Právě na věčné rozepři mezi Tatlinem a Malevičem vystavěl nizozemský slavista Sjeng Scheijen napínavou knihu nazvanou Avantgardisté - Ruská revoluce v umění 1917-1935, kterou v překladu Radky Smejkalové nedávno vydal Host. Je to strhující četba pro laiky i odborníky.
Rodáky z území dnešní Ukrajiny Maleviče i Tatlina spojovala progresivita, stejně jako snaha o totální destrukci starého a vymýšlení něčeho absolutně nového. Od počátku ruského futurismu, což byl směr považující kreativitu za nejdůležitější lidskou hodnotu, a avantgardy datované do roku 1913 mělo každé nové dílo překračovat hranice, posouvat chápání světa a přispívat k tvorbě nového člověka. Krátce po bolševické revoluci roku 1917 se novému režimu takoví radikální umělci hodili, avantgardisté s novými pořádky často i souzněli. Po pár letech se ale ocitli v nepřízni nové komunistické elity, jejich díla byla zapomenuta a jediným oficiálním směrem zůstal socialistický realismus.
Už v začátcích avantgardy její protagonisté vzájemně soupeřili o prvenství - a právě tento zvláštní konflikt publikace přibližuje. Rozebírá jejich inspirace, které se prolínají nejrůznějšími skupinami, podezírání z krádeží myšlenek, ale i třeba to, jak díky novému režimu získávali pracovní pozice.
Sjeng Scheijen zachycuje společenské mechanismy, jež autorům ulehčovaly či naopak znemožňovaly uplatnění. Vysvětluje, jak se avantgarda nejprve zapojovala a posléze vyjímala z uměleckého kánonu nově vznikajícího Sovětského svazu, nakolik pro ni byla a poté nebyla výhodná spolupráce s bolševiky. Jedenapadesátiletý slavista a kunsthistorik z univerzity v nizozemském Leidenu kvůli tomu pročetl stovky deníkových záznamů, dopisů i archivních materiálů. Odmítá paušalizaci a nahlíží opravdu hluboko.
Ambivalentní vztah mezi Vladimirem Tatlinem a Kazimirem Malevičem dokládá podle nizozemského slavisty fakt, že po hlasitém vytrubování o "odporném Kazimirovi" byla v Tatlinově pozůstalosti nalezena fotografie, kde oba velcí umělci sedí vedle sebe na lavičce a hledí klidně do aparátu. Do rybníka kvůli tomuto snímku nikdo neskákal, Tatlin si to všechno vymyslel. A tato jediná fotka dvou znesvářených tvůrců pohromadě se uchovala právě v Tatlinově archivu.
Kniha zachycuje výrazný oblouk myšlení moderní avantgardy. Začíná ruským futurismem, poté pokračuje Malevičovým suprematismem, což byl směr geometrické abstrakce prosazující bezpředmětnost. Slavista zdůrazňuje jeho duchovní potenciál: Malevič byl přesvědčen, že cílem tvorby není vnímání krásy nebo dokonalosti, nýbrž aby si člověk uvědomil vlastní transcendentální podstatu.
Symbolem tohoto myšlení měl být černý čtverec na bílém pozadí, umísťovaný do horního rohu výstavní místnosti - tam, kde se v selských jizbách stavěly ikony. Suprematismus je dodnes spojovaný především s Malevičovým obrazem Černý čtverec z roku 1915.
Kniha přibližuje též tvorbu Vasilije Kandinského, renomovaného malíře a autora útlé brožurky O duchovnosti v umění, který zkoumal možnosti výtvarného vyjádření v liniích. Mezi těmito teoreticky založenými autory se pak vynořuje habán Tatlin - hubený dlouhán s extrémně velkýma rukama. Zjeví se a okamžitě v umění překoná rozdíl mezi dvourozměrným a trojrozměrným zobrazením: dosavadní zaměření kolegů na barvu či linie doplní o úvahy týkající se materiálu a konstrukce. Na jeho experimenty později navážou fotograf a výtvarník Alexandr Rodčenko nebo malířka Ljubov Popova a rozvinou směr zvaný konstruktivismus.
Tatlin, jenž žil v letech 1885 až 1953, představoval výbušnou směs. V umění se snažil držet vždy na samé hranici možného, jeho vizionářství a odvaha v přemýšlení často přesahovaly i Malevičův suprematismus. Zároveň se jednalo o člověka podezřívavého, se střídavými návaly tvůrčí síly a depresí, který nebyl schopen konkurovat Malevičově práci s lidmi, studenty ani představiteli moci.
