Recenze: Zeměplocha vstoupila do věku páry. A ztratila humor

Boris Hokr Boris Hokr
Aktualizováno 1. 6. 2015 20:54
Nový román Terryho Pratchetta je problematický. Je těžko zařaditelný, málo vtipný a připomíná spíše dovětek k jiným zeměplošským románům, píše o knize Pod parou Boris Hokr.
Terry Pratchett - Pod parou
Terry Pratchett - Pod parou | Foto: Talpress

Recenze – Nic může být vším – pokud se dobře vetře do reality a uchytí se toho správného mozku. Na Zeměplochu právě jedno takové nic, toužící stát se něčím, dorazilo. V oblacích páry, hudbě železa a nadšeného mávání davů reagujících na zvuk píšťaly se přiřítila do světa páně Pratchetta železnice...

Na nejnovější velkou Zeměplochu se u nás čekalo nezvykle dlouho, až se z ní v době vydání českého překladu žel stala velká Zeměplocha poslední – necelé dva měsíce před tím, než Pod parou dorazilo na pulty knihkupectví, zemřel duchovní otec Zeměplochy sir Terry Pratchett. Čtení knihy tak chtě nechtě bude tímto faktem ovlivněno – bez ohledu na to, že v záloze stále ještě čeká na překlad několik autorových knih.

Přirozená nostalgie je legitimní čtenářskou strategií, ale v případě Pod parou není takové přehození výhybky úplně snadné a spíše k němu dojde u předchozího Šňupce nebo završení minisérie o Toničce Bolavé, které snad vyjde v českém překladu v příštím roce. Pod parou však je… problematické.

Přehlídka postav i narážek bez duše

Pod parou přitom obsahuje řadu populárních postav a odkazů na další zeměplošské příběhy a tituly (například železnice se objevila již v doplňkových textech k mapě Smrťovy říše). Zádrhel však je, že nakonec není ani jedna ze zmíněných postav skutečně hlavní, takže ani žádný zeměplošský motiv či téma nemohou pořádně vyniknout.

Poslední zeměplošský román tak čelí dvěma zásadním problémům. Tím prvním je, že je těžko zařaditelný. Čtenář zvyklý na to, že Zeměplocha je vnitřně rozdělená do řady cyklů, které mají nejen vlastní postavy, ale i styl humoru, opakující se vtípky a svérázný způsob řešení problémů, se tak může cítit ztracen a více si uvědomovat slabší stránky knihy.

Teoreticky navazuje Pod parou na příběhy Vlahoše von Rosreta (Zaslaná pošta, Nadělat prachy), ale jeho role je tentokrát zcela jiná – není hybatelem dění, spíše jedním z těch, které toto dění chytilo do svých tenat, a oni se jen vezou. Stejně tak nepatří román do série o Hlídce, byť se od třetiny románu v podstatě rozvíjí zápletka z temného (a výborného) Buch! a v omezené míře i z Pátého elefanta. Sam Elánius zde ovšem bohužel vystupuje pouze z pozice živoucí legendy, o které sice autor i postavy často opakují, jak je skvělá, ale sama vlastně nic nepředvede.

A bohužel nepatří ani k příběhům o fenoménech, jako byly Pohyblivé obrázky (o filmu) či Těžké melodično (o rocku aneb hudbě s kamením). Je zde sice řada drobných detailů, které nadšenci do železnice odhalí – od hysterie kolem toho, že jistá rychlost je pro člověka smrtící, přes nadšení, které první vlaky budily, po skromné narážky na „železného oře“ a indiánské motivy – ale vše nakonec ustoupí do pozadí před největší bolest posledních několika Zeměploch, kterou je snaha o vypořádání se s lidskou netolerancí a omezeností.

Po prvních dvou knihách šel prodej v Česku dolů, ale pak přišel Mort a všechno se zlomilo, to je tak zvláštní kniha, že se zalíbila všem, vzpomíná vydavatel Terryho Pratchetta v ČR Vlastimír Talaš. | Video: Martin Veselovský

Na podobné snaze není samozřejmě nic špatného a sám Pratchett mnohokrát dokázal, že si s tímto tématem, které si vzal tak nějak za své, dokáže poradit bravurně. Vždy ale bylo jakousi nadstavbou k příběhu, který na stránkách konkrétního románu začal, rozvinul se a nakonec skončil, pokaždé okořeněn hromadou vtipu. Jak už ale bylo naznačeno výše, Pod parou takto nefunguje a je spíše dovětkem k některým jiným zeměplošským románům a jejich postavy si bere jako svého druhu rukojmí.

