Nekrolog - „1. dubna 2014 zemřel ve věku devadesáti let francouzský historik Jacques le Goff. Specializoval se na dějiny středověku, především na 12. a 13. století.“ Tato informace, která tvoří základ prvních textů reagujících na oznámení smutné informace o le Goffově skonu, je v podstatě parafrází anglického hesla na wikipedii. Následuje něco informací o životě a díle.
V českém heslu se ještě dozvíte, že coby student strávil akademický rok 1947/48 v Praze – propojení s naší končinou je tahák, který neselže ani u „nudného“ nekrologu historika, zvláště když se ocituje výrok, že viděl osobně Klementa Gotwalda...
Doplňme k tomu ještě, že z pobytu v Praze mladý le Goff vytěžil práci o založení Karlovy univerzity, znalost češtiny (během let zredukovanou na hrst s láskou opečovávaných jazykolamů jako „Strč prst skrz krk“), zájem o výsledky českých fotbalových klubů v evropských soutěžích a vzpomínky na bramborové knedlíky...
… ve výčtu jeho zásadních nebo alespoň jako prvních vygooglovaných děl a dat je přitom právě to poslední asi nejdůležitější. Věřte, nebo nechte být. Když byl v Praze nedávno na návštěvě další z velkých francouzských historiků, Michel Pastoureau, objednával si oběd tak, aby právě ony knedlíky ochutnal. Byla to jeho povinnost, protože Le Goff mu je přeci doporučil a „vždyť le Goffa znáte, hned po návratu se bude vyptávat, jestli mi chutnaly“.
A to je jádro pudla – ani na základě seberozvinutějších vět z wikipedie a tiskové agentury prostě Le Goffa šanci poznat nemáme. Nemůžeme tak pochopit šok, který první dubnový den padl na kmen historiků.
Náčelník kmene historiků
Francouzští historici jsou podivným živočišným druhem. A i v jejich rámci jsou ti, kteří se hlásí či hlásili ke škole Annales, jakýmisi exoty. Le Goff byl mezi nimi přes šedesát let jistotou. Jistotou perfektně odvedené práce, ale i zábavy. Jistotou ochotně podané pomocné ruky, zasloužených slov uznání i rad, stejně jako jistotou jisté potměšilosti a tendence vířit vody.
S nadsázkou se dají reakce na jeho smrt srovnat s reakcemi na odchod Františka Josefa – s tím dodatkem, že le Goff do úplného konce udivoval vitalitou a svěžestí, s níž se neustále vrhal do nových a nových výzev.
Byl vnímán jako největší jméno již zmíněné školy Annales (tedy, její „druhé“ generace), která byla podle Petera Burkea „francouzskou revolucí v dějepisectví“. Její význam je většinou redukován na kontrast proti staršímu přístupu vykládajícímu dějiny jako sled králů a dat a obrat k analýzám dlouhodobých procesů, k slavným dějiným mentalit a větší interdisciplinaritě. Zásadnější však je prostá poučka, že neexistuje nic takového, jako je špatný pramen – existují jen špatné otázky.
Sám Le Goff se opakovaně zasazoval o hledání nových zdrojů poznání, o nekonečné čtení textů i obrazů. A to i za cenu řekněme přehnaného výkladu. Protože v jeho očích bylo větším hříchem něco přehlédnout, než se nechat unést. Koneckonců, byla to hra a ta s sebou nese jistá rizika...
On sám se věnoval vnímání času a prostoru, lidské představivosti v průběhu staletí, fenoménu paměti. Pokoušel se pochopit vznik Očistce i to, jak souvisel s růstem vlivu vrstvy spojované s finančnictvím (hanlivě lichvou). Na druhou stranu ale také sepsal jednu z nejoceňovanějších biografií (Svatý Ludvík) posledních let, kterou v očích mnohých rehabilitoval znovuzrozené politické dějiny. A nad to se věnoval historické antropologii a popularizaci historie...
Protože historie pro něj nesměla být nikdy elitářská. Lidé nevzpomínají jen na jeho vědomosti a charisma, ale i komediální talent a schopnost podmanit si publikum. Což byl mimochodem další z projevů školy Annales – to, jak její příslušníci pronikali do médií a promlouvali o historii. S erudicí, ale nikoliv pro vyvolené. Le Goff léta vedl nejen nejrůznější ediční rady, ale i vlastní rozhlasový pořad.
