Když člověk jede po silnici vedoucí z Ostravy do Karviné, dřív než jakoukoliv zástavbu spatří neutěšenou měsíční krajinu náletových dřevin, z níž sem tam ční důlní věž. Někde mezi tou spouští se krčí malý modrošedý kostelík, povážlivě se naklánějící do strany. Zvláštně, melancholicky stojí uprostřed ničeho a většina lidí o něm ví jen to, že je poddolovaný - na Ostravsku logické vysvětlení. Zejména z mladší generace málokdo zná příběh o ztraceném městě. Určitě ne v plném znění.
Částečně to změnila až v Ostravě žijící karvinská rodačka Karin Lednická, když v prvním dílu trilogie Šikmý kostel na osudu jedné rodiny popsala vzestup a pád tohoto hornického města mezi lety 1894 až 1961, lemovaný dvěma důlními neštěstími. Spisovatelka se už debutem záhy vyšvihla mezi bestsellerové autory a zejména v Moravskoslezském kraji se ze Šikmého kostela - literárního i toho skutečného - stal pojem. Však také román předloni zdramatizovalo ostravské Divadlo Petra Bezruče.
Na právě vydaný závěrečný díl si čtenáři museli počkat tři roky. Začíná těsně po druhé světové válce a končí před důlním neštěstím v roce 1961, které Lednická na konci nechává jen tušit, avšak už v roce 2018 jej přiblížil film Davida Ondříčka Dukla 61. O lidské tragédie, tvořící základ generačního traumatu, přesto není ani v posledním dílu nouze. Válka sice končí, její důsledky ale přetrvávají, česko-polské vztahy v Těšínském Slezsku jsou stále napjaté, nová doba vyžaduje ještě usilovnější rubání uhlí a do toho se rozpadá poddolovaná stará Karviná.
Děj se opět točí kolem havířské rodiny Pospíšilových, už její třetí generace. Hlavní slovo tentokrát mají tři mladší z pěti sourozenců: Ženka, Wojtek a Halka. Ta první se stále utápí ve skutečnosti, že její snoubenec musel jako Čech za války odejít z Karviné, že nemohla dokončit studia a provdala se za alkoholika. Wojtek oproti tomu hledí do budoucnosti a těší se na krásné zítřky socialismu. Nejmladší Halka si mezitím dává za vinu znásilnění sovětským vojákem a neví, zda čeká dítě s ním, nebo s manželem.
Krásné 20. století
V každém z objemných románů figurovalo mnoho postav se spletitými osudy. Lednická se tedy zkraje třetího dílu snaží relativně nenásilně vše připomenout a předestírá současný stav věcí. Pomáhá k tomu i rodokmen na předsádce. Přesto by člověk poutavou trilogii nejraději zhltnul najednou jako seriál na Netflixu.
Je ale jasné, proč to nebylo možné a svazky do knihovny přibývaly pomalu. Za všemi díly Šikmého kostela, ten třetí nevyjímaje, stojí vyčerpávající rešerše, porady s odborníky na historii každodennosti či na důlní techniku, rozhovory s pamětníky i pátrání po osudech osobností Karvinska první poloviny minulého století.
Právě v tom spočívá velká hodnota spisovatelčiny práce. Zevrubně a poctivě popisuje zákoutí historie, na která se v hodinách dějepisu jaksi zapomíná, a to i v kraji, kde se psala. Věděl každý, že Těšínské Slezsko za druhé světové války prošlo polským záborem, kdežto za první republiky se naopak násilně počešťovalo? A že kromě Němců měli být po roce 1945 vyhnáni z Karvinska i Poláci, kteří se za války nuceně přihlásili k německé národnosti?
Poslední díl Šikmého kostela má dobře vystavěnou dějovou strukturu. Příběh je poutavý a napínavý, i když často předvídatelný. Ne však ve špatném slova smyslu. Spíš jako když sledujete dobrý seriál a správně hádáte, co se stane dál, s tak akorát dlouhým předstihem, aby vás to nepřestalo bavit. Kdo se navíc základně orientuje v dějinách "krásného 20. století", musí tušit, jaká tragédie do života hornické rodiny zasáhne.
Jistá očekávatelnost zároveň odpovídá duchu popisované doby. Dějinné události na pozadí jsou sice dramatické, ale životní dráhy i genderové role pevně dané - ženy rodí děti, muži rubou uhlí a "dřystají" o politice. Osudy všech generací protagonistů se odvíjí v drobných obměnách po trajektorii narození-šachta-svatba-děti-smrt. Většina postav se k této jedné z mála životních jistot upíná. "Člověk by měl žít tam, kde se narodil," říká jedna z hrdinek, Barka, která se těší, že v posteli, kde 40 let spávala vedle svého manžela a porodila v ní pět dětí, také zemře.