Právě Kazimir Malevič po bolševické revoluci zastával poměrně vysoké funkce ve státním aparátu. To on dokázal udržet avantgardisty v nejrůznějších muzeích a akademiích, to on prosazoval myšlenku novátorského umění v nejširší společnosti.
Do roku 1921 vytvořili avantgardisté spoustu děl, jež dodnes patří k nejlepšímu, co v Rusku kdy vzniklo. Protože tou dobou v zemi probíhala občanská válka a nedalo se dost dobře cestovat za hranice, tvůrci se začali představovat po Evropě až v letech 1922 až 1925, kdy už ale doma čelili represím, zatýkání a vyhazovům.
Hned roku 1922 se konaly první obrovské výstavy v Berlíně a Amsterodamu, tři roky nato následovala ještě větší přehlídka ruského umění v Paříži, která si kladla za cíl propagovat nový život v již "zkonsolidovaném" Sovětském svazu.
Zlatou medaili zde získal dynamický model Tatlinovy Věže třetí internacionály - zamýšleného konstruktivistického díla s výškou přes 400 metrů, které mělo tak avantgardní základ, že nebylo a nejspíš ani nemohlo být realizováno. Autorova komplexní vize nicméně uchvátila jak ruské umělce, tak Evropu.
Ocenění své práce v Paříži si Tatlin neužil. Tou dobou přišel o ateliér, všechno své umění spálil a v naprostém osamění se vystěhoval z Petrohradu. Ač žádal bolševické úřady o výjezdní doložku, nedostal ji, a tak do Francie nemohl odcestovat.
Také Kazimir Malevič byl tou dobou v Rusku a měl za sebou první zatčení. Druhé a třetí ho čekaly v letech 1927 a 1930. Nástup stalinismu jej zastrašil natolik, že už nepsal žádná teoretická pojednání o umění a vrátil se k malbě. Nezastával už později ani žádné funkce.
Vladimir Tatlin se po roce 1929 věnoval čisté umělecké utopii bez nároku na jakékoliv životní zabezpečení. Ještě v Petrohradě pojal plán zlidštit techniku a sestrojit "letatlin" - létající stroj bez motoru, který oslavuje estetiku, nikoliv technické řešení díla. Ve vrcholícím konstruktivismu se tak rozhodl jít opačným směrem a začal hledat v technice lidské prvky - tím se stal vizionářem i pro 21. století.
V roce 1935 Malevič umírá: jeho pohřeb navštěvují stovky lidí jak v Petrohradu, tak v Moskvě. Katafalk je ozdoben velkým černým čtvercem. Básník Daniil Charms deklamuje "zaumnou" poezii oslavující velkého umělce. Malevičův pohřeb však už je zároveň pohřbem celé avantgardy: přestalo se o ní psát, obrazy a konstrukce byly vyjmuty ze sálů Treťjakovské galerie v Moskvě a na dlouhá desetiletí skončily v depozitářích.
Tatlin žil déle, i když v naprosté bídě a osamění. Aby mohl sehnat něco k jídlu pro svého syna Voloďu, odnesl do zastavárny šálu - nic jiného k prodeji neměl. V roce 1942 se u něj objevil otok z hladu. Přesto v duchu nekompromisního postoje neslevil ze svých vizí.
Začátkem 50. let ho v ateliéru navštívil mladý režisér Georgij Tovstonogov - nikdy žádné práce avantgardy neviděl a po setkání s Tatlinem chtěl spatřit jeho reliéfy. "Vyšli jsme po schodech do čtvrtého patra. Procházíme dlouhou chodbou a Tatlin mě zezadu navádí: ‚Nalevo, nalevo… Tatlin je vždycky ten nejvíc vlevo!‘" vyprávěl později režisér.
Tatlin zemřel v roce 1953. Na pohřeb dorazilo osm nebo devět lidí včetně sovětského architekta Lva Rudněva, jenž v projevu na rozloučenou poznamenal: "Dnes tu pohřbíváme své svědomí."
Sjeng Scheijen přednáší o ruské avantgardě už přes třicet let a zná ji mimořádně dobře. Poznámky, odkazy a sekundární literatura tvoří téměř 100 závěrečných stránek českého vydání knihy. Na velmi solidním vědeckém základě slavista sepsal poutavý příběh, který se v Nizozemsku po vydání v roce 2019 právem stal bestsellerem a získal cenu Bookspot Literatuurprijs. Autor vnímá jednotlivé osobnosti avantgardy v jejich specifických situacích i vazbách na svět. Právě vědomí souvislostí dělá z čtení textu opravdový zážitek.
Kniha
Sjeng Scheijen: Avantgardisté - Ruská revoluce v umění 1917-1935
(Přeložila Radka Smejkalová)
Nakladatelství Host 2023, 608 stran, 649 korun
