Pocit izolace zintenzivnil v dospělosti, kdy anglický zpěvák a kytarista začal hrát hudbu pod vlivem svých oblíbených kapel Nirvana nebo Green Day, avšak vydavatelství mu doporučilo dát se cestou černošského soulu. I když později prorazil, nechápal, proč na jeho koncertech v multikulturním Londýně tvoří černoši "maximálně tak dvě procenta publika", řekl v roce 2016.
Z toho všeho se zrodila píseň Black Man in a White World, pojmenovávající paradox člověka, který nepatří ani tam, ani jinam. Také když ji Michael Kiwanuka tento čtvrtek zazpíval na festivalu Metronome, který se koná na pražském Výstavišti a kde mu aplaudovalo několik tisíc lidí, repetitivní mantru o "černochovi v bílém světě" zopakoval snad čtyřicetkrát. Ani jednou ale nezněl naštvaně nebo smutně.
S rytmem nejdřív vytleskávaným jako v černošském spirituálu, než bicí nastolí rytmickou figuru à la afrobeat, si Kiwanuka ten pocit čím dál víc osvojoval. Jako by ho bral za svůj, až ho obrátí v přednost. "Trvalo mi roky se smířit s tím, že černochem v bílém světě už zůstanu navždy. Že to tak prostě je, nemá smysl se tím trápit a že to naopak v něčem může být skvělé. Protože když nikam nepatříte, můžete si brát z obou světů. Rozumíte i věcem, které jsou jiným cizí. Prostě že být jiný je skvělé," popsal v podcastu.
Právě to, jak otevřeně líčí své pocity, souboje a snahu někam se ve světě zařadit, najít sebe sama, patří k největším přednostem Kiwanukovy hudby. Sedmatřicetiletý Brit je navíc výborný muzikant. Osobitě míchá soul s psychedelickým rockem, gospelem, orchestrálními aranžmá a skoro filmovou náladou, to vše v písňových tvarech se silným retro nádechem. Na Metronome přivezl skvělou devítičlennou sestavu.
Žádný showbyznys
Ze všech hlavních účinkujících festivalu, kde od roku 2016 koncertovali Iggy Pop, Sting nebo Nick Cave, byl Michael Kiwanuka přesto suverénně nejméně hvězdný. A nejen proto, že jeho kariéru maličko zbrzdilo, když roku 2020 sice dostal prestižní Mercury Prize, avšak následné turné včetně plánovaného koncertu v Praze musel kvůli pandemii několikrát odložit.
Kiwanuka je především bytostně festivalová antihvězda. Soustředěný, skromný muzikant přichází na hlavní pódium Metronomu v obyčejném tričku a džínech. Stoupne si k mikrofonu, zavře oči, začne zpívat a následující hodinu a čtvrt se nehne. Nedělá show, netančí, nechodí k předním řadám. Neoslovuje publikum, natož aby ho rozezpívával či roztleskával.
Celý večer za sebe nechává mluvit hudbu ze tří dosavadních alb, vydaných od roku 2012. Přičemž ani nemá kdovíjaké hity: ten jediný, Cold Little Heart známý z televizního seriálu Sedmilhářky od HBO, byl v původní verzi odvážně desetiminutový a Kiwanukův hlas se ozval až za půlkou - vzdáleně podobně, jako když Isaac Hayes vymyslel coververzi Walk On By a také ve dvanáctiminutovém songu začal pět nezvykle pozdě.
Michael Kiwanuka občas zaujme chytlavým riffem či melodií, není ale prvoplánový. Jeho hudba se rodí z pozvolných rytmů, náladových vrstev kláves, kytar a vícehlasů, které postupně gradují. Ale ne k pěveckým exhibicím, ostatně ani Kiwanuka nemá nijak mimořádný rozsah.
Jeho tenor je však příjemně zabarvený, sytý, a hlavně procítěný emocemi. To, o čem zpívá, opravdu prožívá. I když člověk nezná texty, podvědomě Kiwanukovy vnitřní boje vytuší a emocionálně se na ně napojí.
Zejména na začátku pražského koncertu jedna píseň okamžitě přechází v druhou, jako v nepřerušovaném vyprávění. A tak Angličan publikum očaruje. Aniž by ho musel zklidňovat či jakkoliv kontrolovat, několikatisícový dav náhle soustředěně stojí, poslouchá, asi ne euforicky nadšený, ale rozhodně uhranutý.
Charismatický Angličan na Výstavišti hraje i úderný, tříakordový politický song Hero, jenž srovnává nedávné případy násilí bílých policistů vůči černochům v USA s osudem někdejšího aktivisty Freda Hamptona, v roce 1969 zavražděného strážci zákona. Jinak ale většinu repertoáru tvoří osobní zpovědi o lásce, víře, úzkostech či sebepochybách.
Často Kiwanuka líčí vlastní zkušenost. Třeba jak studoval jazzovou kytaru na londýnské Královské akademii umění, ale řekli mu, že není dost dobrý, tak se nechal odradit a školu nedodělal. Nebo jak se po vydání prvního alba trápil s pokračováním, ve vydavatelství mu sdělili, že není dost dobré, a tak už napsanou desku vyhodil.