Tato rigidnost neslouží jen jako obraz doby, ale zároveň zrcadlo té dnešní. Velká část lidí pravděpodobně preferuje současnou mnohost voleb před tehdejší daností, dnes už ale akademici zároveň popsali, že jejich přemíra může zejména u mladých vést k paralýze a pocitům nedostatečnosti. Komplikovanost dnešního světa je navíc psychicky náročná. U románů Lednické se tak člověk může nechat trochu unést a zasnít se nad prostým životem po boku "dobrého muže" stráveným v jedné posteli místo stěhování se po pronájmech - a také si uvědomit, že je to jen hloupé romantizování a že by si nechtěl obout boty jediné z jejích postav.
Jednu Lednickou pro Sudety, prosím
Slabinou vyprávění Lednické je jistá neobratnost v častém přecházení mezi minulostí a právě popisovaným. Spisovatelka vícekrát předestře scénu, následně se vrací do minulosti, aby ji vysvětlila, a pak se k načatému obrazu vrací. Nešikovný oslí můstek nakonec uzavře obratem jako "a proto teď sedí tady". Zkoordinovat tolik dějových linek na více než 600 stranách samozřejmě není jednoduché a představuje to obdivuhodný výkon sám o sobě. Když ale čtenář naráží na stejný princip v každé kapitole hned několikrát, začne to působit toporně. Podobně navíc autorka postupovala v předchozích dvou dílech.
Je také škoda, že v příběhu kromě dvou intermezzových kapitol nezůstává žádný prostor pro fantazii. Vše je doslovně řečeno, i to, co by si člověk určitě domyslel sám. Není nutné doslovně psát, že malá Julie zdědila inteligenci po své matce Žence - z příběhu je to jasné. Lednická se snaží vysvětlit každou pohnutku postav a mnohé opakuje z perspektivy několika hrdinů, aniž by to v příběhu plnilo zvláštní účel. Kniha tak nabobtnala o několik desítek stran více, než by bylo nutné. Na druhou stranu je touto přímočarostí trilogie široce přístupná a zřejmě i díky tomu se rozšířila mezi tolik čtenářů.
Dalším důvodem, proč si kronika Lednické získala tolik příznivců, je skvělý vypravěčský talent. Do děje umí mimořádně vtáhnout a čtenář se od příběhu několikeré generace jedné rodiny nemůže odtrhnout. Postavy jsou věrně vymodelované, člověk tak má pocit, jako by je znal, a trne hrůzou, jaká další tragédie hrdiny ještě potká.
Vylíčení toho, jak těžký uměl být život v karvinské hornické kolonii, však není samoúčelné s cílem vzbuzovat emoce. Vysvětluje, proč jsou lidé na Ostravsku i dnes takoví, jací jsou - někomu se mohou zdát až příliš přímí, věcní či drsní. Chtělo by se říct zocelení, i když dnes už asi leckdo připustí, že to není nejlepší strategie, jak se vyrovnat s životními těžkostmi.
Hrdinové Šikmého kostela ji ale volili - asi to byl jediný způsob, jak přežít. A jak víme dnes, traumatizováni můžeme být i z toho, co se nestalo přímo nám, ale našim předkům. "Mama si ze všech možností vždycky vybrala trápení, než aby se pokusila najít jinou cestu," říká jedna z postav závěrečného románu. Ta věta bude rezonovat s leckým ze severní Moravy i odjinud.
Největším přínosem Lednické ale je, že do vykořeněného a stigmatizovaného kraje vrací historii. Důkazem budiž, jak kdysi pusté okolí kostela svatého Petra z Alkantary neboli šikmého kostela ožilo. Hlavně o víkendech a svátcích tam dnes zastavují lidé ze širokého okolí a procházejí se v místech, kde kdysi stálo město. Postupně přibyly i cedule ukazující, kudy chodili hrdinové románů a kde stála která významná budova.
Autorka zároveň odhodlaně bojuje proti stereotypům, které se s uhelným krajem pojí a jež plynou nejen z étosu někdejšího totalitního budování na uhelných základech popisovaného v knize, ale třeba také současného pragocentrismu. Karin Lednická naproti tomu citlivě popisuje havířské řemeslo, s krajem tolik spjaté, jako práci sice tvrdou a nebezpečnou, ale plnou čestných lidí se smyslem pro "partyju". Možná by svou Lednickou potřebovaly i severní Čechy, kraj snad ještě ustrkovanější a neviditelnější než ten Moravskoslezský.
