RECENZE Comeback Faith No More táhne strhující Mike Patton

Karel Veselý Karel Veselý
19. 5. 2015 11:00
Americká formace Faith No More se vrací po sedmnácti letech s novou deskou Sol Invictus, kterou recenzuje Karel Veselý.
Mike Patton z Faith No More
Mike Patton z Faith No More | Foto: Profimedia.cz

Recenze – Sezona comebacků pokračuje a další zmrtvýchvstání hudebních legend mají na svědomí kalifornští Faith No More. Rozpadli se v roce 1998, nicméně o jedenáct let později se Mike Patton a spol. vrátili na pódia. Čekání na novou desku ale trvalo dalších šest roků, novinka Sol Invictus tak přichází se sedmnáctiletým odstupem od posledního alba Album of The Year s prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem na obalu. Faith No More na ní potvrzují statut výjimečné výstřední kapely, která se odmítá nechat zavřít do žánrových škatulek.

V časech své největší slávy byli Faith No More kapelou plnou paradoxů. Tvrdé kytarové riffy s lehkostí pasovali na funkové rytmy a nebáli se použít klávesy (neslýcháno!) nebo rap. Fúzovali rafinované intelektuální postupy s metalovou zemitostí a černý humor a ironii s politickým aktivismem. Na konci osmdesátých let byli jednou z prvních metalových kapel, která prolomila hranice mezi metalem a alternativním rockem, a ještě k tomu zvládli sbírat žebříčkové ostruhy - singl Epic dokonce bodoval v americké Top 10.

Svojí nekompromisností vydláždili cestu pro nástup grunge, v devadesátých letech ale zůstali ve své vlastní lize. S každou následující studiovou deskou byli výstřednější a podivnější a pokaždé testovali připravenost fanoušků vydat se s nimi do nových míst. Devadesátá léta by bez nich jednoduše byla podstatně nudnější dekáda.

Faith No More - Superhero | Video: YouTube

Že se vrací zrovna v době zuřícího revivalu deváté dekády, není žádná náhoda. Na druhou stranu odkaz Faith No More zůstal relevantní i na přelomu tisíciletí, kdy komerční úspěchy slavila rap metalová fúze, kterou oni přivedli k dokonalosti na albech We Care a Lot a The Real Thing. Slapová basa na začátku singlu Superhero nebo zběsilý Pattonův rap v Separation Anxiety, při kterém až skoro cítíte sliny na mikrofonu, zní zároveň jako připomínka jejich raných let i toho lepšího z nu-metalové éry, které se Faith No More stali trochu nechtěnými otci.

Intenzita na jedenáct

Prvním náznakem, že Faith No More připravují nový materiál, byla neznámá skladba, kterou zahráli v listopadu 2011 na čtyřech koncertech v Mexiku. Ačkoliv kapela tehdy fanouškům tvrdila, že jde o coververzi, byl to jen maskovací manévr, který byl rychle prohlédnut. Track později dostal jméno Matador a šestiminutová stopáž, ve které se střídají pomalé a rychlé pasáže, prozrazuje, že Faith No More pojali svůj autorský návrat velmi ambiciózně. Patton v textu opěvuje znovuzrození (verše „Probudíme vás z tohoto živoucího spánku“ či „Povstaneme z jatek jako matador“) a kapela zní svěže, jako čerstvě probuzená z dlouhého spánku.

Hodnocení: 80 %
Autor fotografie: Reclamation Records / Ipecac

Hodnocení: 80 %

Je to Pattonův strhující výkon, co nakonec posouvá novou desku Faith No More z kategorie solidního devadesátkového comebacku v něco mnohem zajímavějšího. Na Sol Invictus se vyplatilo počkat. Asi to není nejlepší deska v diskografii kalifornské kapely, ale rozhodně se za ni nemají co stydět.

Faith No More, Sol Invictus. 38 min. Reclamation Records / Ipecac. 2015.

Epický track zrozený z riffu, který přinesl baskytarista (a tentokrát i producent) Billy Gould, ale působí na desce jako relikt starý časů sofistikovaných kompozic alba Angel Dust. Drtivá většina nového materiálu je o dost přímočařejší a agresivnější, jako kdyby pánové kolem padesátky při psaní materiálu pochopili, že na budování atmosféry není čas a je potřeba jít rovnou na věc. Na vyznění desky se celkem pochopitelně podepsala i zkušenost živého hraní, kterým kapela testovala životaschopnost svého comebacku. Na The Second Coming Tour mimochodem odehráli za čtyři roky přes sedmdesát koncertů.

Sol Invictus má necelých čtyřicet minut, což je stopáž, kterou měla z desek Faith no More naposledy We Care a Lot z roku 1987. Comeback kapely je intenzivní, ramenatý a heroický návrat, k němuž odkazuje hlavní téma desky pojmenované po římském bohu slunce, který byl v antice patronem vojáků a objektem kultu boha Aurelia. Více než proklamovaný pád civilizace se v skladbách probírá její následné znovuzrození (From The Dead, Rise of The Fall), které se zrcadlí v osudu kapely probuzené po letech ticha.

Generál Patton v hlavní roli

Během pauzy Faith No More na sebe poutal největší pozornost frontman Mike Patton, který vždy tvrdil, že je mu škatulka rockové hvězdy příliš těsná. Za tu dekádu a něco se vrhl do nespočtu dobrodružných hudebních projektů, které ho etablovaly jako klíčovou osobnost alternativní scény. Natočil čtyři desky s metalovou superskupinou Fantômas (mmj. s Buzzem z Melvins a Dave Lombardem ze Slayer), několikrát spolupracoval s newyorskou jazzovou personou Johnem Zornem, připravil hiphopový kolaborativní projekt Peeping Tom i sólové album s coververzemi italských popových šlágrů na Mondo Cane (2010).

K tomu si ještě připočtěme pomoc Björk s albem Medúlla, epečko s The Dillinger Escape Plan, několik operních projektů, stihl také napsat čtyři filmové soundtracky nebo nahrát zvuky zombies v Já, legenda. A klidně bychom mohli pokračovat dál. Neméně zásadní jsou i aktivity s labelem Ipecac, který založil v roce 1999 a který se stal důležitým hybatelem v experimentální metalové scéně – kromě jeho vlastních projektů je domovem kapel jako Isis, Bohren & Der Club of Gore nebo Melvins.

Nikdo nepochybuje, jak zásadní roli hraje Patton pro Faith No More. Nejde ani tak o jeho výjimečný šestioktávový rozsah, ale šířku emocí a výrazů, které dokáže do skladeb dostat. S Pattonem v hlavní roli nabírají skladby jako Motherfucker nebo Superhero podobu miniaturních shakespearovských dramat, v nichž zpěvák šeptá i řve. Naštěstí na jeho výkonu není nic vyloženě patetického, protože jeho výraz si drží civilní rovinu.

Je to Pattonův strhující výkon, co nakonec posouvá novou desku Faith No More z kategorie solidního devadesátkového comebacku v něco mnohem zajímavějšího. Na Sol Invictus se vyplatilo počkat. Asi to není nejlepší deska v diskografii kalifornské kapely, ale rozhodně se za ni nemají co stydět a českým fanouškům dávají pádný důvod, proč kvůli nim jet na Rock for People v prvním červnovém víkendu. Před třemi lety jim koncert odfoukla větrná smršť, tentokrát už to musí vyjít.

 

Právě se děje

Další zprávy