Mladík Van tráví léto u příbuzných na panství Ardis, kde se zamiluje do ještě mladší Ady. Ano, mohl pochopitelně upnout zrak i probouzející se jinošství k francouzským služkám na zmíněném panství či úplatným dívčinám kdekoliv jinde, avšak jen k Adě zahoří pravým žárem. Vyvstává však problém – oba milenci jsou si blízcí nejen citem a tělem, nýbrž i krví. A to dokonce tak, že navzdory všemu, co ví veřejnost, se jedná o bratra a sestru.
Motiv zakázané lásky, na kterou by rozhodně nespočinulo oko společnosti s pochopením a už vůbec ne s potěšením, ztvárnil Vladimir Nabokov s pochopením a potěšením několikrát – především ve slavné Lolitě, jež byla také žárem a plamenem. Ovšem až v Adě, psané mezi lety 1965 až 1968 (ovšem její počátky se táhnou již do let padesátých) dosáhl ve svém snažení na samý vrchol.
Ve s vtipem a rozkošnicky psaném románu se odráží vše, čím Nabokov uchvátil své čtenáře i kritiky – jiskřivá erotika, od všeho pozemského osvobozená fantazie, s lehkostí předkládaná fakta i perličky z mnoha oborů lidské činnosti, narážky na literaturu, povzdech nad ztraceným časem i sny, oslava všech Nabokovových jazyků, od ruštiny přes francouzštinu po angličtinu... Odhlédnuto od kvalit románu samotného je tak jasné, že tady máme jeden z nejnáročnějších překladů za hodně dlouhou dobu. Ovšem Pavel Dominik je víc než jen zárukou kvality, takže jeho Nabokov plane stejným žárem jako originál.
Vzrušující sláva těla i jeho slabostí
Příběh lásky Vana a Ady je skutečně erotickým románem – tedy takovým, který rozproudí krev a povzbudí fantazii, ale má na hony daleko k čemukoliv nízkému a mrzkému. Ovšem jeho mocný účinek se netýká pouze tělesnosti. A to přesto, že je Nabokov mistrem v navození dusné atmosféry, kdy každé slůvko a každý závan větru hrající si se spodničkou či sukýnkou či šátkem může vést k... něčemu, o čem by mravokární a suchopární klasici jistě referovali ve stylu „Šli do lesa a po hodině z lesa“.
V Adě se velice často ocitáme v oné hodině a v onom lese, v jeho nejhlubším i nejhebčím houští. V čase a prostoru, který láká mnohé, ale málokdo o něm dokáže psát. A když už nejsme v lese, ale jen na cestičce k němu, chápeme, že i cesta je někdy cíl...
Nabokov přímo exceluje v popisech, které se vyhýbají sprostému naturalismu, ale přitom zcela jasně oslavují konkrétní krásu. A tak se zde zadečky vyklenují do tvarů lyry a metafory a přirovnání se hromadí nejen u Vana a Ady, ale i při návštěvách luxusních chrámů lásky – v nichž narazíme na Egypcikánky a čtenář se vzhledem k množství narážek a postřehů páně autorových neubrání úsměvu, jak si Nabokov zase jednou pohrál s etyomologií (a zároveň se vybaví vzpomínky na skvělý Stančíkův román Mlýn na mumie).
Nejde tedy jen o to, co je popisováno, ale i jak je to popisováno. Vrcholu román v tomto ohledu dosahuje, když Van pohladí po rusé hlavince další z důležitých postav – Adinu rodnou mladší sestru Lucette... „Protože nikdo nedokáže pohladit (jako on teď) onu měděnou hlavičku nahoře, aniž by si okamžitě nepředstavil dolní liščátko a dva rožhavené uhlíky.“ Ponechme stranou obraz samotného liščátka a vzdejme hold za prostý soulad činu, přirovnání a hry s barvami.
V tu chvíli zjistíme, že stejně vzrušující jako hrátky obou milenců jsou i hrátky Nabokova s jazykem – tedy lépe řečeno s jazyky. Jako v mnoha svých románech, i zde totiž Nabokov proplétá angličtinu s ruštinou a francouzštinou; začasté výraz v jednom jazyce doplní jeho ekvivalentem v druhém a vůbec se laská s tím, co, jak a kým je vyslovováno... Je jedním z největších vítězství románu, když opět po letech připomíná, že ruština je krásný jazyk, jazyk Puškina a dalších. Je to stará pravda, pro řadu lidí a doslova generací už dost možná pozapomenutá, ale stále platná.
Milostné dopisy z Terry i Antiterry
Přestože se na rozdíl od Lolity tentokrát milostné vzplanutí nemá utopit v smrti, spěje právě díky zmíněnému velkolepému vítězství ruštiny román k melancholii a tragédii. Obojí přitom vyplývá ze skutečnosti, že jakkoliv se vše vrací k radovánkám milenců, tématem klenoucím se nad nimi, je ztrácení a pomíjení věcí. Román je vyprávěn starým Vanem, který za podpory stejně staré Ady vzpomíná... a komentuje a poznamenává. Do čehož ještě vpadává se svými komentáři a poznámkami sám Nabokov a jeho alter aga.
Ona Rodinná kronika jedné lásky se tak stává i kronikou jedné epochy a nad to navíc i psaní románu. Na první pohled se to zdá složité, při čtení je to však jen vzrušující a zábavné. Přes všechnu lehkost, vtip a rozkoš z rozpoznání narážek a citací však roste i smutek. Van ztrácí svou minulost, paměť selhává a starý svět nenávratně mizí, jen na poslední chvíli snad zachycený na papíře...
A je to svět skutečně fascinující. Ada se totiž odehrává v jakémsi podivném snovém Rusku zasnoubeném s Amerikou; v realitě, která v mnoha ohledech (kinematograf, telefony, aeroplány) předběhla tu naši o nějakých šedesát let; v realitě, kde si jsou mnozí vědomi jakéhosi stínového odrazu vlastního bytí (Antiterra – Terra). Především však v realitě, kde přežívá a rozvíjí se ruská kultura Puškina a Lermontova a dalších velikánů, osvobozená z okovů carského i bolševického Ruska a podávající si ruce s celým světem, aniž by se ztratila byť jen ždibíček ze slovutného smutku i naděje ruské duše.
Nabokov tento svět vysněné kultury, mající v sobě to když ne nejlepší, pak alespoň nejvznešenější z východu i západu, obohacuje i ironickými šlehy do sporů, které mezi sebou vedla ruská emigrace (nebo které případně vedla se svým okolím) a které na jednu stranu vyznívají jako žabomyší, ale na stranu druhou jako jediné správné – protože vést spor o ruskou kulturu znamená vést spor o samu lidskost.
Pravda, je to svět iluzorní, ale vypráví o představách a snahách, které dvacáté století vytrhalo z jejich kořenů. Ano, Ada je příběhem velké lásky, ale také příběhem ztráty jednoho Ruska, které se nikdy nevrátilo a které bylo po většinu posledních sta let nahrazeno jakousi divnou Tatárií. Nabokov na tuto záměnu poukázal na pozadí vrcholně poživačného románu, ale to jen činí tuto ztrátu citelnější. Ada se tak z geniálního erotického románu stává nejtragičtějším románem, který u nás loni vyšel.
Vladimir Nabokov, Ada aneb Žár. Rodinná kronika, př. Pavel Dominik, Paseka, Praha a Litomyšl 2015, s. 600, 429 Kč.
