Rozhovor - Propojování poezie a hudby je ve zdejších krajích pořád spíš unikátní věc. Ve čtvrtek budou mít čeští fanoušci v Paláci Akropolis poprvé možnost vidět a slyšet americkou zpěvačku a básnířku Ursulu Rucker, která několik let patří mezi hvězdy tohoto oboru. Podmanivý hlas a energetický přednes proměňují básně o lásce a nespravedlnostech našeho světa do podoby okouzlující performance.
Její pestrý repertoár si tyká s nu-jazzem, hip hopem i elektronikou a skladby se dají popsat jako „poezie v pohybu". Debut si odbyla v roce 1994 na desce hiphopových klasiků The Roots, kteří ji objevili na básnických seancích ve Filadelfii. Spolupracovala pak například s britským projektem 4 Hero nebo německými jazzovými experimentátory Jazzanova.
Její albový debut přišel přesně před deseti lety s kritikou chválenou nahrávkou Supa Sista. Do dneška natočila další čtyři desky, ta nejnovější She Said vyšla letos na jaře. Do Akropole dorazí Ursula Rucker v doprovodu kytaristy a bubeníka.
„Jazyková bariéra není zdaleka to nejhorší, mezi lidmi stojí i jiné zdi než jen odlišná řeč," odpovídá na otázku, jestli nebudou čeští posluchači ochuzeni, pokud neumějí perfektně anglicky.
Vzpomeneš si ještě, jaké to bylo, když jsi poprvé přišla na pódium před diváky?
Samozřejmě! Byla jsem pěkně nervózní a strašně jsem se potila. V okamžiku kdy jsem začala, ze mě všechno spadlo a zůstalo jen příjemné vzrušení. Dodnes to mám stejně, nejdřív se strašně zpotím, ale po chvíli je to nejlepší pocit na světě.
Považuješ se spíše za básnířku, zpěvačku nebo za muzikanta?
Určitě jsem ze všeho nejvíce básnířka. Vlastně ani neumím hrát na žádný nástroj a nerada bych se tak rovnala lidem, kteří umí. Stejné je to se zpěvem. Na mých deskách je postupem času víc a víc zpěvu, ale nedá se říct, že bych se tím nutně stávala zpěvačkou. Ráda si ale hraju se svým hlasem. Někdy, když přednáším básně, zazpívám třeba jeden nebo dva verše - a všechno hned dostane jinou dynamiku.
Tvojí doménou je mluvené slovo. Není to tedy při koncertování v zemích, kde se běžně nemluví anglicky, trochu problém?
Možná to bude znít divně, ale opravdu není potřeba rozumět každému mému slovu - písně je možné vnímat srdcem. Ani Američané nerozumí všemu, co říkám, a to mluvíme stejným jazykem. Jazyková bariéra není zdaleka to nejhorší, mezi lidmi stojí i jiné zdi než jen odlišná řeč.
V Evropě často koncertuješ, vydáváš desky na německém labelu (!K7) a často spolupracuješ s muzikanty, jako jsou 4Hero či Jazzanova. Nemáš pocit, že ti nakonec Evropané rozumí víc než Američané?
Tady máš důkaz, že to s tou jazykovou bariérou není zase tak horké. Důležitější je, jestli lidi mají srdce na pravém místě. Američtí umělci v minulosti často hledali publikum mimo Spojené státy, protože na svoji vlast byli příliš progresivní a nikdo jim nerozuměl. Evropa má pro některé umělecké věci větší pochopení. Takže díky, Evropo! Nebýt nebe, byla bych bez práce! (smích)
Vraťme se ještě k desce She Said, která vznikla velmi spontánně. Chtěli jste zachytit energii z koncertů?
Byl to nápad producenta, který chtěl původně desku natočit přímo na koncertě. Když se to nepodařilo, aspoň nás donutil ve studiu jamovat. Snad poprvé jsem nahrávala desku se všemi muzikanty namačkanými ve studiu. Nakonec jsme na ní dělali jen dva týdny, mnohem víc času zabrala postprodukce. Myslím, že se nám podařilo zachytit naši energii. Je to velmi neobvyklá deska.
V rozhovoru s tebou je nemožné nezmínit hip hop. Tvoje první velké chvíle přišly na deskách The Roots, na druhou stranu často kritizuješ komerční podobu žánru. Dá se na něm najít něco pozitivního?
V hiphopové kultuře je spousta skvělých lidí a skutečných umělců - lidí, kteří věří v hiphopovou kulturu, a ne jen rapování. Je důležité si uvědomit, že hip hop není jen o tom vzít mikrofon a mluvit do rytmu. Většina mainstreamových hitů, které jsou v rádiích, vlastně není hip hop, je to jen rap. Hip hop je celá kultura a způsob života. Většina rapperů v rádiích bohužel chce jen vydělat peníze a být slavní.
Je ženský element zastoupený v současném hip hopu dostatečně?
Ani náhodou! Hodně mě štve, že americká rádia momentálně hrají jednu jedinou rapperku - Nicky Minaj. Je to zatraceně smutné, že zrovna ona reprezentuje všechny ženy v rapu. Tady ve Filadelfii žije rapperka Bahamadia, která by s Nicky kdykoliv zametla podlahu. Bahamadia má ale smůlu, protože nezapadá do image, kterou chtějí média. Pop už dávno není o umění. Tak dlouho rappeři uráželi ženy, že si na to média zvykla, a už nejsou schopná přijmout ženskou interpretku jako pozitivní vzor. To by zastavilo celou tu mašinu na peníze.
Když mluvíš o své životní roli, vždycky říkáš, že jsi především matka a pak až básnířka. Mateřství nebo rodičovství je další věc, o které se v masovém popu nemluví. Může se to někdy změnit?
Všechno se dá změnit, když se budeme snažit. Problém je, že lidi berou spoustu věcí za samozřejmost a jednou z nich je i role ženy jako matky. Je potřeba připomínat, že to rozhodně není obyčejná věc. Lidi by měli být citlivější ke zkušenostem druhých a hudba je právě jedna z cest, jak by se to měli naučit. Další věc je to, že být matkou v hudebním průmyslu je zatraceně těžké.
Jakou nejdůležitější věc tě naučily tvoje děti?
Děti mi změnily život a mění mi ho pořád dál a dál. To nejdůležitější, co mě naučily, je být lepším člověkem. A že je na tom pořád potřeba pracovat.