Cíl byl prostý – poskytnout informace a především zaujmout. Protože každý byl pro něj potenciálním historikem, někým, kdo by mohl přispět – pokud by dostal šanci a měl chuť – neotřelým nápadem či pohledem.
Bájný lidožrout čichal člověčinu i poezii
Ona chuť je přitom dalším ze zásadních pojmů. Ponechme stranou bramborové knedlíky nebo oblíbené burgundské. I kdyby nikdo neznal film Wall Street, pravděpodobně se v nějaké podobě setkal s frází „Chamtivost je dobrá“. Le Goff zase hlásal, že dobrý je hlad – hlad dělat historii, poznávat, odhalovat.
Měl rád výrok Marca Blocha (jeden ze zakladatelů školy Annales, člen francouzského odboje a autor nejen zásadních Králů divotvůrců, ale i dodnes palčivé reakce na rychlou porážku Francie nacistickým Německem Podivná porážka), který tvrdil, že „dobrý historik se podobá lidožravému obrovi z pohádek – když ucítí lidské maso, ví, že kořist je nablízku“.
Jinými slovy, historii dělají vždy lidé. To ostatně le Goff zmínil při přebírání čestného titulu na Karlově univerzitě. A tyto lidi je třeba stopovat, lovit na stránkách dokumentů, v obrazech i kdekoliv jinde. Historik není jen vědcem, ale i lovcem a detektivem. Ostatně detektivky měl le Goff rád...
… například v rozhovoru pro Dějiny a současnost rozváděl, jak je to divný pocit vidět v televizi svého oblíbeného Maigreta natáčeného v Praze, městě, které znal a které mělo přeci tak odlišnou atmosféru od Paříže! Podobný odklon od „těžké vědy“, v díle i rozhovorech, pro něj byl příznačný.
Jako bájný lidožrout, ke kterému jej v názvu přirovnal i jeden ze sborníků k jeho poctě, hltal vše a zanechal za sebou spoustu drobečků pro kolegy, kteří hledali vlastní cestu temným lesem historického bádání. Zároveň se ale nikdy nebál přiznat chybu a požádat sám o radu. I proto byl tak oceňován nejen jako historik, ale hlavně jako člověk.
Navíc kouřil dýmku a jeho podobiznu nejdete v nejednom žebříčku „nejznámějších“ kuřáků.
Věčný boj za jiný středověk?
V češtině mu vyšla vyšla řada knih. Jednou z nejdůležitějších je soubor esejů Za jiný středověk. Le Goff zde, krom jiného, předestírá obraz středověku coby dlouhého období od pozdní antiky po 19. století. Což má svou logiku – všechny ty mezníky jako pád Cařihradu, Kolumbovo objevení Ameriky či upálení Savonaroly pro něj byly toliko omezujícím řešením studia středověku.
Především však chtěl, aby lidé vnímali středověk nikoliv coby „temné časy“, omyl dějin mezi antikou a renesancí, ale jako živý svět plný barev, bez něhož bychom nikdy nebyli tam, kde jsme nyní.
V době, kdy kniha vyšla česky, už byl tento boj – minimálně mezi historiky – dobojován, ale to vůbec neznamená, že by se jednalo o překonaný titul.
„Jiný“ středověk, nebo lépe řečeno „jiná“ historie tu bude vždy. Le Goff nikdy neuznával nalinkované pravdy. A i když si zakládal na důkladné práci s prameny a nezpochybňoval, že je historie vědou, vždy zdůrazňoval, že nesmí ztratit svou poetičnost.
Sám se k zájmu o historii dostal přes četbu Waltera Scotta a studium na Sorbonně jej ubíjelo. Nakonec však dokázal přetavit svůj romantický sen o středověku do přelomových děl. Protože se nikdy nenechal přesvědčit, že historie nesmí být zábava a nesmí přinášet potěšení. Nikdy nezapomněl, že historik potřebuje představivost – v dobách, kdy podle něj byly dějiny stále více „uměním manipulace s čísly a kvantifikacemi“ – více než kdy jindy.
Historie musí být vždy cítit člověčinou a vždy bude potřebovat své lidožrouty. Ten největší už se opět setkal se svou milovanou ženou Hankou, s níž se seznámil v Polsku. Snad se spolu dívají na nějaký hezký pořad, snad se už vzájemně nebojí o své zdraví a snad čekají na přátele, aby s nimi probrali, co je na světě nového.
A hlavně, hlavně co je na světě jiného.
