Recenze - Zní to vždycky podezřele, když se každá recenze severských interpretů hemží meteorologickými přirovnáními a psaní o Björk nebo Sigur Rós se neobejde bez "pukajících ledovců".
Svědčí to pouze o tom, že když něco neumíme pochopit, tak si z toho uděláme nablblou exotiku, kde prýští gejzír, pára se válí nad horkými prameny a bezzubé domorodky pletou u petrolejky svetry s ornamentálními vzory.
Při vědomí všech těch zjednodušujících stereotypů, které se sice dobře poslouchají, ale nejsou nikterak opodstatněné, jsem - přiznávám - znejistěl, když jsem zjistil, že nová deska Sigur Rós vyjde v létě.
Jenomže páté album islandských křehotinek Sigur Rós nazvané Með suð í eyrum við spilum endalaust je v mnoha ohledech změnou natolik, že by mohlo uvrhnout na zmíněné glaciální příměry globální oteplení.
Jako když se usměje někdo, v jehož tváři jste vždycky viděli jen smutek a nikdy nevěřili, že se nad svoje úzkosti povznese. Sigur Rós se povedlo udělat opak Kokosů na sněhu a nasytit svoje charakteristické kompozice nepředvídatelnými zášlehy samby a euforie.
Samozřejmě jde pořád o Sigur Rós, takže těžko čekat beach bar na Hurghadě; jsou to spíš první sněženky a petrklíče. Ale i tak se už v úvodnímu singlu Gobbledigook kapela vrhá do roztleskávacího tempa, které neustává ani s Inní mér syngur vitleysingur.
Með suð í eyrum við spilum endalaust vděčí za svoji převážně akustickou instrumentaci zejména koncertům, které Sigur Rós absolvovali během natáčení DVD Heima v roce 2006. Tehdy přizpůsobovali svoji starou tvorbu vystoupením na místech, kde se nikdy žádná kapela před nimi neobjevila. A k piknikovým koncertům pod širým nebem se logicky víc hodily kotlíkářské aranže.
Sigur Rós - Gobbledigook
Teprve nyní se ale Sigur Rós podařilo najít pro akustickou formu i patřičnou novou emoci, a ne jen překlápět již stávající post-rockové zvukové stěny do unplugged verze. Na rozdíl třeba od Mogwai nebo japonských Mono, jež jsou mistři v cyklování motivu a jeho soustavného zahušťování, dokud v něm vařečka nezůstane trčet.
Sigur Rós na novince vypiplali schopnost gradovat skladbu skoro v neznatelných krůčcích. Slaboulince přihřívat lázeň tak, že žába pozná, že se otepluje, až ve chvíli, kdy se uvaří. Ideální ukázky toho jsou Festival a Ára bátur, kde jsou kluci nakonec tak útlocitní, že sundají hrnec z plotny ještě před prvními bublinami varu.
Zároveň je Ára bátur jediný případ, kdy se Sigur Rós nezřízeně obracejí zpět k pompě předešlých alb - zčásti i proto, že v ní hostuje chlapecký sbor London Oratory School Schola a symfoňák se 67 členy.
Necelá stovka lidí tak dokázala vytvořit blemcák, který by možná dojal všechny zpěvačky, které kdy alternovaly Kleopatru, ale na jinak provětraném albu to působí samoúčelně velkopanským stylem „Když na to máme, tak si to koupíme“.
Přes tuto jedinou slabou chvilku se Sigur Rós na pátém albu (jinými slovy na poslední chvíli) podařilo zvládnout nejobtížnější úkol: uniknout prokletí každého úzce vyprofilovaného žánru. Tzn. probourat se kamkoli ven z pokoje, jehož všechny čtyři stěny se k sobě začínají nebezpečně přibližovat.
Není dokonalejší vizuální ekvivalent pro nové naladění Sigur Rós než titulní fotografie od Ryana McGinleyho z jeho série I Know Where the Summer Goes, na níž čtyři naháči přebíhají dálnici.
Kapela si ji sama vybrala a ta směs radostiplného vydání se napospas, svlečené nekomplikovanosti a zároveň risku, sálajícího žáru asfaltu i nostalgicky měkkých barev vytváří adekvátní klíč k Með suð í eyrum við spilum endalaust.
Je to součást gesta. A není pochyb, tohle album mělo vyjít v létě.
Sigur Rós: Með suð í eyrum við spilum endalaust. CD, 55 minut. Vydala firma XL Recordings/EMI, 2008.
