Rozhovor - Název si vzali z jedné skladby Nicka Cava, jeho temné vidění světa ovšem aplikují na hudbu blízkou spíše mizantropovi Ianu Curtisovi z Joy Division.
Britská kapela O. Children začínala s muzikou jako obyčejná parta kluků, co se chce bavit hudbou. Shodou okolností si však jejich frontman Tobias O'Kandi vypěstoval závislost na drogách a odřízl se od okolních vztahů. Potemnělá aura post-punkového žánru jako by ho dohnala i fyzicky.
Až když z nešťastné životní epizody začínal procitat, dostal impulz pro psaní nových skladeb na druhou řadovou desku O. Children s názvem Apnea. Možná právě autenticita prožitku může za soudržnost materiálu, který si je vědom současného kytarového dění, označovaného obvykle jako indie rock, ale mnohem více těží z minulosti - gothic rocku, blues a především právě post-punku.
„Dříve psali skladby o prsou a mrtvých tanečnících diska, teď nahráli něco opulentnějšího a zlověstnějšího," recenzoval trefně desku hudební portál Drowned in Sound.
Skupina vedená hlubokým hlasem vytáhlého Tobiase O'Kandiho se v Česku premiérově představila už loni v létě na pražském festivalu United Islands. Nyní přijíždí na první klubový koncert, který odehraje v pondělí 11. února v Paláci Akropolis. V létě pak bude možné O. Children potkat také na slovenském festivalu Pohoda.
Aktuálně.cz: Během psaní desky Apnea jste prý zpřetrhal většinu sociálních vazeb, začal brát drogy, stal se bezdomovcem. Šlo o docela temnou epizodu vašeho života. Nakolik se to na desce podepsalo?
Tobias O'Kandi: Chtěl jsem to tam dostat, zvuk Apney rozhodně představuje, jak jsem se cítil. Přesto jsem se v některých skladbách ale snažil o naprosto opačný zvuk, snažil jsem se odstřihnout od všech vlastních problémů. Někde začneme melancholicky, ale jak skladba postupuje, od temnoty upouštíme. Je to cesta, jak se přenést přes vlastní problémy, ačkoliv víme, že existují, jenom se o ně tolik nestaráme. Když se jimi příliš probíráte, sráží vás to dolů. To jsem se snažil svou hudbou říct.
A.cz: V závěru skladby PT Cruiser zpíváte, že můžete jet kamkoliv, že jste pánem svého vozu. Můžeme to brát jako symbolické prohlášení, že tu špatnou část života už jste nechal za sebou?
Je to svým způsobem doslovné, o době, kdy jsem nemohl vůbec nikam cestovat. Londýn se pro mě stal podivně vypadajícím policistou. Když jsem si uvědomil všechno, co bylo na mém životě podivné, začal jsem psát album. PT Cruiser byl přesně takový případ, tehdy mi řekli, že můžu jet pryč. Také je to metaforická skladba, o ovládání sebe samého a dělání čehokoliv, co se komu zlíbí. Svět je váš, dělejte si s ním, co chcete. Jste pánem na svém panství.
A.cz: Ovlivnilo vás londýnské prostředí i jinak?
Je tu pořád co dělat, pořád jsou tady kapely, na které se můžete jít podívat a nechat se jimi inspirovat. Je tu sice zima jako prase, ale vlastně je Londýn skvělé město. Určitě bychom byli úplně jiná kapela, kdybychom tu všichni nebydleli. Asi bych i jinak přemýšlel. Londýn je něco jako outlet, v němž jdou snadno procházet různé myšlenky, jak se ke hraní v kapele stavět.
A.cz: Na debutu jste zpívali o univerzálních tématech, Apnea je víceméně autobiografická deska. Jak vnímáte tento posun?
U debutu jsme neměli moc nápadů pro album, ani jsme o tom moc nepřemýšleli. Teď bylo zřetelné, že s větším množstvím zkušeností ve studiu víme, co chceme dělat. Když píšu o věcech, které prožívám, cítím se mnohem přirozeněji.
A.cz: Drogová zkušenost mnoha muzikantům přinesla nejkreativnější obdobím kariéry. Nenapadlo vás, že v budoucnu by mohlo být obtížné najít stejně silný kreativní impulz?
Vždycky na mě bude působit množství různých věcí. Jak se můj život vyvíjí, moje skladby a psaní se budou vyvíjet také. Víceméně píšu o tom, co žiju. Dokud budu žít, a zatím neplánuji opak, myslím, že bych s tím neměl mít problém.
A.cz: Druhou desku jste si sami produkovali. Proč jste se tak rozhodli?