Pomyslný portrét zápasícího umělce zároveň Kiwanuka přesahuje k obecnější zkušenosti. Například když v Praze zařadí skladbu o sebepřijetí You Ain’t the Problem, ve které zpívá, že "pokud nikam nezapadáte, neznamená to, že je ve vás problém". A že správnou reakcí není ztotožnění se s davem, podvolení se druhým a zaplutí do řady, nýbrž že má člověk být ještě upřímnější sám k sobě. Říct si, o co mu opravdu jde, a vydat se co nejhlouběji.
Dnes už by jméno nevadilo
Osobními songy Kiwanuka ve druhém plánu připomíná svůj vzestup. Roku 2011 na sebe upozornil coby předskokan zpěvačky Adele, krátce nato vyhrál anketu BBC. První úspěchy sklízel v době, kdy Velká Británie po smrti oblíbené Amy Winehouse lačnila po retro soulu a nových tvářích.
Ostrovní hitparádu poprvé ovládl roku 2016 s albem Love & Hate, načež o čtyři léta později převzal Mercury Prize za svou zatím poslední desku. Tu nazval jednoduše Kiwanuka opět kvůli osobní zkušenosti.
Když prvně podepsal smlouvu s vydavatelstvím, radili mu, ať se přejmenuje, protože slovo Kiwanuka se bude Britům špatně vyslovovat, nikdo si ho nezapamatuje a ještě si budou myslet, že hraje world music. "To mě fakt naštvalo. Jako bych byl zpátky v první třídě," sdělil britskému deníku Guardian. Zároveň kvitoval, nakolik se svět za jedinou dekádu změnil. "Dnes už by si tohle nikdo netroufl navrhnout. Dnes je cool být z Afriky a mít složité jméno," srovnává.
Kiwanukova hudba se za tu dobu vyvinula ve volnější, osobité písňové tvary plné klávesových i kytarových efektů, perkusí a vokálů. Pořád navazuje na 70. léta minulého století, asi víc na Billa Witherse a Marvina Gaye než třeba Stevieho Wondera. Vůbec se neposouvá směrem k R&B nebo funku, naopak čím dál víc pracuje s atmosférou, spoluutvářenou producenty v čele s Danger Mousem, se kterým Kiwanuka natáčí od roku 2015. Jeho rukopis také v Praze nese skladba Hard To Say Goodbye, kombinací smyčců, kytar a zasněné nálady připomínající soundtrack od Ennia Morriconeho.
Na Metronomu většinu zvuků od kláves a syntezátorů ovládá Steve Pringle, který vystudoval jazzovou kompozici na londýnské konzervatoři. Dalším stěžejním členem sestavy je kytarista v béžových montérkách Michael Jablonka, většinu večera hrající na dvanáctistrunnou elektrickou kytaru Gibson Firebird.
Sám Kiwanuka několikrát bere do ruky dvanáctistrunného akustického Martina, jinak se ale doprovází převážně na elektrického Gibsona SG. Ve skladbě Final Days, kde zpívá o "posledních dnech na Zemi" a nechává zaznít přiznaně falešný sample, jen údajnou nahrávku kosmonautů umírajících ve vesmíru, dokonce hraje krátké rockové sólo s ostrým zkreslením typu Davida Gilmoura z Pink Floyd, svého dětského vzoru. Je to ale výjimka potvrzující pravidlo. Chvíli nato už píseň Solid Ground zpívá Kiwanuka vsedě zpoza analogového syntezátoru Prophet.
Během hodiny a čtvrt na Metronomu uvádí nejvíc, celkem osm, písní z posledního alba. Prokládá je několika staršími a jednou zbrusu novou, ještě nenatočenou. Na zadní obrazovce ji ilustrují archivní záběry havárie raketoplánu - možná Challengeru z 80. let, kdy se hudebník narodil.
Je o něco méně kontaktnější než roku 2017 na festivalu Colours of Ostrava, který ho Čechům objevil, oproti němu ale tentokrát přivezl tři vokalisty. Ti jsou pro vyznění večera stěžejní, nejen když se zpěvačka Emily Holligan předvede působivou exhibicí v songu Rule The World. Trojice s Kiwanukou celou dobu průběžně komunikuje, různě jeho hlas obestupuje, odpovídá mu, všelijak se kolem něj vine.
I vokalisté projevují více talentů - perkusista třeba užívá syntezátor Moog Grandmother a v několika skladbách nasadí elektrickou kytaru, takže v tu chvíli hrají dokonce tři. Přesto to ani omylem není nějaká rocková exhibice, honba za virtuozitou, hlasitostí či nápodoba dávných stylů.
Když člověk přestane sledovat, kdo na pódiu ovládá jaký nástroj, a zavře oči jako Michael Kiwanuka u mikrofonu, prostě ho ta hudba odnese. Tím, jak je krásně jiná.
Koncert
Michael Kiwanuka
(Pořádal festival Metronome Prague)
Výstaviště, Praha, 20. června.
