Když dopadly poslední sněhové vločky a krasobruslařky zmizely z jeviště, publikum jako obvykle uvítal Marek Eben. Hned v úvodu pohovořil zejména k zahraničním hostům. A to už bylo působivé o poznání méně. Moderátor jim lehkým tónem sdělil, kde se nacházejí, a vtipkoval na téma, jak je Česko milá země, kde se neválčí a kde lze popíjet na ulici, zatímco jinde se alkoholický nápoj musí pokrytecky schovávat v pytlíku.
Později ironicky - byť v rádoby laskavém duchu - požádal dámy, že až se budou tvořit fronty na toaletách, ony mohou směle vyrazit na ty pánské, neboť dnes má každý právo cítit se jako muž a nikdo proti tomu nemůže nic namítat.
Jedinou, o to smutnější ironií je, že hovořil mimo jiné k prezidentem festivalu oceněné švédské herečce Alicii Vikander, protagonistce ten večer promítaného historického dramatu Královnin gambit, jehož tématem jsou dějiny ovládané muži. A jehož režisér nabízí alternativní čtení historie, v němž ženy také mají slovo.
Možná to bylo nechtěné rýpnutí do nevyrovnaných kvalit snímku z tudorovské Anglie, v němž Jude Law hraje odpudivého mocipána Jindřicha VIII. Ale spíš ne, protože proč by festival shazoval vlastní zahajovací film.
Je to škoda. Když po dřívější kritice výběru některých zahraničních hostů organizátoři opravdu přivezou skvělé herce a herečky, z oficiálních míst znějí vtípky, které jako by jim naznačovaly: sem už příště nejezděte, budou vám tu pod pláštíkem jemného humoru podsouvat, že jste dorazili do míst, kde se lidé cítí být pupkem světa, a všemu, co překračuje jejich obzor, se dokážou jen smát.
Jinak se po bruslařské choreografii na ledu páteční večer nesl hlavně ve znamení deště. Ten nejdřív odpoledne zkropil diváky čekající před červeným kobercem a znovu se ozval po sedmé večer při koncertu britské kapely Morcheeba venku před hotelem Thermal.
Zplihlému publiku se zprvu nechtělo poslechnout výzvu charismatické zpěvačky Skye Edwards, aby zpívalo s ní. Když ale v závěru energického vystoupení zazněla slavná skladba Rome Wasn’t Built in a Day, prostorem už se neslo sborové "Walking free / in harmony".
Následovala projekce zahajovacího filmu Královnin gambit, který po květnové premiéře ve francouzském Cannes viděli karlovarští diváci jako druzí na světě. Historické drama je prvním snímkem, jejž brazilský režisér Karim Aïnouz natočil v angličtině. Adaptace stejnojmenné, také česky vydané prózy současné britské spisovatelky Elizabeth Fremantleové se točí okolo role Kateřiny Parrové na anglickém dvoře.
Tato poslední, šestá manželka krále Jindřicha VIII. byla vzdělaná žena, jež psala knihy. Potud vhodný historický předobraz pro film, který si coby motto vetkl fakt, že dějiny se většinou věnují mužům a válkám. A že toto má být poněkud jiný pohled.
Alicia Vikander hraje uvědomělou šlechtičnu zapletenou do intrik. Ví, že stejně jako předchozí, nepřirozenou smrtí zesnulé královy manželky je také ona součástí politického sňatku. Dvůr i církev stíhají všechny podezřelé a obávají se nestability i chaosu, který by mohli vyvolat protestantští "kacíři".
Jude Law coby král Jindřich VIII. má hned několik důvodů k trápení. Prvním - a dost intenzivním - jsou jeho hnisající nohy stižené obtížně léčitelnou infekcí. Dále pociťuje neustálou paranoiu, že mu někdo chce ublížit, a přemýšlí, zda je mu manželka věrná, jestli bude matkou dědice trůnu a tou správnou královnou udržující zemi v rovnováze.
Jen na pár okamžiků snímek zavítá mimo stísněné interiéry hradních komnat, kde bují neustálé napětí. Venku tvůrci využívají měkkého přirozeného světla. V lehce mlžných, až tajuplných konturách ukazují svět, jejž čekají velké změny. Ale v exteriérech snaha nepoužívat umělé osvětlení vede spíše k nehezkému vizuálu.
Asi to má být koncept, který umocní psychické i fyzické potíže, jimiž hrdinové procházejí, a ukáže publiku spíše tu nepěknou tvář historie. Jenže autoři příliš nevysvětlují pozadí událostí, divákům neznalým detailů dostatečně neodhalí, co stojí za některými třenicemi či nedůvěrou mezi protagonisty. A s podobnou nenápadností upravují historická fakta ve prospěch emancipované agendy. Může to být legitimní hra, ale tentokrát vede spíše k poněkud jednoduchému naplnění soudobé perspektivy, která chce vyzvednout roli žen v dějinách ovládaných muži.
Film se nebojí projevů tělesnosti, ať už jde o upachtěný sex vladaře s královnou, kdy záběru dominuje panovníkova monstrózní zadnice, či o problémy s hnisající nohou. A snímek obsahuje uhrančivé momenty, obzvlášť když je na scéně Jude Law coby až obludné ztělesnění královské moci.
Jenže jeho přítomnost paradoxně umenšuje projev Alicie Vikander, která má občas jízlivě přesné odpovědi na Jindřichovo kralování. Režisér poprvé točící v anglickém jazyce jako by neuměl herecky vést cizinku tak přesvědčivě, jako když nechá Lawa rozpoutat běsnění.
Především se ale Královnin gambit po celé dvě hodiny zabývá jediným tématem a nepřenáší na publikum pocit, že by bylo rovnocennou součástí nějaké mocenské šachové partie či dějin.
Kinematografie si přitom v poslední době oblíbila vynalézavé pohledy nejen na britskou šlechtu. Za všechny snímky jmenujme film Favoritka, v němž se jiný režírující cizinec, Yorgos Lanthimos z Řecka, s nadhledem i vizuální bravurou pozoruhodně dotkl politických nešvarů či role žen na anglickém dvoře.
Karim Aïnouz točí hodně zblízka, kamera bloudí kolem postav, které se občas mění v temné siluety, když do místnosti vstoupí protisvětlo z velkých oken.
Je to naschvál, režisér nechce vytvářet načančané kostýmní drama plné dobově věrných propriet. Jenže nakonec až příliš okatě ukazuje rozpor mezi zrůdnými muži a uvědomělými ženami - a z některých postav paradoxně zbudou spíš ty kostýmy a plnovousy, než abychom odhalili jejich role v soudobé politické partii.
Možná je to téma, které si po staletích nespravedlností žádá důraz a pootočení pohledu. Tvůrci ale ani při všech faktografických posunech, jež Kateřině Parrové dávají aktivnější roli v chodu dějin, nejsou důslední. Už proto, že spíše než Kateřina publiku utkví v hlavě král Jindřich ve vší své despotické živočišnosti.
Zahájení karlovarského festivalu tak dopadlo plichtou. Na nevhodné vtípky přišla odpověď v podobě filmu, který se nechal trochu moc pohltit těmi uvědomělými ambicemi, jimž se Marek Eben s takovou chutí smál. Přešlapy se zjevně dějí na obou stranách "barikády". Ještě že tu byl ten podmanivý tanec a zpěv.