Tehdy jsem si myslel, že produkovat vlastní desku je velmi osobní věc. Nevím, jestli to tak uděláme i příště. Rád pracuji s dalšími lidmi a produkce vlastních věcí je velmi obtížná. Skladby složíte, zahrajete a pak ještě strávíte čas jejich produkcí a mixováním. Vložili jsme do toho hodně času, byla to zábava a opravdu se mi výsledek líbí. Ale musím se rozhodnout, jestli chci hrát, nebo produkovat. Nejde pořád dělat obojí. Možná v budoucnosti ještě budu produkovat nějakou nahrávku O. Children, ale myslím, že spíš budu hrát. Kdybych se produkce O. Children vzdal, mohl by být výsledek živější.
A.cz: Ve vaší tvorbě je slyšet silná ozvěna post-punku a gothic rocku. Měla na vás nějaký dopad vlna post-punkového revivalu, která se zvedla zhruba kolem přelomu tisíciletí?
Kapelu jsme založili kolem roku 2000 jako post-punkový revival, obzvlášť v Londýně podobných kapel vznikalo hodně, ale vůbec jsme jim nevěnovali pozornost. Byli jsme prostě parta kluků, co dělá hudbu a baví se tím. Mám rád spoustu hudby - grunge, indie, post-punk a další. Ale mám rád jejich kombinaci a rád hledám, jak do sebe zapadají. Neřekl bych vůbec, že jsme punková nebo post-punková kapela, ačkoliv máme rádi určité aspekty takové hudby. Rádi prozkoumáváme tolik zvuku, kolik jen můžeme.
A.cz: Recenze na desku Apnea obvykle vyzdvihují retro zvuk. Většina dnešních britských kytarovek zato mísí „tradiční nástroje" s elektronickými efekty a vlivy taneční hudby. Chtěli jste se čerpáním z minulosti odlišit právě od určité uniformity současné ostrovní produkce?
Když jsme nahrávali Apneu, hudba kolem nám přišla divná, tak jsme jí nevěnovali velkou pozornost. Spousta našich kamarádů hraje v různých kapelách, ale my si prostě rádi děláme vlastní věci.
A.cz: V jednom rozhovoru jste řekl, že byste chtěl nahrát song s raperem Tinie Tempahem. Plánujete do budoucna pracovat s rapem, případně elektronickou hudbou jako takovou?
S elektronickou hudbou pracuji rád, kromě O. Children se hudbě věnuji i jako producent. Na spoustě takových věcí už jsem se podílel. Ale s Tinie Tempahem jsem se zatím potkal jen několikrát mimo studio. Bude to znít divně, ale skvěle voní. Je opravdu divné tohle o někom říkat, ale poprvé, když jsem ho potkal v O2 Areně v Londýně, běžel napříč celým tím velkým stadionem na pódium a byl celý zpocený. Každý by čekal, že bude smrdět, ale když běžel kolem mě, velmi dobře voněl. Pak jsme se setkali už regulérně na zvukové zkoušce. Dejte tomu čas a já s ním něco udělám.
A.cz: Kdybych byl teenager v roce 2012, chtěl bych hrát s One Direction. Ale z pohledu post-teenagera v roce 2012 si myslím, že O. Children jsou v podstatě post-teenagerští One Direction, řekl jste nedávno v jiném rozhovoru. Chtěl byste žít a hrát jako velmi populární kapela?
Myslel jsem to spíš ve smyslu životního stylu. Ačkoliv nejsem velký fanoušek One Direction, respektuji, jakým způsobem žijí. Jsou opravdu úspěšní a zdá se, že jsou to opravdu pohodoví lidé. Myslím, že si sami uvědomují, že tvoří hudbu, která, řekněme, není pro lidi, jako jsem já. Ale je jim to jedno, neberou to tak vážně. Kdyby mi bylo patnáct, měl bych balík peněz a spoustu holek kolem sebe, vůbec by mi to nevadilo. To je důvod, proč jsem řekl, že O. Children jsou post-teenagerskými One Direction. Ve smyslu, že chodíme na party a užíváme si. Oni dělají to samé, alespoň podle toho, co jsem slyšel.
A.cz: Kromě dvou studiových nahrávek jste vydali také jedno album remixů. Jak se k přetváření vašich skladeb stavíte?
Album remixů jsem vlastně dodneška pořádně neslyšel, ale líbí se mi jeho myšlenka - aby se naše skladby dostávaly do světa různými cestami, skrz pohled někoho jiného. Vnímám obě alba jako naše děti, ale nemám nic proti babysittingu. Teď bych chtěl brzy vydat EP, jakmile se vrátíme z turné. Chci, aby bylo opravdu divné. Ještě nevím, jakým způsobem, ale chtěl bych to udělat hodně experimentální. Stále se zvukem O. Children, ale abychom dělali věci, jaké jsme dosud nedělali. Vždycky jsem pro změnu, změna je dobrá.
