavních festivalových cen suverénně překonává.
Sběr šrotu může být radost
Režisérka Clio Barnard se k dědictví britského sociálního realismu staví s podobnou citlivostí jako její slavnější krajanka Andrea Arnold, jejíž Fish Tank patřil před pár lety k vrcholným zážitkům sezóny. A podobně jako Arnold se jí daří spojit autentický vhled do života nižších tříd s podmanivým stylistickým pojetím.
Příběh dvou rošťáků Arbora a Swiftyho se totiž navzdory vší mizérii a nespravedlivým ranám osudu vyznačuje i parametry velkého dětského dobrodružství. Poté, co jsou oba kluci nespravedlivě vyloučeni ze školy, začnou si (při)vydělávat sběrem šrotu. A tato lopotná aktivita není rozhodně vykreslena jako těžká úmorná práce, ale jako radostná věc, do níž se obzvláště Arbor ponoří se zvláštním zaujetím. A vůbec nevadí, že je chlapík, co vede sběrnu, vykořisťuje a že se svojí čiností pohybují za hranou zákona.
Příběh, volně inspirovaný známou pohádkou Oscara Wildea o obrovi, který nechce pouštět děti do své zahrady, plyne v poměrně překotném tempu, kamera je neustále se svými dětskými hrdiny, z nichž jde neuvěřitelná energie, ve Swiftyho případě prkaticky nezkrotitelná.
Všechny realistické motivy, které vykreslují sociální pozadí i povahu hrdinů, se vyjevují na minimální ploše, přitom však s maximální účinností - až už jde o Swiftyho nezvladatelné výbuchy vzteku, situaci jeho rodiny či poměry mezi lidmi motajícími se kolem sběrny.
Výbušná směs
Schopnost vytvořit tísnivý film, který přitom emočně nevydírá diváky a zároveň není ani chladný a netečný, je vzácná. A podobně jako Fish Tank Andrey Arnold je i Sobecký obr typem filmu, který sledujete s maximálním zaujetím, takřka radostným, a přitom věci, které se v něm dějí, radostné rozhodně nejsou.
Režisérka umí jednou za čas v ten správný moment použít jeden klidný statický obraz, který zklidní adrenalinovou atmosféru, a přitom vedle zklidnění tempa přináší i zneklidnění diváků.
Arbor přitom svou výbušnou povahou symbolizuje i naštvanost slabších sociálních vrstev, ale Sobecký obr rozhodně nestojí na laciných symbolech a metaforách. Vládne mu pevná režijní ruka a čím více se blíží k tragickému finále, tím více se vyjevuje bezútěšná situace i zvláštní typ soudržnosti jedné společenské vrstvy.
Představitel Arbora Conner Chapman na plátně působí jako výbušná směs velkého srdce, potlačované agrese a pocitů křivdy. Podobně intenzivní výkon předvádí i v povedeném krátkém studentském filmu z letošníh roku Charlie Says a jde přesně o ten typ naturelu, který umí udělat z filmu výjimečnou záležitost.
Ale tady rozhodně kvalita nestojí jen na hlavním představiteli. Jde totiž o jeden z mála filmů letošních Varů, na nichž nic nepřebývá, nic neschází a vše v nich hraje s maximální elegancí. Díky bohu za takováto překvapení, která z letošního slabého ročníku přeci jen dělají festival hodný návštěvy. Takovéto filmy se v kině rozhodně vidět vyplatí. Podobně jako Wildovy pohádky není rozhodně tak úplně pro děti. A podobně jako ony je krásný i smutný zároveň.
