Recenze - R.E.M. vloni v tichosti oslavili třicet let existence a čtvrtou dekádu kariéry zahajují patnáctým albem Collapse Into Now. S tolika odslouženými léty a položkami v diskografii už mají právo pomýšlet na comeback ve stylu zralé kapely, která návratem k hudebním jistotám dopřeje sama sobě i fanouškům vzpomínky na své (i jejich) zlaté doby.
Jenže hrdinové alternativního rocku mají v tomto ohledu taky velký problém - za svou existenci si prošli tolika stylovými fázemi, že už možná sami ani neví, co vlastně tvoří jejich „klasický" sound, ke kterému by se mohli vrátit. K naštvanému angažovanému rocku desek Murmur a Reckoning, k hymnickým stadionovým popěvkům alb Document a Green, intimnímu písničkářství Out Of Time a Automatic for The People a nebo k přímočarým vypalovačkám Monster a New Adventures In Hi-Fi?
A tak si místo dalšího tápání a dalších pokusů o revitalizaci - kam patří nahrávky z nulté dekády končící deskou Accelerate - R.E.M. vypůjčili z každé slavné éry něco. Desku Collapse Into Now namíchali jako koktejl starých známých chutí, který minimálně neurazí staré fanoušky.
Album nabízí spoustu možností, jak si na ty staré dobré (?) časy zavzpomínat. Výstižně ho shrnula recenze v Chicago Tribune, jež ironicky poznamenala: „Která jiná kapela by měla začít napodobovat R.E.M. než R.E.M. sami."
Zásadní otázkou samozřejmě zůstává, jestli je to dost, nebo málo. Máme oslavovat, že R.E.M. nenatočili (další) strašnou desku, nebo spíš litovat, že poprvé za svou diskografii rezignovali na hledačství a spokojili se s opakováním řečeného?
Na správné straně barikády
Pro generaci dospívající na přelomu osmé a deváté dekády bylo velmi snadné vytvořit si k R.E.M. silné emocionální pouto. A nejde jen o citově vypjaté skladby. Od buřičského univerzitního rocku, který otevřel cestu alternativnímu rocku i grunge, přes ztišenou intenzitu Automatic for The People až po experimenty na Up z konce tisíciletí zosobňovali R.E.M. pro většinového posluchače revoluční étos alternativního rocku i alternativních postojů vůbec; a dalo se jim věřit, že stojí na správné straně barikády.
R.E.M. se nikdy viditelně nezaprodali korporátním praktikám hudebního průmyslu, byť se při propagaci vždycky mohli spolehnout na svoji pozici u velké společnosti, kde od roku 1988 vydávali. Díky její péči se nakonec stali i jednou z posledních velkých (alternativně) rockových kapel, které mohly zasáhnout celé generace ještě předtím, než se populární hudba v „době napsterové" rozpadla na stovky subžánrů a fanouškovských komunit.
Úvodní Discoverer se snaží z podobit hymničnost skladeb z alba Green, Überlin a Oh My Heart upomínají na majestátnou první třetinu Automatic For The People. První singl Mine Smell Like Honey má pro změnu evokovat radostnou euforii New Adventures in Hi-Fi.
Na tuto desku si vzpomenete i při závěrečné skladbě Blue, v níž si Patti Smith zopakuje backvokál z posledního opravdu velkého (ve smyslu epického) singlu kapely - E-Bow the Letter z roku 1996. Kanadská provokatérka Peaches má v Alligator Aviator Autopilot Antimatter zase podobnou roli jako kdysi Kate Pierson z The B-52s ve dvou písních z Out of Time. Jen další host Eddie Vedder je v It Happened Today ukrytý v pozadí.
A ne snad, že by na Collapse Into Now chyběly hity. Walk It Back nebo Oh My Heart o řádění hurikánu Katrina se v intenzitě vyrovnají starším známým skladbám, ale pořád hrají podle příliš předvídatelných not. Snad v každé skladbě nové desky lze odhalit stopu po některém z klasických hitů R.E.M.
Je to trochu spiklenecké pomrkávání a trochu služba fanouškům, které skupina nabrala na začátku 90. let. Příznivci velkých kapel jsou nakonec hodně podobní příznivcům fotbalových týmů: vyznávají věrnost až za hrob a rádi si projdou martýriem (deska Around The Sun), aby se pak mohli radovat i z malých vítězství.
Triky třínohého psa
V roce 1996 R.E.M. podepsali nahrávací smlouvu s Warner Bros. na tehdy bezprecedentních osmdesát milionů dolarů. S tak astronomickým číslem jako kdyby si kapela uvázala kolem krku balvan; rok nato je opustil bubeník Bill Berry a v novém tisíciletí se jejich kariéra jaksi zadrhla. Žádná z desek neprodala milion kusů a na Top 40 hit čekají už sedmnáct let. Dá se vážně pochybovat, že se lukrativní smlouva nahrávací společnosti vyplatila.
„Třínohý pes je pořád pes. Jen se musí naučit jinak běhat," prohlásil zpěvák Michael Stipe v hojně citovaném výroku těsně po Berryho odchodu. V nové dekádě se to obrátilo proti kapele: nejenže běh mu moc nešel, ale následujícími roky se spíš propajdal.
Na nové desce se už trio z Atlanty ani nepokouší výrazně akcelerovat, natož aby starého psa učilo nové kousky. Přesto ho tentokrát nikdo nelituje a neodepisuje, ale s láskou drbe za ušima.
Jestli na Accelerate se kapela až urputně snažila přizpůsobit době, tentokrát si mohla oddechnout: doba se adaptovala na ni. Americká indie-rocková „retro revoluce" z konce první dekády tisíciletí došla až k R.E.M a přijala je za své. Čerství držitelé Grammy Arcade Fire či The Decemberists (kteří nedávno vládli americkému žebříčku) jsou jasným důkazem jejich vlivu.
To navíc v době, kdy jsou "návraty" a nostalgie asi nejsilnějším hybatelem emocí v hudbě i v celé popkultuře. V této atmosféře se R.E.M. setkali na půli cesty s podobně naladěnými fanoušky i kritiky; a všem se v oparu krásné melancholie chce zdát a zdá, že ten pes má zase čtyři nohy a uhání s větrem o závod.
Že se kapele s novou deskou podařilo navodit tuto iluzi, svědčí přinejmenším o faktu, že se definitivně zařadila mezi legendy.
R.E.M.: Collapse Into Now. CD, 41 minut. Vydal Warner Music, 2011; v České republice distribuuje Supraphon.