Zpráva o postupu zeměplošského humanismu

Z toho pak vyplývá druhý zásadní problém – Pod parou není tak vtipné, jak by se na Zeměplochu slušelo. Ne že by Pratchettovi došel smysl pro humor – spíš na něj v průběhu knihy tak nějak rezignoval. Především v první polovině knihy přitom není problém začít se usmívat, smát, vyloženě chechtat, nebo v několika neblahých momentech dokonce chichotat. Potěší především způsob, jakým postavy mluví; tedy stylizace do něčeho mezi pohádkami a patetickými oslavnými kronikami gest velkých mužů a žen Zeměplochy.

Posléze však podobné hrátky ustupují do pozadí a stylizovaný mravoučný román se proměňuje právě v onu zmíněnou mravoučnou kroniku. Děj je rozprostřen přes více jak rok, aniž by byl nějak výrazněji gradován, často skáče v prostoru i čase nebo se zbytečně zastavuje u drobných důkazů, jak je fanatismus škodlivý a jak je každá myslící bytost rovna jiné myslící bytosti, i když nedává do jídelníčku dost avec a víno lisuje z hlemýžďů.

Znovu je přitom potřeba zdůraznit, že tohle všechno Pratchett dokázal už mnohokrát lépe a v rámci fungujícího příběhu. Když však v Pod parou takový příběh, k němuž se Pratchett vždy dostával přes charakter ústředních postav a který pak dával jeho románům tvář, chybí, ukáže se, jak často již Zeměplocha lavírovala nad propastí oné strašlivé věci zvané Pokrok.

Tím, jak se v posledních letech Pratchett soustředil především na dění kolem metropole Ankh-Morporku a jeho směřování do století Ovocného netopýra a ještě dál, se jeho svět odkouzloval. S každým dalším románem se sice autor ukazoval jako humanista a nejeden čtenář jistě seznal, že žil v bludu například xenofobie, ale ve fantasy světě nelze takto postupovat donekonečna.

Ano, můžeme zavést porozumění mezi lidmi, trpaslíky a trolly. Ano, můžeme nabídnout dobrovolně abstinující upíry a emancipovat golemy. Ale jsme na Zeměploše a to v důsledku znamená, že emancipovat a zrovnoprávnit budeme muset časem skoro všechno a sebelepší dobré úmysly nakonec budou vypadat nikoliv jako trefné a často řezavé komentáře, ale jako naivní báchorky plné dobrých, empatických vegetariánů všech barev, tvarů a složení.

Mimochodem, ona smířlivost a touha po urovnání všech sporů vyzní obzvláště díky tomu, že jak film, tak hudba s kamením byly v rámci zeměplošských románů jednoznačně obdivovány, ale zároveň se akceptovala jejich podvojnost – na jedné straně byly vítězstvím fantazie a snění, na straně druhé otevíraly dveře do temných dimenzí šílenství a děsu. Železnice pana Štědrovky má však navzdory tomu, že prototypická lokomotiva Železná vrtilka občas někoho promění v obláček narůžovělé páry, jen ten pozitivní rozměr.

Přesto nakonec Pod parou svůj tanec nad propastí zvládlo, byť uteklo mašinfírovi doslova z lopaty. Stalo se tak především díky první polovině knihy, kdy ještě moralistní tón tolik nevystrkuje růžky, ale také díky v kontextu autorovy smrti hořkosladkému konci a otázce „Co přijde teď? Jaká maličkost změní svět, protože malí kutilové kutí dál?“

I když jsem tedy napsal, že nostalgické čtení tak úplně nefunguje, klidně také přiznám, že jsem k němu nakonec sám sklouzl a Pratchettovi jeho ne úplně uřízenou, ale nepochybně upřímnou snahu o celoplošský mír prostě odpustil. Za těch dvacet let, kdy nejen mně přinášel skvělé zážitky, si to víc než zaslouží.

Terry Pratchett, Pod parou, Talpress, Praha 2015, s. 500.

 

Právě se děje

Další zprávy